Ruská revoluce 1917 (V)

<!–

Před sto lety začala v Petrohradě ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.

Na začátku revoluce, tedy na přelomu února a března 1917, se drtivá většina ruské společnosti spojila proti společnému nepříteli autoritářské carské monarchii a jejím nepočetným oporám – části šlechty, některým velkým podnikatelům, vysokým článkům byrokracie a policejnímu aparátu. Jednota to byla od prvních dnů křehká a často přes všechen optimismus a slavnostní atmosféru jen zdánlivá, jak v dubnu ukázala první krize.Během léta se příkopy natolik prohloubily, že při opětných masových pouličních nepokojích na začátku července došlo tentokrát k něčemu, co bylo možná pokusem bolševiků o ozbrojený převrat. Od té chvíle bylo jasné, že společnost je rozdělena na nejméně dva nesmiřitelné tábory, pro které je nalezení společné řeči nemožné. Pokus o pravicový puč pod vedením generála Kornilova jen potvrdil, co bylo už dva měsíce jasné.

Rozpor mezi liberály a radikálními socialisty by tak hluboký proto, že spory se zdaleka netočily jen kolem různých představ budoucího politického uspořádání nebo kolem zahraniční politiky – tj. především otázky ukončení nebo dalšího vedení války s Německem. S tím, jak se vyostřovala hospodářská krize, vystupovaly stále víc do popředí rozdílné sociální zájmy majetných a nemajetných vrstev. Ve městech usilovali dělníci nejen o důstojné platy (už před válkou živořila řada z nich na hranici životního minima nebo jen těsně nad ní), ale i o možnost plně se zapojit do veřejného a společenského života zajištěním dostatku volného času (požadavek zkrácení pracovní doby na osm hodin denně z dosavadních deseti až dvanácti i více, a to šest dní v týdnu), ale také o kontrolu nad vlastním životem nejen během volna, nýbrž i v práci – právo spolurozhodovat s vedením podniku o najímání a propouštění zaměstnanců, o sociálních podmínkách na pracovišti, o zásadách zacházení se zaměstnanci a čím dál tím víc i o organizaci samotné práce, což byl výrazný krok k ekonomické demokracii, byť ještě nikoliv k socialismu. Podnikatelé ovšem jakékoliv ústupky dělali jen pod nátlakem a čekali na příležitost nový stav věcí zvrátit – tím spíš, že aspoň co se platů týče, zhoršující se ekonomická situace jim vlastně už ani jinou možnost nenechávala. Na venkově zase rolníci toužili po převedení vší zemědělské půdy do rukou těch, kteří na ní vlastnoručně pracují, zatímco velkostatkáři se odmítali vzdát bezpracného bohatnutí z jejího pronajímání, případně jejího obhospodařování za pomoci mizerně placených zemědělských dělníků.

Politické programy přímo vyplývaly z těchto rozdílných zájmů. Liberálové (v první řadě strana konstitučních demokratů neboli „kadetů“) si budoucí ruskou republiku představovali jako parlamentní režim západního typu, v němž lidé budou delegovat moc zastupitelským sborům a do příštích voleb jim k vládnutí nechají volnou ruku. V takovém systému by si formálně všichni občané byli rovni, fakticky by však stejně jako na Západě (tehdy i dnes) byly instituce nastaveny tak, aby vůle lépe situovaných vrstev (majetných, vzdělaných, „úspěšných“) v případě neshody převážila nad vůlí většiny. Radikální část socialistů (zejména bolševici, leví eseři a menševici–internacionalisté) naopak parlamentní systém odmítala a razila heslo „všechnu moc sovětům“, tj. radám dělnických, vojenských a rolnických delegátů, které od jara vznikaly po celém Rusku, staly se nejsilnější institucí v zemi a od parlamentu nebo komunálního zastupitelstva se lišily jednak tím, že voliči (delegáti se nejčastěji volili na pracovišti nebo v rámci vojenské jednotky) mohli své zástupce kdykoliv odvolat a nahradit novými, jednak tím, že právo volit měli pouze zaměstnanci, rolníci a řadoví vojáci, kdežto movité třídy (podnikatelé, velkostatkáři, důstojníci), byly z této instituce vyloučeny. Většina dělníků a vojáků se klonila k tomuto řešení, spíš než podobu institucí však řešila složení prozatímní vlády: sílilo volání po vyhození liberálů z ní a po sestavení nové vlády, v níž by zasedli pouze zástupci socialistických politických stran.

Že se tato možnost dosud neuskutečnila, byl výsledek bezradnosti umírněných socialistů (což byl především hlavní proud v straně socialistů–revolucionářů čili „eserů“ a mezi menševiky), kteří byli od května s liberály ve vládní koalici. Na rozdíl od liberálů neodmítali umírnění socialisté sověty ani další instituce lidových mas s prvky přímé demokracie (vděčili jim ostatně za svůj politický vliv), k myšlence udělit jim „všechnu moc“ se však stavěli vlažně a nezavrhovali jednoznačně ani parlamentní instituce. Nadšeni nebyli ani z požadavku demokracie na pracovišti a nátlakové akce ulice jim byly nepříjemné i v případě, že byly oficiálně určené na jejich podporu – spíš dávali přednost vyjednávání v komorním prostředí.

Všechny strany se upínaly k budoucímu Ústavodárnému shromáždění, které mělo o uspořádání země rozhodnout, volby do něj se však již půl roku stále odkládaly a v září se teprve dolaďoval volební systém, podle něhož měly proběhnout (proti volbám se stavěli pouze anarchisté, kteří z principu odmítali jakoukoliv podobu zastupitelské demokracie a zpravidla nebyli přítomni ani v sovětech). Radikální socialisté navíc vzhlíželi i k blížícímu se druhému všeruskému sjezdu sovětů (první, mezi jehož delegáty měli jasnou většinu umírnění socialisté, proběhl v červnu) a s tímto cílem na zřeteli využívali rostoucí podpory zdola k převolování zástupců v místních sovětech. Taktika to byla úspěšná, a radikálové počítali s tím, že sjezd, o jehož svolání v co nejdřívějším termínu usilovali, buď prohlásí prozatímní vládu za sesazenou, aby předal moc čistě socialistické koalici, nebo bude tlačit na budoucí Ústavodárné shromáždění, aby tak samo učinilo. Všechno nakonec dopadlo úplně jinak.

