Svět ruskýma očima 429

Leonid Savin

21. listopadu 2017

Po opatřeních Bagdádu týkajících se iráckého Kurdistánu zůstala Kurdům možnost autonomie. Sesazení prezidenta Barzáního ukázalo, že Kurdové nemají jasnou samostatnou strategii a nejsou schopni věc dovést do konce. Rozhodující roli ve vyřešení incidentu mezi Irákem a Kurdy na sporných územích sehrál Írán.

Američtí vojáci podle kurdských zdrojů slibovali politickému vedení v Erbilu a kurdské pešmerze podporu (i zbraněmi) v možném konfliktu s šíitskou dobrovolnickou armádou a řádnou iráckou armádou a doporučovali stáhnout kurdské oddíly z okolí Mosulu a Kirkúku, kde se nacházejí ropná pole. Když tam nakonec irácká armáda a šíitské oddíly vstoupily, Washington se neozval. Vítězové zároveň nelenili a uzavřeli ropovod do Turecka. Ropa se začala přečerpávat do Íránu.

USA se rozhodly nechat Kurdy na holičkách, i když je od roku 1991 přímo i nepřímo podporovaly. Chtěly si tak zachovat vliv na oficiální Bagdád. Vsadily na Núrí al-Malíkího, dosadily jej v roce 2006 na místo předsedy vlády, ale tímto krokem zvítězili šíitové a Írán. Zvláštní síly Sboru islámské revoluce al-Quds vedené generálem Sulejmanim dávno propracovaly spolupráci s iráckými šíity i s Kurdy. Kandidaturu al-Malíkího podporoval tehdejší prezident Iráku, vůdce Vlasteneckého svazu Kurdistánu,. etnický Kurd Talabání, dávno vázaný na Írán.

Až v roce 2014, když v parlamentních volbách zvítězil al-Malíkí a začal prosazovat výraznou prošíitskou politiku, Washington zuřil. Po složitém jednání s vůdcem iráckých šíitů Sistáním byl zvolen kompromis – kandidatura al-Abádího, který byl podporován sunnity. Byla to past na USA.

Proíránské síly se pravděpodobně dostanou k vládě po jarních parlamentních volbách v roce 2018. Dominance šíitů bude zřejmě pokračovat za podpory Íránu. Sunnité v Iráku takového ochránce nemají. Politické návrhy Teheránu míří nejen k šíitům, ale i k sunnitům, Kurdům a křesťanům.

Zářným příkladem vlivu Íránu mohou být masové oslavy a každoroční pochod arbaín na paměť vraždy imáma Husajna, vnuka proroka Mohameda, v Karbale. Každý listopad se do Karbaly sjíždějí miliony šíitských poutníků. Írán podněcuje přítomnost zahraničních delegací jiných náboženství. Letos se arbaínu zúčastnilo přes 20 milionů osob. Shromáždění je považováno za největší pokojné shromáždění lidí ve světě. Pochod trvá několik dní, přičemž asistuje mnoho dobrovolnických organizací, které zajišťují poutníkům stravu, odpočinek, zdravotnické služby a vše potřebné. Kromě spiritismu má arbaín i funkci sociální – vyjadřuje spravedlnost a boj s utlačováním. Za utlačovatele se považují USA a jejich satelité, nadnárodní kapitalismus a liberální demokracie. Západní média proto pochod arbaín ignorují.

Dokonce i vnitřní neshody mezi šíity se vždy nesou na protizápadní vlně. Američané se pokusili zatknout nebo zlikvidovat al-Sadra (vůdce Mahdího armády v Iráku), ale duchovní vůdce šíitů v Iráku Ali Sistání se za něj postavil a al-Sadr byl převezen do Íránu.

V Iráku není vhodné přímo hovořit o zhoubném vlivu USA na vytváření ohnisek chaosu na Blízkém východě, ale jednotliví politici toho často nedbají a poukazují na to. Iráčtí šíité často kladou paralelu mezi IS a USA. Teroristy zavraždění vojáci, pracovníci irácké policie a bezpečnostních sil jsou považováni za mučedníky. Vyjadřuje se tak protest proti americké okupaci.

Celkově se v Iráku nakupilo velké množství závažných problémů, přičemž korupce, k níž Američané přiložili ruku, není ten poslední. I zde se bude angažovat Írán, pro který je zachování vlivu na Irák jednou z nejdůležitějších zahraničně-politických priorit.

