Západní značkové oblečení vzniká ve východoevropských továrnách s otrockou prací

Dva zaměstnanci oděvní továrny vzpomínají na temnou stránku textilního průmyslu. „Řekla jsem nadřízenému, že poblíž tohoto stroje nemůžu dýchat. V továrně už je 30 stupňů a pokud pracujeme blízko tohoto stroje, bylo by ještě mnohem tepleji,“ říká dělnice textilky v Srbsku. Nařízený reagoval tím, že otočil výfuk stroje tak, aby směřoval do tváří obsluhy, a řekl: „To je tvůj problém, a pokud to nezvládneš, je dost lidí, kteří čekají na tvé místo! Támhle jsou dveře!“ Další dělnice vysvětluje: „Management nás žádá, abychom vybrali peníze na nákup monitoru krevního tlaku, protože nás budou „ošetřovat“ sami a nebudou volat lékaře, pokud vrávoráme.“

Obě ženy chtěly zůstat v anonymitě – jako všichni, kdo měli odvahu popsat pracovní podmínky v srbském textilním průmyslu pro studii organizace Clean Clothes Campaign (CCC), mezinárodní organizaci věnující se zlepšení pracovních podmínek v oděvním průmyslu. Mnoho srbských dělníků se bojí ztráty zaměstnání, protože jsou považováni za ty kdo měli štěstí – s ohledem na míru nezaměstnanosti 16 %, mezi mladými až 30 %. V Srbsku jsou dobře placená místa ve státních institucích a tam závisí vše na kontaktech a politické blízkosti.

Dělníci v textilkách jsou zejména nuceni přijímat nelidské pracovní podmínky a tyranii arogantních nadřízených v průmyslu, který převážně vlastní zahraniční akcionáři vyrábějící oděvy pro západoevropský trh. Převládá zde atmosféra strachu: Jsou tu běžné výhrůžky propuštěním a dělníkům je upírána část zaručené dovolené, pokud jim vůbec dovolí si ji vybrat.

„Dělnice hlásí, že se s nimi zachází jako se stroji nebo jako otroky, ne jako s lidskými bytostmi. Křičí na ně; sexuální obtěžování je součástí každodenního života,“ říká Bettina Musiolek, koordinátorka CCC pro Východní a Jihovýchodní Evropu.

To vše se děje tam, kde se vyplácí méně než minimální mzda a očekává se spousta neplacených přesčasů. Legální minimální mzda v Srbsku činí 278 euro měsíčně, ale čtyřčlenná rodina potřebuje k přežití alespoň 652 eur.

Ženy v textilním průmyslu vydělávají v průměru 202 eur měsíčně a 227 eur v kožařském a obuvnickém průmyslu. Tento sektor zaměstnává v Srbsku zhruba 100 000 lidí, asi 8 % pracovní síly.

Podmínky ve vznikajícím textilním průmyslu v Srbsku se neliší od jiných zemí, jejichž ekonomika stojí na nízkých mzdách. Proslulé značky jako H&M, Benetton nebo Esprit, ale i luxusní jako Louis Vuitton, Prada a Versace vyrábějí své drahé zboží v průmyslu nízkých mezd.

Evropské sweatshopy jsou známy levnou, ale zkušenou a kvalifikovanou pracovní silou. Podniky zpravidla vyplácejí zaměstnancům, jejichž většinu tvoří ženy, zákonem stanovenou minimální mzdu, která se pohybuje od 89 eur na Ukrajině až po 374 eur na Slovensku. K zajištění základních potřeb rodiny by mzdy měly být čtyřikrát až pětkrát vyšší.

Na mnohých značkách stojí „Made in Europe“ nebo „Made in EU“, což vyvolává dojem, že výroba probíhá ve spravedlivých podmínkách. Ve skutečnosti mnozí z 1,7 milionů textilního průmyslu v regionu žijí v bídě.

Takové podmínky jsou možné jen v prostředí, které vždy vychází vstříc zaměstnavatelům. „Je to v zásadě bezodborová zóna. Nikdo účinně nezastupuje zájmy dělníků,“ říká Musiolek. Vlády také poskytují zahraničním společnostem přímé a nepřímé dotace. Například v Srbsku dostávají vysoké dotace, pozemky pod tržní cenou nebo i zdarma, daňové prázdniny a často je zdarma infrastruktura. Navíc vlády stanovují minimální mzdu velmi nízko.

Stefan Aleksić, jeden z autorů studie, hovoří o tom, že v Jihovýchodní Evropě dochází k ekonomickému soupeření. „Srbsko obklopují mnohé chudé země a všichni bojují o stejné investice. Vzniklo konkurenční klima: Kdo nabídne zahraničním investorům lepší podmínky pro levnou výrobu?“ vysvětluje Aleksić. Výsledek je zničující. „Stát platí za udržování zastaralé ekonomiky.“

Celý článek v angličtině: ZDE

Není zde článek celý?