Lenin obrací stranu vzhůru nohama

Lenin se vrátil ze švýcarské emigrace měsíc po revoluci – na začátku dubna. Dlouho v Rusku nepobyl: po červencovém povstání, v němž dodnes není jasné, jakou roli hrál (a zda měl jasno v tom, co dělá), uprchl před vládním zatykačem z Petrohradu do pár desítek kilometrů vzdáleného Finska, odkud se na dálku pokoušel co nejvíce ovlivňovat politický postup bolševiků. Jeho názor na to, co dělat, se postupem času vyhrocoval. Radikální socialisté vždy vycházeli z toho, že proletářská revoluce povede k tvrdému konfliktu, který s nejvyšší pravděpodobností vyústí v občanskou válku (v podmínkách již tři roky trvající světové války, která tak jako tak měla na svědomí několik milionů mrtvých a nejevila známky polevování, to znělo téměř banálně). Celkem nenásilný vývoj v průběhu jara a rašení sovětů po celé zemi jednu chvíli vedly Lenina k dojmu, že nastolení proletářské demokracie (zatím nikoliv ještě socialismu) by mohlo mít poměrně poklidnou formu, po červencových událostech se nicméně utvrdil v opačném přesvědčení.

Vyhranil se i Leninův vztah k zastupitelským institucím. Do vypuknutí světové války v roce 1914 se Lenin stejně jako všichni evropští sociální demokraté hlásil k podpoře liberálně demokratických institucí (parlamentu, svobody sdružování apod.) coby nutné etapy ve vývoji ke skutečně demokratické, socialistické společnosti. Tváří v tvář válečným jatkám, které evropské státy, v jejichž většině byly liberální instituce nějakým způsobem zažité, rozpoutaly, dospěl k závěru, že všechny tyto formální liberální svobody jsou už jen přežilým balastem neplnícím úlohu, k níž se okázale hlásí. Když k němu na jaře 1917 do Švýcarska doputovaly první zprávy o revoluci, ihned se v dopisech spolustraníkům vyjádřil v tom smyslu, že vzhledem k rozmachu sovětů by zavedení parlamentního systému bylo krokem zpět. Tehdy ještě nešlo o zásadní odmítnutí klasických voleb jako takových: výslovně naopak požadoval co nejrychlejší volbu komunálních zastupitelstev, které by působily vedle sovětů, a také zvolení Ústavodárného shromáždění považoval za cíl, který musí i bolševici prosazovat (kromě rozhodnutí o budoucím společenském zřízení mu ovšem žádnou další roli nepřipisoval). Během svého letního finského pobytu dospěl k ještě důslednějšímu odmítnutí starých státních orgánů – v té době ostatně napsal svůj Stát a revoluci, v němž zdůrazňoval, že cílem revolucionářů nemá být ovládnutí státu a jeho využití pro svůj prospěch, nýbrž jeho postupné rozbíjení a nahrazování novými, lidovými institucemi. V tomto pojetí ztrácelo Ústavodárné shromáždění význam. Bolševikům dlouho trvalo, než si uvědomili, co z přijetí takového pohledu pro jejich taktiku plyne.

Jako blesk z čistého nebe na ně proto zapůsobily dva dopisy z 12. až 14. září (25. až 27. podle našeho kalendáře), které Lenin z Finska odeslal ústřednímu stranickému výboru i výborům moskevské a petrohradské městské organizace strany. Lenin v nich svým spolustraníkům sděloval následující: vzhledem k viditelné radikalizaci mas a růstu podpory bolševiků (právě v těchto dnech získali spolu s dalšími radikály při převolování delegátů většinu mimo jiné v moskevském i petrohradském sovětu) není nutné, ba ani žádoucí, usilovat o získání většiny v nějakém formálním hlasování, nýbrž chystat se na ozbrojené povstání a svržení vlády: „Nesmějí nás mást volební procenta, o volby nejde: porovnejte volby do městských zastupitelstev Moskvy a Petrohradu s volbami do sovětů. Porovnejte moskevské volby a moskevskou stávku 12. srpna: tohle jsou objektivní fakta o početní převaze revolučních elementů, jež vedou masy. (…) Čekat na „formální“ většinu by bylo od bolševiků naivní: na tu žádná revoluce nečeká“.

Vedoucí představitelé bolševiků přijali Leninovu iniciativu s velkými rozpaky. Na své schůzi z 15. (28.) září se ústřední výbor rozhodl raději jeho návrhy ignorovat a jeho psaní dalším stranickým instancím nepředávat. Pokud se domnívali, že je tím celá věc vyřízena, byli na omylu: Lenin je v následujících týdnech začal doslova bombardovat dopisy, v nichž od zdůvodňování, proč není možné převzetí moci odkládat, po hrozby rezignací z vedení strany, napřáhl všechny síly, aby rozhodnutí svých soudruhů zvrátil. 7. (20.) října se tajně (stále se na něj vztahoval zatykač) vrátil z Finska do Petrohradu, což mu umožnilo oslovovat i jiné stranické představitele než členy ústředního výboru. 10. (23.) října se pak v přestrojení (šlo o onu slavnou příležitost, kdy bylo možno spatřit ho oholeného) dostavil na schůzi ústředního výboru, která měla s konečnou platností rozhodnout.

Debata o povstání

Když se sešla schůze ústředního výboru, jejímž hlavním bodem bylo zaujetí stanoviska k případnému povstání, nebyl již Lenin ve svém postoji tak osamocený, jako tomu bylo ještě před třemi týdny. Přisuzovat tuto změnu výhradně jeho přesvědčovacím schopnostem by bylo přinejmenším povrchní, i když na nižších stranických úrovních se jeho argumenty setkávaly s větším ohlasem než u špičky. Radikalizace obyvatel nejen v Petrohradě v té době dostupovala nového vrcholu a z celé země přicházely zprávy o vzpouře venkova, kde rolníkům v září došla trpělivost a začali si živelně (a značně násilně) přerozdělovat půdu státu, církve i velkostatkářů. Nebylo těžké získat pocit, že pokud se radikálové nepostaví tomuto spontánnímu hnutí do čela, mohou čerstvě nabytou podporu mas rychle zase ztratit.