Převzato z Fondsk.ru

***

Valentin Guljajev

21. listopadu 2017

Ani za čtyři měsíce nedokázala Merkelová sestavit německou vládu. Příčinou její složité situace je nedostatek politické vůle a nedůvěra Němců k ní. O postavení kancléřky a velkém krachu jednání o nové vládní koalici informují Financial Times.

Němečtí politici nedosáhli dohodu ve více než 200 otázkách, což může vést až k novým volbám. Merkelová se ukázala neschopnou zarazit své kolegy  a sestavit novou vládu. Svobodná demokratická strana (FDP) odmítla dále pokračovat ve čtyři týdny se vlekoucí diskusi s konzervativním blokem Merkelové a stranou zelených. Vůdce „svobodných“ Lindner prohlásil, že je „obecně lepší neřídit vládu, než ji řídit špatně“. Podtrhl, že za dobu jednání nevznikla mezi stranami ani základní úroveň důvěry pro sestavení nové vlády potřebné.

Druhý představitel této strany Vissing označil za viníka krachu jednání konkrétně Merkelovou. Všechno organizovala chaoticky a navíc naprosto nesprávně vyhodnotila situaci. Nejspornějšími otázkami debat byly daně, klima a migrační politika.

Prezident Steinmeier chtěl kancléřce pomoci a vyzval všechny strany konfliktu k přehodnocení svých postojů. Jenže právě přehodnocení pohledu na politiku Německa se stalo příčinou krachu. Merkelová nejednala ve prospěch stability své země ani EU. Ztratila popularitu a poslední snahy jejích příznivců ustát postavení vůdce země byly důvodem ještě většího odporu ostatních politiků. Merkelová je vina politickou krizí a není dosud známo, dokáže-li se z toho dostat. Situace nemá v poválečné historii Německa obdobu.

Převzato z Newinform.com

***

Andrej Arešev

23. listopadu 2017

Přibližně dvě hodiny spolu jednali za zavřenými dveřmi prezidenti Putin, Erdogan a Rúhání. Ještě před tím se 9. listopadu sešli ministři zahraničí příslušných zemí a den před schůzkou nejvyšších představitelů přicestoval do Soči prezident Asad. Zároveň posoudili náčelníci generálních štábů Ruska, Turecka a Íránu praktické otázky koordinace pozemních akcí.

Dne 20. listopadu telefonicky hovořil prezident Putin s katarským emírem al-Sáním a náměstek ministra zahraničí Bogdanov se setkal ve Spojených arabských emirátech s korunním princem Abú Zabí al-Nahjánem. Příští den pak hovořil prezident Putin s prezidenty USA, Saúdské Arábie, Egypta a Izraele. Z toho je vidět, jak je úroveň koordinace projednávání vysoká s maximálním počtem zúčastněných stran a svědčí o pečlivé přípravě setkání v Soči.

Ve společném prohlášení se po setkání potvrzuje rozhodnutí pokračovat ve společné práci tří zemí k ustavení míru a stability v Sýrii v souladu s rezolucí RB OSN č. 2254. V dokumentu se praví: „Prezidenti zdůraznili, že vytvoření zón deeskalace v Sýrii v rámci astanského postupu je velmi efektivní a významně pomohlo snížit násilí a humanitární utrpení, zastavit proud běženců a začít práci pro vytvoření podmínek k bezpečnému návratu běženců.“ Země, které za to ručí, budou „pokračovat v koordinaci úsilí, jehož cílem je zachovat snižování násilí“.

Hlavy všech zúčastněných států potvrdily svoji pevnou podporu svrchovanosti, nezávislosti, jednotě a územní celistvosti SAR. Za žádných okolností, ať je to vytváření „zón deeskalace“, nebo jakákoliv „politická iniciativa k uklidnění syrské krize“ nesmí podrývat svrchovanost a další již uvedené podmínky SAR. Výsledky ze Soči: Turecko začalo přes svůj vzdušný prostor pouštět vojenská přepravní letadla vzdušných sil Ruska na leteckou základnu Hmejmín.

Velký význam pro mír v Sýrii má Kongres národního dialogu, který má proběhnout v Soči na počátku prosince. Zahraničním partnerům Moskvy, Ankary a Teheránu je adresována výzva „poskytnout podporu procesu deeskalace a stabilizace v Sýrii, včetně dodatečné pomoci obyvatelstvu této země, spolupráci při humanitárním odminování, uchování historického dědictví a obnovy infrastruktury nezbytné pro život, se zahrnutím sociálních a hospodářských objektů“.

