Rozdíl mezi škodlivou pozitivní diskriminací a férovým vyrovnáváním šancí

Příklad nespravedlivé pozitivní diskriminace: rasové kvóty, jež fungují tak, že „nebílý“ student se může dostat na školu na úkor „bílého“ studenta, který udělal přijímačky lépe.

Neboť ti „nebílí“ uchazeči, kteří se „vejdou“ do standardních požadavků na výsledek přijímaček, by byli přijati i bez těchto kvót. Tento přístup vlastně těm „privilegovaným“ říká: Nemusíte se tolik učit jako „bílí“, na kvóty či jiným pozitivně-diskriminačním mechanizmem se i tak na školu dostanete.

Tato pozitivní diskriminace (affirmative action) v USA velmi pravděpodobně u přijímaček znevýhodňuje asijské studenty oproti všem ostatním – bělochům, Afroameričanům i hispánským uchazečům. Takže jaká pak rovnost???

Citace

Thomas Espenshade a Alexandria Radford dokumentují tuto diskriminaci proti Asiatům ve své oceňované knize (2009 award-winning book) „No Longer Separate, Not Yet Equal: Race and Class in Elite College Admission and Campus Life“. Získat přijetí vyžadovalo zvládnutí písemné zkoušky SAT s maximálním množstvím 1600 dosažitelných bodů. A výška překážek se lišila. Pro kandidáty asijského původu byla o 140 vyšší než pro bělochy, o 270 bodů nižší pro Hispánce a o 450 nižší pro černochy, Afro-Američany.

Asijský žadatel, který dosáhl 1500 bodů, měl stejnou naději na přijetí jako běloch s výsledkem 1360, Hispánec s 1230 a černoch s 1050.

Kandidáti s nejlepšími SAT výsledky (1400 – 1600) uspěli takto: 77 % černochů, 48 % Hispánců, 40 % bělochů, 30 % Asiatů.

USA: Nejčastější americké obvinění této doby

Naopak, za spravedlivý a solidární přístup považuji „společenskou investici“, kdy stát financuje taková opatření, která pomohou od co nejnižšího věku znevýhodněným dětem, ovšem nikoli na základě etnické příslušnosti, rasy či víry, ale skutečně horších podmínek (kupř. neutěšené rodinné poměry a podobně…), narovnat podmínky a příležitosti tak, aby se jejich školní prospěch srovnal na úroveň, jaké by pravděpodobně dosáhly, kdyby znevýhodněné nebyly.

Pravda, zní to velmi obecně a abstraktně, ale princip je jednoduchý: Pomůžeme vám kompenzovat to, co jste si sami nezavinili, i když nás to, daňové poplatníky, bude něco stát…, ale musíte i vy na sobě „máknout“, protože, pokud jste zdraví, budeme vás hodnotit podle naprosto stejných kritérií jako ostatní, žádné kvóty jen proto, že patříte k nějaké menšině, všem měříme stejným metrem.

To by daleko více motivovalo znevýhodněné školáky, aby své situace nadměrně nezneužívali, a naopak se snažili a sebezdokonalovali.

A vsadil bych se, že takovýto přístup by vygeneroval mnohem více skutečně vzdělaných i mezi znevýhodněnými menšinami, než tzv. pozitivní diskriminace alias afirmativní akce, a navíc by se nijak nesnížila úroveň poskytovaného vzdělání, právě proto, že ona pověstná „laťka“ by byla nastavena pro všechny stejně vysoko.

Není zde článek celý?