Velká byla také obava z možného pokusu prozatímní vlády o protiútok. Od pokusu generála Kornilova o pravicový puč na konci srpna vládla v tom směru v celém Rusku velká podezřívavost a kdejaké vládní opatření bylo interpretováno jako příprava na ozbrojený zásah proti petrohradským dělníkům. Ještě předtím, než přešel k diskusi o povstání, vyslechl ústřední výbor hlášení o podezřelém soustřeďování kozáckých jednotek kolem Minsku (kde sídlil štáb ruské armády) a dělostřelectva dál na jihu, což u bolševiků vyvolávalo otázky, zda se nechystá pochod na Petrohrad. Větší rozruch nejen ve straně, ale i v široké veřejnosti ovšem pouhý den před schůzí vyvolalo rozhodnutí vlády odeslat petrohradskou vojenskou posádku na frontu, aby pomohla zadržet postup německých jednotek, které se k hlavnímu městu již měsíc nebezpečně blížily. Vojensky to podle důstojníků nedávalo velký smysl a velká část Petrohraďanů byla přesvědčena, že skutečným cílem je dostat vojáky z města, aby nemohli klást odpor v případě kroků vlády na jeho násilnou pacifikaci. Radikálním socialistům to výrazně usnadnilo agitační práci.

Lenin přisuzoval prozatímní vládě ještě dalekosáhlejší plány: domníval se, že z „bezpečnostních důvodů“ chystá evakuaci dvoumilionového hlavního města a jeho vydání napospas Němcům, což by neutralizovalo nejrevolučnější složku ruského dělnictva (nezapomeňme, že tovární dělnictvo tehdy i s rodinami tvořilo snad i méně než desetinu obyvatelstva a nezanedbatelná jeho část byla soustředěna právě v Petrohradě). Lenin se nadto domníval, že není vyloučeno uzavření separátního míru mezi Německem a Anglií, který by Německu umožnil obrátit se proti ruské revoluci (vzhledem k tomu, že bolševici již půl roku dostávali od německé vlády tajnou finanční výpomoc, neboť ta doufala, že jejich podvratná činnost oslabí obranyschopnost Ruska, byla opodstatněnost takové domněnky poněkud sporná, i když vyloučit se nedala). Nic z toho se později nepotvrdilo (nebylo to ani poprvé, ani naposled, co se Lenin hrubě zmýlil v odhadu záměrů protivníka i mezinárodní situace), v tu chvíli však tyto argumenty, proč nečekat na zvolení Ústavodárného shromáždění, nepostrádaly na přesvědčivosti. Ještě další okolnost utvrzovala Lenina v názoru, že je nutné spěchat: známky masové nespokojenosti se projevovaly i v Západní Evropě – v Itálii, zachvácené stávkami, a v Německu, kde propukla vzpoura ve vojenském námořnictvu. Pro Lenina to bylo znamení, že se schyluje k světové revoluci, kterou má Rusko povinnost včas podpořit.

Ne všichni byli ochotni Leninovu argumentaci přijmout. Jeho nejvýznamnějšími oponenty byli v ústředním výboru Kameněv a Zinověv. Zejména druhý z nich o den později podrobně rozvedl své důvody v důvěrném dopise vedoucím straníkům. Domníval se zaprvé, že Lenin přeceňuje síly bolševiků a organizovaného dělnictva a naopak podceňuje sílu vládních sil, pročež by byl úspěch povstání (potažmo schopnost bolševiků udržet moc) krajně nejistý. Starost mu dělalo i to, jak by se povstání odrazilo na postoji „maloburžoazie“, jak socialisté nazývali chudší, nikoliv však proletarizované lidové vrstvy (živnostníky, zaměstnance ve službách, střední rolníky…), bez nichž neměl proletariát v zemi většinu. Neschopnost prozatímní vlády a její neochota důsledně prosazovat zájmy chudých mas je podle Zinověva činily přístupné radikálním proudům, zatímco pokus radikálů o násilné převzetí vlády by je vehnal do náruče kontrarevoluce. A konečně nebyl Zinověv přesvědčen o tom, že by na Západě byla revoluce na spadnutí: „Tak to bohužel není. Povstání v německém námořnictvu má veliký symptomatický význam. Známky závažného hnutí jsou i v Itálii. Odtud je však ještě k jakékoliv aktivní podpoře proletářské revoluci v Rusku, vyhlásivší válku celému buržoaznímu světu, velmi daleko. Přeceňovat síly je velmi nebezpečné. Nepochybně se nám mnohého dostalo a mnohého je od nás potřeba. Jestliže však nyní vsadíme vše na jednu kartu a utrpíme porážku, zasadíme krutou ránu i mezinárodní revoluci, která roste velmi pomalu, přesto ale nesporně roste. A přitom pouze růst revoluce v Evropě by nás zavazoval povinností neprodleně, bez váhání převzít moc do vlastních rukou. V něm je jediná záruka vítězství proletářského povstání v Rusku. Přijde to, zatím to však ještě nezačalo“.

Leninovo stanovisko se nakonec výraznou většinou prosadilo, v neposlední řadě díky Trockému, který, jak později uváděl, prosadil, aby povstání nebylo vedeno jménem strany (červencové dny ukázaly, jak negativně dělníci reagují na domnělý pokus jedné strany převzít moc), nýbrž jménem sovětů, jejichž druhý všeruský sjezd byl mezitím svolán na 20. října (2. listopadu). Deseti hlasy proti dvěma byla schválena rezoluce, která shrnovala výše popsané Leninovy argumenty a vyvozovala z nich, že „to vše staví na pořad dne ozbrojené povstání. Soudě tedy, že ozbrojené povstání je nevyhnutelné a jeho čas nadešel, ukládá ústřední výbor všem stranickým organizacím, aby se dle toho řídily a se zřetelem na to posuzovaly a řešily všechny praktické otázky (sjezd sovětů Severní oblasti, vyvedení vojska z Petrohradu, vystoupení Moskvanů a Minčanů atd)“.

