Tolerování Babiše není překvapením, česká společnost je rozdělená dlouhodobě

Dospěli jsme k radikálním změnám, jako je akceptování člověka bez čistého lustračního osvědčení ve vládě, či dokonce na samotné pozici předsedy vlády a Bezpečnostní rady státu.

Takový posun však bylo možné v myšlenkách voličů vystopovat již mnohem dříve. V České republice máme nejpozději od konce devadesátých let dva základní tábory – pravicový či prozápadní (včetně středové „pražské kavárny“) a levicový, v posledních letech adorující Putinovo pojetí ruské zahraniční (či také „nacionalistické“) politiky.

Zdaleka nejlépe to jistě bylo vidět při sporech o to, zda má být Česká republika chráněna proti balistickým střelám (v nejhorším případě s jadernými hlavicemi) z Íránu (popř. z Pákistánu, kdyby se tam dostali k moci teroristé, ze severokorejských ponorek či ze Sýrie). Zkrátka při sporech, zda máme někoho požádat, aby u nás vystavěl obranný štít. Ze spojenců přicházely a dodnes přicházejí v úvahu vzhledem k technologické převaze nanejvýš Spojené státy. Nikdo jiný. Tehdejší americký prezident George W. Bush (pravicová Republikánská strana) byl ochotný takový systém pro téměř celou Evropu nabídnout. Jeho části mohly být umístěny v Polsku a v českých brdských lesích.

Náš levicový tábor se však hlasitě ozval a byl proti. Proč? Někdy z obavy, abychom se nestali terčem teroristů. Částečně také kvůli iracionálním obavám o zdraví. Velmi často však také proto, že Spojené státy jsou pro tyto Čechy bez ohledu na právě vládnoucí administrativu zločinci a protože jím oblíbená ruská vláda byla proti „radaru v Brdech“ (přestože Bush nabídl ruské armádě na případných amerických zařízeních v Evropě trvalý dohled).

Z ruské strany se jednalo o čistou propagandu. I kdyby nás totiž Ruská federace chtěla ostřelovat balistickými raketami a nechtěla by tak, abychom byli chráněni, proti její síle by uvedený systém v žádném případě nemohl mít šanci. Byl obranou pouze proti ojedinělým útokům, respektive proti prvním úderům v rámci případné války se sebevražednými teroristy hlásícími se k nebezpečnému výkladu islámu (nebo v případě KLDR války s komunisty).

Ruská federace by navíc sama měla mít bytostný zájem o svou vlastní podobnou ochranu. Tím, že ruská vláda zejména v posledních letech podporuje íránský režim, škodí sama sobě. Ruská propaganda v ČR byla podle tajných služeb silná, což velmi poškodilo pravici (zatímco předseda ČSSD Jiří Paroubek evidentně kvůli sledování průzkumů veřejného mínění tvrdil, že s radarem nesouhlasí). Projekt byl nakonec zastaven novým americkým prezidentem Barackem Obamou (levicová Demokratická strana). V současnosti by systém vyžadoval technické úpravy a stávající americký prezident Donald Trump (Republikán) by si za něj od nás nesporně nechal zaplatit, jak to žádá v případě podobného systému od Jižní Koreje.

Dalším viditelným sporem mezi oběma tábory byl předem ohlášený a propagovaný průjezd amerického armádního konvoje Českou republikou v reakci na ruskou okupaci Krymu a města Sevastopol. Ostrá debata se však nakonec odehrála v podstatě jen na sociálních sítích, zatímco „v ulicích“ drtivě převážili příznivci průjezdu.

Menších dělicích linií však bylo za posledních zhruba dvacet let v české společnosti mnohem více. Někdy šlo o pouhé osobní sympatie, či naopak antipatie vůči Američanům, Rusům, ruské literatuře a podobně. Jindy se spor vedl o Václava Havla. V případě Václava Klause byla dělicí linie nesporně proměnlivá. Klaus byl na straně jedné symbolem porevolučních hospodářských změn, na straně druhé v roce 2008 ignoroval bombardování civilistů v Gruzii ruskou armádou (zdánlivě v rámci války v Jižní Osetii), zpochybňoval či bagatelizoval boje ruské armády na východní Ukrajině a nezastal se Ukrajinců poté, co Rusko okupací Krymu a Sevastopolu porušilo Budapešťské memorandum.

Všichni pamatujeme, že při zatím posledních prezidentských volbách byla nepřátelská linie vedena mezi „pražskou kavárnou“ a Milošem Zemanem, který na straně jedné nechal na Hradě vyvěsit vlajku EU, ale na straně druhé lhal o (ne)účasti ruské armády na Donbasu či o (ne)existenci disidentů v Ruské federaci. Nebo mu chybějí informace, ale to je v důsledku stejné.

Dalšími liniemi sporu pak byly ještě konkrétní americké vlády (Bushova, Obamova i Trumpova, přičemž pravicový Trump si z mnoha důvodů zjevně získal v ČR fanoušky na první pohled překvapivě spíše u české levice, alespoň zpočátku), postoj ke Kosovu (kde však štěpení nebylo jednoznačně levo‑pravé), k Evropské unii i k jednotlivým nápadům z EU, kde jsou však čeští úředníci a zákonodárci mnohdy ještě „papežštější“ než EU (a názory voličů se u tohoto tématu tak úplně nekryjí s názory jejich zástupců v českém ani Evropském parlamentu), a tak bychom mohli pokračovat.

Příkopy, které dnes pozorujeme, tedy mají v našich porevolučních dějinách hluboké základy.

Není zde článek celý?