Při setkání tří státníků uvedl Putin: „Rozsáhlé bojové akce proti teroristickým bandám v Sýrii končí. Zásluhou úsilí Ruska, Íránu a Turecka se podařilo předejít rozpadu Sýrie, nepřipustit její uchvácení zahraničnímu teroristy a vyhnout se humanitární katastrofě.“ Je pochopitelné, že se nyní setká dlouhodobý program obnovy Sýrie s odporem. Účast EU při obnově syrského hospodářství dosud není jistá.

Důležitým zůstává projekt odminování rozsáhlých ploch. Není možno vyloučit postupy směřující k podkopání důvěry mezi Ruskem, Íránem a Tureckem. Bez ohledu na v Danangu podepsanou krásnou listinu se správným obsahem, ukázal telefonický hovor trvající půldruhé hodiny mezi Putinem a Trumpem dne 21. listopadu, že Spojené státy jsou schopny zahrát si v Sýrii svoji hru za podpory Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Jordánska a Izraele, jež vyhovuje Rijádu.

Snížení počtu vojáků USA v Sýrii uspíší kontrolu v této zemi Asadovým režimem a zajistí mu politické přežití. The Washington Post se strachuje, že to bude vítězství Íránu. Činy USA a jejich spojenců na Blízkém východě budou podmíněny odporem vůči „íránské šíitské expanzi“. K rázným akcím vůči Teheránu vyzvali účastníci porady ministrů zahraničí členských zemí Ligy arabských států (LAS) ze dne 19. listopadu v Káhiře. Nezúčastnili se jí delegáti z Iráku, Libanonu a Hizballáhu. Generální tajemník LAS al-Ghajt má dojem, že „politika Íránu překračuje všechny meze a posouvá celý region do propasti“. Za poslední čtyři měsíce se zvýšil počet amerických vojáků na Blízkém východě o třetinu, jen na území Sýrie jich může nelegálně pobývat čtyři tisíce (oficiálně 503).

V Ženevě budou 28. listopadu vnitřní syrské konzultace. Mezi syrskou opozicí je očividný rozklad. Rijád Faríd Hidžáb a několik jeho přívrženců opustilo vedoucí posty ve Vyšším jednacím výboru a v Rijádu začaly konzultace za účasti přibližně 140 skupin opozičních Damašku (včetně 21 ozbrojených) s cílem vypracovat jednotný postoj. Kromě ministra zahraničí Saúdské Arábie al-Džubájíra a zvláštního vyslance OSN de Mistury zde byla i ruská delegace v čele se zvláštním zástupcem ruského prezidenta pro Sýrii Lavrenťjevem. V závěrečném prohlášení nechybí požadavek na odchod Asada, jakožto předběžné podmínky k zahájení „přechodného období“. Podle Washingtonu nemá Asad místo v budoucnosti země. Z pohledu Američanů musí opozice držet území na jihozápadě země až do uklidnění situace a nesmí Damašku poskytnout kontrolu nad nimi. To vše je logika manipulování s odporem zvenčí.

Moskva v principu není proti dalšímu urovnávání v Ženevě, chce se však vyhnout uspěchanosti. Američtí diplomaté a analytici nechtějí vidět přímou souvislost mezi rychlou vojenskou likvidací IS a perspektivou politického urovnání. Donekonečna vypočítávají historické rozpory mezi Moskvou, Teheránem a Ankarou z dob osmanských a safavidských válek, tureckých pochodů ruské armády a nevěří ve společné úsilí tří zemí k vyřešení syrského konfliktu. Zajisté budou chtít toto úsilí rozbít. Amerika má jako jediná v Sýrii oporu v podobě Syrských demokratických sil a milicí a sunitských klanů, přitom jedni i druzí neformálně spolupracují s bojovníky teroristických skupin.

V Damašku uvítali společné prohlášení prezidentů Ruska, Íránu a Turecka. Šéf „moskevské platformy“ syrské opozice Džamil Saíb předpokládá, že byl 22. listopadu v Soči položen základ praktického zahájení politického procesu v Sýrii.

Na cestě k míru byl skutečně učiněn významný krok. Od 30. září 2015, kdy začala ruská vojenská operace v Sýrii, se urazila dlouhá cesta. Přestože došlo ke kritickému zmenšení základny samozvaného kalifátu, nepřimělo to iniciátory upustit od něj. Rusko důsledně vystupuje jako lokomotiva mírového procesu v této výbušné oblasti.

Převzato z Fondsk.ru

Není zde článek celý?