Vše nadále mlhavé

Pokud si snad někdo myslel, že si bolševici touto rezolucí ujasnili své pozice, musely ho události následujícího týdne vyvést z omylu. Agitace pro sesazení vlády všemi prostředky byla v ulicích v plném proudu, když se však 16. (29.) října sešla rozšířená schůze ústředního výboru, jež se kromě jeho členů účastnili i zástupci dalších organizací strany od městského výboru po odboráře a členů továrních rad, vyšly najevo zásadní neshody nejen ohledně dalšího postupu, ale i ohledně toho, jak je nutno rezoluci z předchozího týdne chápat.

Nutno také říct, že rezoluce nebyla nijak konkrétní. Ani slovem například nenaznačovala, kdy by mělo k povstání dojít. Do zahájení sjezdu sovětů nyní chyběly již jen čtyři dny a řada přítomných neměla chuť uzmout iniciativu vrcholnému orgánu ruského dělnictva. Od části zhruba pětadvaceti přítomných zaznívala vyjádření, že je třeba vyčkat, jak se sjezd bude vyvíjet, a zejména pak, že povstání by mělo být až reakcí na první nepřátelský krok vlády. Stoupenci tvrdého kurzu s Leninem v čele oponovali, že vláda už nepřátelské kroky zahájila, jakékoliv vyčkávání by proto bylo ke škodě povstání. Stalin pak argumentoval, že napadením ze strany vlády je už zvýšení cen chleba nebo vyslání kozáků proti dělníkům Doněcké oblasti, nemá proto smysl nechávat kontrarevoluci čas se zorganizovat.

Přítomní nakonec devatenácti hlasy z pětadvaceti potvrdili rezoluci o nutnosti chystat povstání, přičemž čas a konkrétní provedení se nechávaly na uvážení ústředního výboru. Naopak byl (byť jen patnácti hlasy, další tři se zdrželi) zamítnut Zinověvův dodatek, že s jakýmkoliv ozbrojeným vystoupením je nutno počkat na poradu s bolševickými delegáty do sjezdu sovětů, kteří se teprve začínali sjíždět do hlavního města. Kameněv a Zinověv následně z důvodu nesouhlasu rezignovali z ústředního výboru.

Představitelé bolševiků si tedy ponechávali možnost přejít k činu kdykoliv – před sjezdem či po něm. Ve skutečnosti nebyly jejich možnosti ani zdaleka tak široké: referáty přednesené na začátku schůze o náladách a postojích dělníků a vojáků v různých částech Petrohradu nevyznívaly jednoznačně. A co hůř, příprava, zdá se, nebyla nejlepší, jak naznačují slova jednoho z účastníků, Fenigštejna: „Ukazuje dále, že technicky jsme k přípravě ozbrojeného povstání nikterak nepřikročili. Nemáme ještě ani ústředí. Kráčíme v polosnu směrem k porážce“. Další přítomný, Volodarskij, přizvukoval: „Pokud byla rezoluce pokynem, pak nebyl splněn. Pokud otázku povstání chápeme jako věc zítřejšího dne, nutno na rovinu říci, že jsme pro to nic neudělali“. Z pročítání těchto trpkých komentářů, které v každém, kdo byl někdy u příprav radikálně levicové demonstrace či jiné podobné akce, vyvolává zvláštně povědomé pocity, plyne jasný dojem: praktickou přípravu povstání bolševici naprosto odflákli. Přes sebevědomé znění rezoluce, která si zdánlivě ponechávala všechny cesty otevřené, se tedy zdálo, že radikálové se budou muset opírat pouze o blížící se sjezd sovětů, což ostatně mnohým z nich vyhovovalo.

Situaci změnila nečekaná náhoda. Předáci socialistických stran v těch dnech zjišťovali, že sjezdoví delegáti z regionů přijížděli do Petrohradu velmi pomalu. Hrozilo, že sjezd započne svá jednání v nereprezentativním počtu. Den po právě popsané schůzi tak výkonný výbor sovětů (zvolený ještě prvním všeruským sjezdem v červnu) rozhodl odložit jeho zahájení na 25. říjen (7. listopad). Aktivitě radikálních socialistů to jakoby vdechlo nový život. Teprve nyní se rozběhly přípravy hodné toho jména, zejména koordinování Rudých gard (místních dělnických milicí zakládaných již od únorové revoluce k udržování pořádku namísto rozpuštěné policie) v celoměstskou organizaci schopnou zasáhnout do boje o moc, což bylo o to snazší, že v těchto lokálních organizacích už během jarního nárůstu nespokojenosti začali převládat radikálně smýšlející členové. Zastřešujícím orgánem se stal vojensko–revoluční výbor, vytvořený petrohradským sovětem ještě 9. (22.) října na podnět menševiků (kteří ho chtěli využít k uklidňování reptající městské posádky) a ihned ovládnutý radikály, jež měli už měsíc v sovětu většinu. Výraznou činnost začal projevovat až v době kolem odložení sjezdu, kdy se radikální socialisté probudili. Jeho členy byli tři bolševici a dva leví eseři (kteří obsadili i post předsedy). Zde poznamenejme, že leví eseři, jejichž skepse k povstání byla původně ještě větší a jednotnější, než mezi bolševiky, se v posledních dnech posunuli k ochotě přistoupit k ráznému řešení. Organizování města v očekávání možného střetu se účastnili i menševici–internacionalisté a anarchisté.

Vojensko–revoluční výbor si s požehnáním vedení petrohradského sovětu přisvojil roli vrchního velitele všech vojenských jednotek ve městě, bez jehož podpisu byly jakékoliv rozkazy armádního velení neplatné. V jednotlivých útvarech začal sesazovat politické komisaře jmenované umírněnými socialisty a nahrazovat je radikály. Totéž se dělo v posádkách na nedalekém mořském pobřeží i na nejbližších úsecích válečné fronty.

Co přesně plánovali radikální socialisté? V napjaté atmosféře se všeobecně očekávalo, že příští dny nebudou poklidné, ať už konfrontaci zahájí kterákoliv strana. Mezi bolševiky se, zdá se, prosadilo vyčkávání na první kroky sjezdu, na kterém už beztak věděli, že budou díky počtu svých delegátů hlavní silou. Na zasedání jejich ústředního výboru z 21. října (4. listopadu) byly hlavním bodem v agendě teze, s nimiž měli bolševici na sjezdu vystoupit, požadavky ohledně organizace jeho předsednictva, a také trvání na dodržení plánovaného data zahájení. V zápise se také objevuje bod „rozložení sil“, nic z toho, co se v něm projednávalo, však nebylo zapsáno, což naznačuje, jak citlivé a snad i kompromitující téma to mohlo být. To ještě není důkaz, že povstání bylo naplánováno na určitý konkrétní den – rutinní povaha zápisů o přípravě na sjezd tomu nijak nenasvědčuje.

