Vzestupu Andreje Babiše se dalo předejít aneb Ještě nezoufejme

Autor analýzy nazvané The Avoidable Rise of
Andrej Babis (Vzestup Andreje Babiše,
jemuž se dalo předejít)
Dan Swain, který působí na České zemědělské
univerzitě v Praze, se v textu sice dopouští několika drobných
nepřesností, ale v jádru jsou některé jeho postřehy nesmírně cenné – třeba
pro ty, kdo nevěří tradičním politickým subjektům ani marketingovým
huráprojektům, jež voličům nenabízejí nic jiného než načančaný klam.

Swain seznamuje
čtenáře neznalé českých reálií s Babišovými technokratickými vizemi, podle
nichž se oligarcha stylizuje do role loajálního služebníka českého lidu,
který se má stát jeho zaměstnavatelem. Avšak Babišův patricijský způsob
vyjadřování naznačuje, že tyto líbivé sliby jsou jen šidítkem, neboť on sám se
považuje za hlavu „rodinného podniku“ s názvem Česká republika. Babišovo hnutí je prošpikováno
technokratickými kádry (kupříkladu ministr financí Ivan Pilný stál v čele
české pobočky Microsoftu) a není vyloučeno, že se nejeden jeho bývalý
zaměstnanec nebo spolupracovník stane ministrem v jeho kabinetu. Swain
v tomto ohledu nabízí zajímavou a pro mnohé nečekanou paralelu
s Macronovým politickým projektem En Marche. A zatímco mainstreamové sdělovací
prostředky Macrona líčí jako velkého
ničitele populismu, Babiš představuje jednoho z mnoha populistických
avatarů.  

Třebaže autor Babiše
považuje za nespornou hrozbu pro demokracii, neboť jeho představa mocného
korporativního státu je v naprostém rozporu s vizí společnosti, kde lidé
provádějí kolektivní rozhodnutí a jsou zodpovědní za chod této společnosti,
všímá si, že Babiš se svými kritiky sdílí spoustu názorů. Kupříkladu koncept
politiky jako velkého podniku, jejž řídí experti, profesionálové a byznysmeni,
není západnímu politickému establishmentu vůbec cizí, a proto lamentace nad
Babišem do značné míry vyznívá pokrytecky.

Swain připomíná Babišovu
oblíbenou tezi, že za jeho vzestupem stojí establishment, což je nutno
zdůraznit, neboť oligarcha je produktem politického systému, který se ocitl
v hluboké krizi. A proto je jakákoliv kritika jeho korupčních skandálů z úst veteránů české politické scény dosti pokrytecká. Voliči se ptají, proč se
zavedení politikové najednou tak vehementně znepokojují tím, že osobní a
obchodní zájmy dominují politice, když tomu tak bylo vždy? V tomto ohledu je
Babiš symptomem hlubokého poklesu, co se podpory tradičních politických stran
týče.

S autorovým rozborem
Babišova politického vzestupu beze zbytku souzním. Pro českou žurnalistiku je
bohužel symptomatické, že někteří etablovaní čeští komentátoři nejsou schopni pochopit
hluboké kořeny voličské nevole vůči zavedeným stranám. Výjimkou je brilantní text Martina Hekrdly,
který v podstatě dochází k týmž závěrům jako Swain.  

Nelze než souhlasit
s autorovým tvrzením, že se česká sociální demokracie odcizila své
voličské základně, zatímco zažívá dramatický rozkol. Podle Swaina ČSSD
čeká vnitřní zápas mezi různými frakcemi, což lze pozorovat také u dalších
evropských sociálně-demokratických stran – s výjimkou Corbynových
labouristů, jejichž úspěch je třeba vyzvednout.   

Autor považuje KSČM
za levicovou stranu, s čímž ale silně nesouhlasím. Čeští komunisté jsou
podle mého soudu maximálně tak zkostnatělými levicovými oportunisty, kteří ve
skutečnosti nemají ponětí o tom, jak fungují moderní levicové strany a co
vlastně prosazují. Část z nich neustále setrvává v jakémsi
nostalgickém polosnu o zašlé slávě a další si ochotně osvojili
národovecko-xenofobní diskurs, o čemž se ostatně Swain zmiňuje.

Autor dále míní, že
volební propad Strany zelených je do značné míry způsoben jejich vládním
angažmá v roce 2010. Debakl Zelených má ale vícero příčin – kupříkladu
nemastnou neslanou kampaň a zároveň skvěle artikulovaný volební program, jemuž
spousta českých voličů jednoduše nemohla porozumět (a to je téma na samostatný
text).    

Ačkoli se Swain se netají svými
sympatiemi k lídrovi Pirátů Ivanu Bartošovi, tuto protestní stranu
přiléhavě označuje za „hipsterskou verzi technokratického ANO“, jež má být
jakousi internetovou náhražkou za babišovskou vizi státu jako velké rodinné
firmy. Podle autora bude zajímavé sledovat, jak se Piráti vyrovnají se statutem
třetí největší politické platformy, přičemž se už nyní hovoří o rozkolu uvnitř
strany.         

Swain se
v závěru analýzy zamýšlí nad tím, co by v nastalé politické krizi
měla dělat česká levice. Přestože je nutno čelit Okamurově SPD, zároveň nastal čas přemýšlet o alternativách.
Ač se levicoví aktivisté a novináři mohou nyní cítit izolováni, měli by se
inspirovat polskou politickou stranou Razem, která vznikla poté, co se stará
levice zdiskreditovala, a jíž se v parlamentních volbách podařilo získat
více než půl milionu hlasů.

Otázkou ale zůstává,
zda je možné, aby v politickém systému, který je sám o sobě zárukou diskreditace
jakýchkoliv ušlechtilých idejí a konceptů, uspěla moderní levicová strana. A
třebaže je úspěch Corbynových labouristů na britské politické scéně zmítané
postbrexitovým chaosem bezesporu inspirující, naprostý propad Strany zelených v letošních
volbách je varovným signálem, že rozumný politický program jednoduše není na
pořadu dne.   

Není zde článek celý?