Škola jako tovární pás

Za dobu, co jsem
studoval, jsem nasbíral mnohé zkušenosti s tím, jak se nejčastěji
učí. Učitel je vnímán jako člověk, který zná vše nejlíp,
ten, kterého mají všichni poslouchat a respektovat. O daném
tématu hovoří, žáci mlčí a zapisují si všechny informace –
a řekněme si to upřímně, velká část si nepíše nic. Snad pro
každého je tento styl výuky nudný. Systém nejvíce ocení
studenta, který se nabifluje co nejvíce požadované látky až do
detailů, avšak zadejte mu, aby napsal doma úvahu na základě
informací, kterých ve škole nabyl, a zjistíte, že s nimi umí
samostatně pracovat jen stěží.

To se ale na českých
školách nedělá, a proto takový žák samozřejmě dostane
jedničku; naproti tomu ten, který všechny detaily nezná, ale
chápe souvislosti mezi tím, co má, dostane horší ohodnocení,
což je přinejmenším nešťastné. Pro průměrného zeměpisáře
(a osnovy, kterými se musí řídit) je důležitější, aby žák
věděl, kolik procent hospodářství jednotlivých zemí v Jižní
Americe představuje chov skotu, než například, jaké historické
a politicko-geografické okolnosti vedly k tomu, že situace ve
Venezuele je taková, jaká je.

Vyučující by měli
hledat způsoby, jak vysvětlit učivo kreativně, s entusiasmem a s
tím, že tomu opravdu rozumí. Často se stává, že učitel žákům
jen beze slova promítne prezentaci a ti si opíšou její obsah.
Smutné ovšem je, když je ona prezentace opsaná z učebnice nebo
internetu a obsahuje tedy jen suchá fakta, kterými disponují žáci
i bez učitele. Vyučující v takovém případě žádné nové
informace, zkušenosti a jiné poznatky neposkytne.

V hodinách
společenských věd probíhá diskuse jen výjimečně, ve větším
měřítku se nachází jen v dobrovolných seminářích. Studenti
se tak bojí vyjádřit se a projevit nahlas svůj názor, stát si
za ním, argumentovat, avšak případně po diskusi i svůj názor
změnit. Není se však čemu divit. Jejich nejistota je často
podpořena rodičovskou výchovou a školou zároveň, kdy rodiče
svým dětem říkají: „Ty tomu nerozumíš, počkej až budeš
starší a mít zkušenosti.“ Ovšem je potřeba klást si otázky:
Jak nerozumím? Nebo jaké zkušenosti?

Bohužel, a to je
třeba zmínit, hraje velkou roli apatie většiny žáků. Z pohledu
učitele je demotivující, když vidí, že je škola nebaví a
chodí tam jen z povinnosti. Mnozí vyznávají v tomto ohledu až
jakýsi školský nihilismus – nic se školou spojené nedává
smysl. Otázkou je, do jaké míry je tento nezájem způsobený
neschopností učitelů a systému, jak popisuji, nebo jejich
předpojatost a v některých případech arogance.

Když pak učitel
žáka pokárá, a to i oprávněně, vypadá on v očích ostatních
jako ten špatný, i přesto, že se jen snaží urovnat pořádek a
vynutit si trochu respektu. Vznikají pak vztahy učitele a určitého
žáka, kdy oba mají k sobě odpor a jen těžko hledají řešení
a společnou řeč. Takový student se často v jeho hodinách nemá
zájem se nic naučit a hledá vinu nesprávně jen v učiteli. Těžko
jde také očekávat, že se takoví žáci budou snažit své okolí
nějak změnit a samosprávné orgány jako studentské parlamenty
nebo rady tak z velké míry pozbývají smysl. Pokud vyvíjejí
nějakou činnost, stojí za tím většinou jen pár jedinců.

Velmi důležitá je
pro studenty schopnost komunikovat a spolupracovat se spolužáky na
různých projektech. Žáci se nejen učí, jak spolupracovat s
ostatními, přijímat jiné názory, ale co je velmi důležité,
řešit problémy. Když se setkají s lidmi rozdílných názorů,
učí se toleranci a přijímání jinakosti. Bude to chtít jiné
schopnosti učitelů a chtít žákům naslouchat. Samozřejmě je
obohatit o své zkušenosti, ale ptát se i jich a diskutovat.