Nedokážeme tedy dnes s jistotou říci, s jakým postupem radikální socialisté v den otevření sjezdu – a v dalších dnech – počítali. Víme ovšem, jak jednala prozatímní vláda, která již několik dní bezmocně přihlížela tomu, jak vojensko–revoluční výbor přebírá kontrolu nad všemi ozbrojenými silami. Premiér Kerenskij a většina ministrů evidentně nedocenili vratkost svého postavení a 23. října (5. listopadu) se rozhodli pro drobný úder, o němž se domnívali že postačí k uklidnění situace, konkrétně pro zastavení největších dvou bolševických deníků. Aniž to Kerenskij v tu chvíli tušil, zpečetil tak možná osud nikoliv své vlády (ta byla již dávno odepsaná a udržovala se jen díky tomu, že nikdo neměl chuť její nevděčnou úlohu převzít), nýbrž celého umírněného tábora.

Povstání

24. října (6. listopadu) v ranních hodinách uzavřela malá jednotka důstojnických kadetů sídlo redakce deníku Rabočij puť. Zaměstnanci novin ihned událost nahlásili petrohradskému sovětu a vojensko–revolučnímu výboru. Posledně jmenovaný vyhlásil poplach a vyzval dělníky i vojáky k pohotovosti v očekávání nástupu kontrarevoluce, zatímco městská a některé obvodní stranické organizace bolševiků přímo vyzvaly k povstání. Jak umírnění, tak radikální socialisté začali mobilizovat své příznivce. Rychle se ukázalo, že pro vládu není téměř nikdo ochotný se mobilizovat, což rozhodně neplatilo o radikálním táboře. Vojáci ve své velké většině zůstali v kasárnách, zato dělnické Rudé gardy (o celkové síle asi patnáct až dvacet tisíc mužů) začaly spontánně a nepříliš koordinovaně obsazovat mosty přes řeku a kanály i strategické budovy. K večeru zvítězily na celé čáře.

Slabost prozatímní vlády se toho dne ukázala být ještě větší, než kdo tušil. Že dojde k jejímu svržení a převzetí moci radikály, bylo nyní jasné. Jediné, o čem vedení petrohradského sovětu a vojensko–revoluční výbor vedly v noci z 24. na 25. říjen debatu, bylo, jestli ji sesadit ihned nebo přenechat rozhodnutí sjezdu sovětů. Rozhodnutí nakonec učinily pod vlivem Lenina, který se v průběhu dne na koordinování operací nepodílel, vzhledem k tomu, že se stále musel ukrývat. Uprostřed noci tajně dorazil do sídla sovětu, kde konečně prosadil to, o co už přes měsíc marně usiloval. 25. října (7. listopadu) přijal petrohradský sovět nadšenými ovacemi oznámení, že jménem sovětů je vláda sesazena. Rudé gardy mezitím obklíčily Zimní palác, kde se prozatímní vláda opevnila. K útoku se neměly – o krveprolití neměli obléhatelé zájem, a netušili, že důstojničtí kadeti, kteří palác střežili, jsou na tom podobně a nejsou ochotni nasadit za vládu život (zde je příležitost dodat, že křižník Aurora, který mířil na palác z ústí řeky Něvy, u jejíhož břehu se budova nacházela, do dění nijak podstatně nezasáhl). Až večer začali povstalci po malých skupinách vstupovat do paláce, aniž by naráželi na odpor. Teprve po dlouhém bloudění v jeho spletitých chodbách našli místnost, kde ministři čekali na další vývoj událostí, a zatkli celou vládu s výjimkou premiéra Kerenského, který o několik hodin dříve utekl.

Ve srovnání s únorovou revolucí i s dubnovou krizí, červencovým povstání nebo Kornilovovým pučem byla říjnová revoluce, jak se jí od té doby začalo říkat, událostí, která mnohem méně zasáhla do života obyvatel a vyvolala u nich mnohem méně emocí. Mnohatisícové demonstrace, v jejichž znamení se nesly předchozí krize, ustoupily tentokrát drobnějším vystoupením, a vojáci se povětšinou událostí stranili. Neochota se do něčeho zaplést u nich nebyla ničím novým, vzpomeňme na únorové dny, kdy se snažili nezadat si s žádnou z obou stran, dokud to šlo (a podobnou pasivitu u nich bylo možno pozorovat i dříve, např. když v regionech odmítali zasahovat proti pogromům). Setkáváme se s tím i později, dokonce i během kronštadtského povstání roku 1921, kdy se většina jednotek zdráhala postavit jak za něj, tak i proti němu. V říjnu 1917 bylo nicméně znát, že sympatie vojáků nestojí na straně vlády. Svým vyčkáváním fakticky umožnili radikálům převzetí moci, i když to bylo vše, co byli v tu chvíli ochotni udělat. Ani většina civilního obyvatelstva nebyla 25. října vyvedena z míry: byl to už několikátý výbuch pouličního násilí, který město od začátku roku zažilo, a to ještě nikoliv největší. Střelba v ulicích, které bylo při této příležitosti ostatně jen pomálu, nebyla v těch dnech vzácností – kolikrát spíš než o politické napětí šlo o loupežná přepadení. Dalekosáhlost toho, co se toho dne stalo, jim začala docházet až později.

