Studenoválečnická mentalita a vyrábění zástupného nepřítele

„Kdo to přišel na ten nápad, že je jen východ a západ? Už do knih napsal jeden mnich, že je též sever a jih…,“ zpívali Voskovec s Werrichem před únorem 1948 a před Voskovcovou druhou emigrací do USA.

Po roce 1989 se zdálo, že konečně toto dělení ve stylu – západ = absolutní dobro, východ = absolutní zlo – konečně přestane. Jenže…, mnoho historických příkladů ukazuje, že jedním z často používaných prostředků vládnoucí vrstvy, jak odpoutat pozornost lidí od narůstajících vnitřních problémů, a předejít tak nárůstu nespokojenosti s establishmentem a touze po radikálnější změně, je vyrobení společného vnějšího nepřítele.

V současnosti za „vládnoucí vrstvu“ považuji globalistické „elity“, ať už finanční (vlastníci významných podílů velkých bank a korporací…) či politické, zjm. v bohatých a mocných zemích, jejichž velká část v podstatě jde na ruku „elitám“ finančním. Těmto mocným se postupně začíná houpat půda pod nohama – napřed finanční krize + skoro bankrot Řecka + krize eurozóny, následně rozevírající se nůžky mezi chudými a bohatými, tenčící se prostředky na udržení sociálního státu, jenž byl na západě na vrcholu v 70tých letech, úpadek demokracie způsobený úpadkem společnosti, včetně samotných „elit“, a do toho problémy s imigrací mnoha lidí neochotných přijmout náš způsob života…, což logicky vede k úpadku důvěry mnoha lidí v Evropě i Americe k dosavadnímu establishmentu.

Skutečné řešení problémů by ovšem stálo hodně peněz, zejména právě z obrovských zisků finančního sektoru, muselo by se „něco udělat“ s tzv. daňovými ráji…, do čehož se vládnoucí vrstvě logicky příliš nechce. Takže se nabízí osvědčená taktika, oprášit studenoválečnické strašení „medvědem“ na východě.

Nebudu tu znovu rozpitvávat „story“ ukrajinské krize a následné anexe Krymu Ruskem, jen chci podotknout to množství vojenských intervencí západu od bombardování Jugoslávie roku 1999 až po současnost, což samozřejmě jen posiluje podobné záměry mocností nezápadních. A též by bylo užitečné se zamyslet, zda náhodou netrpí mnohem víc třeba obyvatelé Jemenu, kde válčí západem podporovaná Saudská Arábie, než obyvatelé anektovaného Krymu.

Ale dnes jde o úplně něco jiného než o „filozofování“, do jaké míry se Putin provinil, co se mělo a co se nemělo. Mnohem větší problém je zneužití tohoto konfliktu k novodobému „honu na čarodejnice“ v podobě „agentů Kremlu“. Můžeme mít různé názory na Rusko, Čínu, USA, Írán či třeba Izrael…, můžeme o tom svobodně a slušně diskutovat…, ale jakmile se to začne zvrhávat ve „špionománii“, je to signál, že cosi není v pořádku.

Najednou ostatní „nepřátelé a jejich agenti“ jaksi „ustoupili do pozadí“, ale každý, kdo se nějak vymezí proti establishmentu, globalizmu, masové imigraci, Evropské unii či NATO, stává se automaticky „ruským přisluhovačem“ podle hesla – kdo oslabuje současné západní mocipány, „pomáhá Putinovi“. Kdo kritizuje Brusel a vyvolává u lidí touhu po změně, což Brusel oslabuje, opět tím „pomáhá Putinovi“, od Zemana či Okamury přes Trumpa či Orbána. Jako by se nám vracela stará normalizační písnička – kdo pomlouvá socialistické zřízení a zasévá mezi dělnickou třídu nedůvěru v „lepší zítřky“ pod vládou Komunistické strany, „přisluhuje americkému imperializmu“. Takže tady ve své podstatě samotné Rusko či maličký poloostrov jménem Krym nemá příliš význam, takovýchto konfliktních regionů máme spoustu – Jižní Osetie, Tibet, Kosovo, Kašmír…, a přesto se tu nepořádají hony na čínské, srbské, albánské, indické, gruzínské či pákistánské „agenty“.

Jde o to mít na koho svést vnitřní neřešené problémy a vytvořit válečnický diskurz – kdo „nás“ kritizuje, kdo proti „nám“ protestuje, ten „nás“ oslabuje, čímž naopak posiluje „nepřítele“, asi jako na houpačce pro dva, kde aby jeden mohl jít nahoru, druhý musí klesnout dolů a naopak. A jestli je tím „arciďáblem“ Rusko nebo tramtárie, to je jedno, prostě je potřeba vybrat v dané době „nejlepšího adepta“ na roli „vnější hrozby“.

Jenže tohle v západní odnárodněné a sekulární společnosti nemůže dlouhodobě fungovat, možná ještě tak v Polsku či Pobaltí, kde je dlouhodobá historická negativní zkušenost s ruskou nadvládou, sahající hluboko do carských dob. Ovšem ve většině post-komunistických zemí EU je vnímána ona negativní zkušenost, která navíc znatelně oslabuje, jen s nadvládou sovětskou. Avšak Sovětský svaz řízený mocnou Komunistickou stranou již víc jak 25 let neexistuje. A v západní Evropě si nezakusili ani to.

Je tudíž velmi hloupé, zvlášť v době, kdy už i v multikulturním Německu a Švédsku začínají lidé stále víc a víc vnímat hrozbu islamizace a ztráty vlastní identity, namlouvat lidem, že tím „opravdovským nepřítelem“ není islamizmus, ale „zlý Putin, který sprostě ukradl Krym“. Jediným efektem, který už probíhá a bude probíhat i nadále, je ještě silnější rozčarování veřejnosti z vládnoucí vrstvy, což můžeme vidět na úpadku tradičních stran ne jen u nás, ale třeba i ve Francii a dalších evropských zemích. Čím déle se skutečné problémy nechají bobtnat a všechno zlo se bude svádět na Putina, tím více poroste nespokojenost se „západním“ establishmentem, a naopak poroste obliba Putina. Ovšem tím nemyslím touhu po zavedení režimu podobnému tomu v Rusku, ale oblibu protestní, podle hesla – nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Takže každá významnější země, která půjde proti vládnoucím „západním elitám“, bude čím dál větší částí veřejnosti brána za „přítele“.

A je to jen logické. Jedinou smysluplnou cestou je konečně se zakousnout do kyselého jablka a začít si zametat před vlastním prahem, nehledět do Ruska, ale poctivě pracovat na řešení vlastních problémů, ať už na úrovni naší země, EU či „západu“ jako celku. A pokud se současné „elity“ neodhodlají…, a zatím to tak nevypadá, neboť k takovému kroku je nezbytná pokora a hluboká sebereflexe, které zjevně není většina vládnoucích vůbec schopna…, tak bude naprosto v pořádku, když občané současnou garnituru svrhnou a nahradí někým jiným.

Jen pevně doufám, že to bude provedeno nenásilnou a demokratickou cestou a že to arogance současné moci nenechá dojít až k případné občanské válce jugoslávského typu, toho se obávám ze všeho nejvíc.

Není zde článek celý?