Bylo by krásné,
kdyby se z učitele stal do určité míry kamarád, se kterým mohou
řešit problémy, pomůže jim zjistit a posléze pomoci rozvíjet
jejich talent na danou věc. Podnítit u studentů zájem o situaci a
stav současné geopolitické situace, diskutovat o problémech,
současných krizích a ukázal jim, že je zapotřebí se účastnit
politického života.

Cizí jazyky jsou
dnes klíč k životu v zahraničí, výuka cizích jazyků probíhá
na každé škole s trochou odlišnosti, ale v zásadě se velmi
podobají. Žáci používají učebnice, pracovní sešity a učí
se slovní zásobu. Nicméně pro správné používání jazyka je
potřeba ho používat a mluvit. Bohužel konverzace velmi vázne a
je nutné si zajistit konverzace s nejlépe rodilým mluvčím
samostatně. Mnoho žáků převážně ze základních škol má
úroveň nedostatečnou pro efektivní komunikaci a následný
rozvoj.

Časté
konzervativní myšlení neumožňuje zapojení moderních
technologií do výuky. Moderní technologie dneska dokážou výuku
vylepšit, zjednodušit a studentům to dodá pocit, že výuka
probíhá moderně a vyvolá v nich větší zájem o látku.
Moderní technologie ve školství by se neměly považovat za
nepotřebné.

Debata by měla
vzniknout také na téma ŠVP, tedy školní vzdělávací plány.
Jsou to často plány zastaralé a reálná hodnota informací je
minimálně diskutabilní (viz předešlý příklad o chovu skotu).
A maturita? Ta sice testuje vaše znalosti, ale za ty čtyři roky
zjistíte, že toho zas tolik nevíte. Gymnázia učí všechno a
zároveň nic. Nehledě na fakt, že ani po maturitě mnoho studentů
neví, co chce vlastně studovat dál.

Jedním z řešení
by bylo, aby si studenti už od prvního nebo druhého ročníku
mohli volit semináře – volitelné předměty, které je opravdu
baví. Ušetřilo by se mnoho času, protože by se nemuseli učit
všechno, ale jen věci, o které se zajímají a rozvíjeli by tím
svůj talent v dané oblasti. Viděli by mnohem více své možnosti
budoucího vysokoškolského vzdělání a studium by je vážně
bavilo. Musel by se změnit přístup z kolektivního na více
individuální, jako například ve Finsku či Dánsku. Na každého
žáka by bylo pohlíženo jako na samostatného a myslícího tvora,
který je schopen kreativně přemýšlet a vymýšlet nové věci.
Podpořil by se přitom žákův talent. Učitelé by v tomto případě
měli být vzdělaní a své vzdělání stále prohlubovat. Jsem
přesvědčen, že svobody v zemích, kde takový školský systém
funguje, není zneužíváno. Tyto státy navíc disponují velmi
silnou demokracií a ekonomikou.

Jsem si vědom, že
práce učitele je nevděčná a málo placená, to jsou ale věci,
které by se daly změnit reorganizací a přidáním financí do
školství. Morem školství je pak zejména všudypřítomná
byrokracie, která bere učitelům čas, který by mohl být využit
smysluplněji, ať už zatímco jsou v zaměstnání, nebo odpoledne
v jejich volnu. Priorita jsou také platy, zvýšení alespoň o
dvacet procent ročně, ve finále na částku, která by odpovídala
nadprůměrnému platu.

Zdravá,
demokratická a ekonomicky vyspělá země potřebuje kriticky
myslící lidi, kteří nejdou s davem jako ovce, ale myslí sami za
sebe. Vychovávat stejné, poslušné a bez vlastního názoru se
možná hodí totalitním režimům, ale ne vyspělým demokraciím.
Bude to obrovská cesta a bude vyžadovat mnoho úsilí a financí.
Přidáte se k lepší budoucnosti i vy?

Není zde článek celý?