Dalo se čekat, že se Kerenskij pokusí shromáždit věrné jednotky k protiútoku. Takové jednotky ovšem musel nejprve sehnat. Podporu nakonec nalezl pouze u menšího oddílu kozáků, který spolu s Kerenským vytáhl na Petrohrad. Jejich postup byl pomalý, neboť železničáři znemožňovali přesuny vojsk po dráze. Na druhou stranu vojenské útvary, které v předcházejících dnech odmítli bránit prozatímní vládu, nyní nekladli žádný odpor vládnímu protiútoku, jakkoliv chabému. Když však kozáci k 30. říjnu (12. listopadu) dorazili k hlavnímu městu, ocitli se v obklíčení pestré desetitisícové přesily složené z Rudých gard, civilních dobrovolníků a kronštadtských námořníků, kteří dorazili na pomoc z nedaleké námořní pevnosti. Kozákům byl nabídnut volný odchod výměnou za vydání Kerenského, který se nicméně včas vytratil v přestrojení. Byl nyní tak znemožněn na všech stranách, že mu nezbylo než za všeobecného nezájmu emigrovat do Ameriky.

Zatímco tažení proti petrohradským revolucionářům selhalo, šířila se revoluce vlnovitě po Rusku. Velmi hladce probíhalo přebírání moci v průmyslových lokalitách, kde dělníci tvořili většinu místního obyvatelstva a hlavní společenskou sílu. Místní sovět, zpravidla již dříve ovládnutý radikální většinou, tu byl už tak jako tak nejmocnější institucí a jeho prohlášení se za nejvyšší autoritu bylo často jen formalitou. Větší třenice nastávaly ve městech s pestřejší ekonomickou i sociální strukturou, kde ke slovu přicházely i jiné společenské vrstvy a jejich organizace. Tam, kde byly radikálně socialistické stranické organizace nerozhodné a jejich odpůrci odhodlaní, to mohlo přerůst v konflikt. Nejdramatičtější byl vývoj v Moskvě, druhém největším městě země. Moskevští bolševici byli zprávami o petrohradských událostech překvapeni – během říjnové vnitrostranické diskuse nepatřili k těm, kteří podporovali povstaleckou linii – a trvalo jim, než konečně vyslovili změně vlády podporu. Na rozdíl od svých petrohradských soudruhů také nepodnikli žádné přípravy na konfrontaci (Lenin kladl velký důraz na disciplinovanou, centralizovanou revoluční stranu, a na tehdejší ruské poměry jeho strana skutečně taková byla; fakticky ovšem měly místní stranické organizace velkou autonomii, například ve srovnání se soudobými sociálně demokratickými stranami na Západě). Protistrana naopak pod vedením pravých eserů utvořila tzv. Výbor veřejného blaha, který ohlásil převzetí moci ve městě namísto moskevského sovětu. 27. října (9. listopadu) začaly boje. Zpočátku v nich měli umírnění převahu, kterou však zvrátily Rudě gardy poté, co byly během následujících dnů posíleny textilními dělníky z okolní moskevské oblasti. Boj trval do 2. (15.) listopadu a vyžádal si několik stovek obětí. Starosti však nebyly jen s odpůrci nového pořádku. V řadě míst, například v Charkově, byly místní sověty v rukou radikálních socialistů se silným vlivem levých eserů a dalších nebolševiků, kteří změnu vlády uvítali, měli však silné výhrady proti tomu, že v ní zasedli pouze bolševici.

Po zhruba šesti týdnech takto revoluce opanovala většinu středního a severního Ruska i část východní Ukrajiny. Na Sibiři a v jihoruských oblastech, kde byly průmysl a tudíž i dělnictvo zpravidla okrajové, oproti tomu zůstávaly v sedle dosavadní autority, alespoň ve městech. Hospodářské jádro země se ovšem vymklo jejich kontrole a jejich pokusy o politické a vojenské sjednocení nedopadaly o moc lépe. Dobrovolnická armáda, která se formovala v Donské oblasti, byla doslova složena z generálů bez vojska, tj. z celého zástupu důstojníků, kteří obtížně hledali vojáky ochotné pod nimi sloužit. Sympatie k nim projevovali pouze kozáci, kteří se obávali o svá tradiční privilegia a vzhledem k tomu, že byli zpravidla movitějšími sedláky, neoslovovaly je ani plány na agrární reformu. I těm však šlo spíše (s výjimkou nejužší kozácké elity) o obhajobu tradičních místních poměrů před zásahy zvenčí a do plánů na zvrácení poměru sil v celé zemi neměli chuť se zapojovat. Zvláštní kapitolou byly ještě dál na okrajích země menšinové národnosti, zejména Ukrajinci na západě a kavkazské národy na jihu. Jejich vztahy k prozatímní vládě byly už dlouho na ostří nože pro její neochotu uznat jejich právo na autonomii a věčné obviňování z rozbíjení státu. Proto jejího pádu nijak nelitovaly a mnoho si slibovaly od bolševiků, kteří v opozici hlásali právo národů Ruska na sebeurčení včetně úplné nezávislosti. Až později se ukázalo, že šíření mezinárodní revoluce a respektování práv národů na sebeurčení se nemusí dobře snášet.

Celkově tedy vypadalo postavení nesocialistické opozice bezvýchodně. Zato socialistická byla pro novou vládu tvrdším oříškem.

Sjezd sovětů a spory o podobu vlády

Odpoledne 25. října, zatímco se prozatímní vláda stále ještě hájila v Zimním paláci, se sešel druhý všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců. Z šesti set sedmdesáti delegátů bylo tři sta bolševiků, následovalo sto třiadevadesát eserů, kteří se více méně rovnoměrně dělili na levé a pravé (strana se ještě formálně nerozštěpila, i když obě křídla nyní stála na opačné straně barikády), šedesát osm umírněných menševiků a čtrnáct radikálních menševiků–internacionalistů. Zbytek tvořili zástupci menších socialistických stran a uskupení (např. židovských) a bezpartijní. Radikální socialisté měli tedy pohodlnou většinu: právě provedený převrat byl v tom směru jen završením dlouhodobého posunu v dělnickém veřejném mínění. Když se navíc pět set pět delegátů v hlasování vyslovilo pro princip „všechnu moc sovětům“ a pouhých padesát pět pro pokračování prozatímní vlády v dosavadním složení (šedesát osm hlasovalo pro vládu, kterou by kromě sovětů sestavovaly i odbory, družstva a podobně, jednadvacet pak pro zahrnutí zástupců movitých vrstev, nikoliv však liberálních konstitučních demokratů – kadetů), bylo jasné, že převaha radikálů je ještě výraznější.

Ve skutečnosti vedení bolševiků ani zdaleka nemělo pro svůj politický kurz volnou ruku. Kromě toho, že podpora levých eserů a menševiků–internacionalistů nebyla bezvýhradná, měla i řada bolševických delegátů z regionů pochybnosti o opodstatněnosti převratu ještě před začátkem sjezdu. Když vůdce menševiků–internacionalistů Martov navrhl ustavení vlády založené na smíru a dohodě všech socialistických sil, setkal se s tak příznivým ohlasem, že bolševici nemohli tuto možnost předem zavrhnout. Chvíli se rýsoval kompromis mezi vítězi a poraženými, který ovšem druzí rychle zažehnali, když praví eseři a menševici obvinili bolševiky z vojenského spiknutí proti sjezdu a jako podmínku svého setrvání na sjezdu žádali zahájení vyjednávání s prozatímní vládou. Někteří bolševičtí delegáti totiž sice nemuseli být přesvědčeni o účelnosti převratu, volání po dohodě se zdiskreditovanou vládou však nejen na ně působil jako provokace, v reakci na kterou se semkli kolem svých představitelů. Umírnění socialisté svou hrozbu bojkotu sjezdu splnili, čímž dosáhli pouze toho, že bolševici měli nyní mezi zbývajícími delegáty absolutní většinu. Proti svým oponentům, ale i proti těm, kteří nadále usilovali o zprostředkování kompromisu, nyní bolševici vystupovali značně agresivně (Trockij Martovovi právě toho dne vpálil slavná slova, že nejen pravicoví socialisté, ale i ti, kteří tak jako on radikály žádají, aby vzali nedávné poražené na milost, patří „na smetiště dějin“). Jelikož leví eseři navzdory své podpoře převratu nechtěli do koalice vstoupit jako jediní, sestavili bolševici jednobarevnou vládu, která odpovídala tvrdé linii Lenina, Trockého a jejich názorových stoupenců, podstatnou část strany a ještě více síly mimo ni však tento nečekaný výsledek naplnil rozpaky.

26. října (8. listopadu) sjezd formálně odhlasoval přechod vší vládní moci v zemi do rukou sovětů. Novým výkonným orgánem se stala šestnáctičlenná rada lidových komisařů (t.j. pověřenců) s Leninem jako předsedou. Všichni její členové patřili k bolševikům. Nový název naznačoval, že nemá jít o pokračování starého byrokratického systému s ministry v čele, i když aparáty ministerstev komisaři převzali (úředníci ovšem kladli úpornou obstrukci, kterou se radě definitivně podařilo zlomit až po novém roce). Každému komisaři bylo po ruce kolegium, které zároveň úřadu dodávalo prvek kolektivního řízení. Radu lidových komisařů pak kontroloval zhruba stočlenný „ústřední výkonný výbor sjezdu sovětů“, který měl mandát až do svolání sjezdu dalšího. Zde byly zastoupeny všechny strany, které se nepřidaly k bojkotu sjezdu: jednašedesát bolševiků, dvacet devět eserů a několik zástupců menševiků–internacionalistů a židovských radikálně socialistických stran.

Odbory zasahují

Vše šlo zdánlivě jako po másle. Ale zatímco politické strany nebyly žádným způsobem schopny házet vítězům klacky pod nohy, vystoupily najednou do popředí jiné organizace dělnického hnutí, a také ulice, která bolševiky vynesla k moci, jim začala dávat najevo, že její podpora není bezpodmínečná.

Když se 27. října (9. listopadu) v pět ráno sjezd sovětů po celonočním jednání chystal k zakončení svých prací a delegáti k odjezdu z hlavního města, požádal na poslední chvíli o právo vystoupit zástupce Všeruského výkonného výboru železničářů, všeobecně známého pod zkratkou Vikžeľ. Po výtce, že železniční odbory nebyly na sjezd přizvány, přednesl užaslým delegátům usnesení vedení svého svazu, které tvrdě odsuzovalo převzetí moci jednou stranou, neuznávalo výkonný výbor zvolený sjezdem a dožadovalo se okamžitého zahájení politického vyjednávání za účelem vzniku koalice všech socialistických stran. V případě nevyhovění těmto požadavkům v závěru pohrozil, že železničáři zastaví přísun potravin do města. Poslední slova vyvolala v sále pohoršený křik, bylo však jasné, že je nelze brát na lehkou váhu. Svaz železničářů zastupoval všechny zaměstnance drah od dělnických profesí přes pracovníky u přepážek a inženýry až po úředníky ministerstva dopravy a měl svou buňku v každé dílně, v každé nádražní stanici. Jejich aktivita už dříve výrazně ovlivnila úspěch únorové revoluce, porážku Kornilovova puče a v posledních dnech i výsledek říjnové revoluce. Bolševikům, ale i umírněným socialistům, nezbylo nic jiného než jednání o koalici zahájit.

Tím spíš, že Vikžeľ nebyl jediným odborovým svazem, který takto vystoupil. V podobném duchu se k němu během několika dnů připojil i výbor svazu pracovníků vodních cest („Vikvod“) a rezoluci v podobném smyslu přijal i petrohradský svaz kováků, známý jinak svou náklonností bolševikům. Ještě rozhodnější byly moskevské tiskařské odbory, což bylo vzhledem k jejich tradičním menševickým sympatiím pochopitelné. Ty nadto odsuzovaly i cenzurní zásahy bolševiků, nejen pro to, že boj za svobodu tisku pro ně byl odjakživa důležitý, ale také pro to, že omezování tisku ohrožovalo jejich výdělky i zaměstnání. Ještě více na pováženou bylo z hlediska bolševiků, že se místy k požadavkům Vikžeľa přidávali i zástupci továrních rad, které byly oproti odborářským aparátům zpravidla radikálnější.

Jednání pod patronací železničářů se vlekla a už i řadoví dělníci dávali najevo netrpělivost. Dochovalo se nám svědectví o delegaci dělníků putilovských závodů, která si na jedno z těchto jednání – patrně 3. (16.) listopadu – pohrůžkami vynutila vstup a na vyjednavače bez okolků spustila: „Už dost! Už dva dny zasedáte, jednáte o dohodě, ale nevypadá to, že byste zrovna pospíchali. My nemůžeme dopustit další trvání občanské války. K čertu s Leninem i Černovem! Pověsit je oba! Říkáme vám: udělejte konec zmatkům. Jinak se s vámi vypořádáme sami!“ Nikdo z přítomných politiků nevěděl, co na to říci. Poté, co delegace nějakou chvíli poslouchala jejich diskusi, křikl prý jeden z putilovců: „Čert ať rozsoudí, kdo z vás má pravdu! Nestojíte za to, aby vás země nosila! Pověsit vás tak všechny na jednom stromě – v zemi by nastal klid. Dem, děcka! Co tady pořídíme… – A odešli…“

Nepřekvapí, že bolševici v těch dnech výrazně slevili ze své nekompromisnosti. Část strany si beztak od začátku koalici přála a vítala příležitost svou představu naplnit, k velké nelibosti Lenina, který na jednání ústředního výboru některým soudruhům ostře vytkl, že neberou vyjednávání pouze jako taktický manévr na získání času. Moc trumfů v rukávu neměl, a sotva by se prosadil, kdyby mu opět nepomohli umírnění socialisté. Ti totiž rozhodně odmítali hlavní podmínku Vikžeľa – koalici všech socialistických stran – a byli ochotni vstoupit pouze do vlády bez bolševiků. V očích dělníků se tím odkopali, neboť to byli oni, kdo otevřeně odmítli kompromis, zatímco bolševici na podmínky železničářů (byť někteří jen se sebezapřením) formálně přistoupili. Iniciativa železničních odborů tak skončila neúspěchem.

Vikžeľ ovšem ztratil mnohem víc: krize odhalila nejednotu v řadách svazu. Už na sjezdu sovětů ultimátum Vikžeľa odsoudilo několik na dráze pracujících delegátů. Jeho čtyřicet členů bylo zvoleno ještě na železničářském odborovém sjezdu v červnu (čtrnáct eserů, šest menševiků, tři bolševici, šest zástupců jiných stran a jedenáct bezpartijních) a odrážela nálady méně vyhroceného období. Jeho linie nevyhovovala ve svazu vlivným úředníkům ministerstva dopravy, kteří ho tlačili do spojenectví s pravicovými socialisty, ale ani řadovým zaměstnancům v terénu. Zejména železniční dělníci, kteří byli ve vedení svazu podreprezentováni, si v prosinci uspořádali vlastní sjezd, po kterém následoval sjezd všech dělnických i nedělnických drážních zaměstnanců. Vikžeľu byla vyslovena nedůvěra a v lednu 1918 byl nahrazen novým výkonným výborem zvaným „Vikžedor“, do něhož bylo zvoleno třicet sedm bolševiků, sedmnáct levých eserů a čtyři menševici–internacionalisté. V jiných svazech nebyly změny tak drastické, i tam však při obnovování vedení probíhal posun od umírněných k levicovým socialistům. Vidíme tedy, že vývoj ruského dělnictva rozhodně nebyl v revolučních dnech jednoznačný a vyskytovaly se v něm značně různorodé, až protichůdné proudy.

K vzniku koalice nakonec přesto došlo. 9. (22.) prosince vstoupili leví eseři, kteří se na konci listopadu definitivně odtrhli od Strany socialistů–revolucionářů (PSR) a založili vlastní Stranu levých socialistů–revolucionářů (PLSR), do koalice s bolševiky. V radě lidových komisařů získali sedm křesel z devatenácti. Důvodem jejich vstupu bylo, že bolševici se nemohli obejít bez jejich spolupráce při prosazování agrární reformy – na venkově neměli žádné pozice, a přitom bez jeho součinnosti nemohli dlouhodobě doufat v udržení vlády. V pojetí agrární politiky jim bolševici přes rozdílnost představ obou stran nechali volnou ruku. Větší třenice probíhaly v otázkách kontroly lidových komisařů výkonným výborem sovětů (bolševici měli sklon ho přehlížet) a také v otázce represí proti nepřátelům. Tu měla na starost Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí (VČK nebo prostě Čeka) a kromě bolševiků v ní byli činní i levý eseři a též anarchisté, kteří si nezvyklou roli policajta podle všeho užívali. Neshody se týkaly míry nutné represe, kterou bolševici namnoze stupňovali až k zakazování vládě nepřátelských tiskovin, omezování opozičních shromáždění nebo preventivnímu zatýkání členů opozičních politických stran, zatímco leví eseři tyto tendence brzdili – nezřídka úspěšně, neboť bolševici měli zájem na přežití koalice.

Jak dál?

Revoluční režim přežil svou první velkou krizi, největší problémy ho však teprve čekaly. Jednak proběhly 12. až 14. (25. až 27.) listopadu dlouho očekávané volby do Ústavodárného shromáždění, pro které bolševici před příchodem k moci agitovali příliš dlouho a příliš intenzivně na to, aby si je teď mohli dovolit zrušit i kdyby na tom mezi nimi byla shoda. Většinu poslanců v nich po kampani a hlasování, při nichž pravidla porušovaly obě strany, získali pravicoví socialisté. Otázkou bylo, jaké pravomoci a jakou legitimitu zvolenému shromáždění přisoudit.

Dále bylo třeba poradit si s ekonomickou situací, která tak výrazně přispěla k růstu podpory radikálních socialistů, nyní je však mohla vážně ohrozit. Lenin se domníval, že vzhledem k celosvětové tendenci ke koncentraci a centralizaci hospodářství může sice jeho zespolečenštění vést pouze cestou násilné revoluce, ekonomická a technická stránka věci že však bude snadno řešitelná a řízení ekonomiky lidovými masami snadno proveditelná. Realita měla toto přesvědčení rychle prověřit.

Konečně zdědila nová vláda problém, jak ukončit válku. K vypuknutí světové revoluce zatím ruské události ani provolání k válčícím národům nevedly. Zveřejnění tajných dohod se spojenci z doby na začátku války sice vyvolalo pozdvižení ve veřejném mínění spojeneckých zemí, které nyní vidělo rozpor mezi válečnou propagandou a skutečnými cíli svých vlád, mezinárodní poměry se však stále neměnily ve prospěch revolučního Ruska a jeho vláda tak měla na vybranou mezi extrémně nevýhodným mírem a zahájením revoluční války – pokud ji ruské lidové vrstvy podpoří, což se mělo teprve ukázat.

Není zde článek celý?