Život a smrt Leninovy blízké přítelkyně Inessy Armandové

Vladimír I. Lenin byl uctíván jako božská postava. O jeho krutostech vůči politickým protivníkům se v době komunistické vlády mluvit nesmělo Když šlo o popravy, skutečně nebyl sentimentální. Stejně jako jiní světoví vůdcové však ani on neodolala ženě. Jmenovala se Inessa Armandová a byla jeho blízkou přítelkyní a možná ještě něčím víc.

Že mu na ní záleželo, bylo patrné z jeho chování na jejím pohřbu. Bylo to 12. října 1920. „Když jsme šli za rakví, Lenin byl stěží poznatelný,“ vzpomínala revoluční aktivistka Alexandra Kollontajová. „Šel s očima pevně zavřenýma a sotva stál na nohách.“

Revolucionářka Inessa sice nepadla v boji, ale i tak je možno říci, že zemřela následkem revoluce. Onemocněla náhle cholerou v Nalčiku na jihu Ruska. Lenin tím byl velmi zasažen. Jeho manželka Naděžda Krupská psala, že „Voloďa plakal a jeho pohled je na míle daleko.“

Kdo vlastně byla Inessa Armandová a jak se s Leninem setkala? Inessa byla francouzská socialistka, dcera operního zpěváka a herečky a do Moskvy přišla po smrti svého otce. Byla vychována v Rusku babičkou a tetou a ve věku 35 let už měla za sebou dvě manželství. Její druhý manžel byl Vladimír Armand, švagr jejího prvního manžela Alexandra, který ji „infikoval“ revolučními názory.

V roce 1904 se Inessa připojila k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (z níž se pak oddělili Leninovi bolševici) a za svou revoluční činnost v roce 1905 byla vyhoštěna na sever Ruska, odkud v roce 1908 uprchla do Švýcarska.

Když její druhý muž Vladimír Armand zemřel na tuberkulózu, ocitla se matka pěti dětí sama, ale i nadále se podílela na revolučním hnutí. Udržovala těsné kontakty s dalšími francouzskými socialisty, překládala revoluční literaturu a dokončila studium ekonomie, které začala v Rusku. Mezi bolševiky měla dobrou pověst.

Její současníci zdůrazňovali Inessinu lásku k životu, štěstí, které přinášela její přítomnost a samozřejmě si všímali její přirozené krásy a osobního kouzla.

Osudné první setkání s Leninem proběhlo v roce 1909. Právě díky jeho spisům se stala socialistkou. Oba nějakou dobu žili v Paříži a mnozí současníci naznačují, že jejich vztah během tohoto období přešel v něco většího než přátelství.

„Lenin nemohl spustit své mongolské oči z této malé Francouzky,“ poznamenal k tomu francouzský socialista Charles Rappoport. Ve svých dopisech Armandové se k ní Lenin obracel jako k „mé drahé přítelkyni“ a i jinak jí projevoval svou extrémní náklonnost. „Téměř veškerá moje činnost v Paříži byla spojena tisíci vlákny s mými myšlenkami na tebe,“ napsala mu zase Armandová v roce 1913. Z dopisu je zřejmé, že Armandová byla do svého soudruha a učitele zcela zamilovaná. „Milovala jsem nejen ti naslouchat, ale také se na tebe dívat. Za prvé, tvá tvář je tak živá, když mluvíš; za druhé, pozorovat tě v takových okamžicích bylo velmi výhodné, protože sis nevšiml mých pohledů.“

V době, kdy se setkal s Inessou, žil už Lenin jedenáct let v manželství s Nadeždou Krupskou. Kromě toho, že byla oddanou revolucionářkou a Leninovou důvěryhodnou asistentkou, byla Krupská i věrnou manželkou. Navzdory přirozenému soupeření o náklonnost bolševického vůdce se obě ženy spřátelily.

Krupská jednou napsala: „Kdyby Inessa přijela, bylo by to příjemnější  a zábavnější.“ Armandová zase řekla o Krupské: „Líbila jsem se jí prakticky hned při našem prvním setkání. Vyzařuje zvláštní druh něhy vůči soudruhům. “

Lev Danilkin, autor nedávno publikované biografické práce o Leninovi, tvrdí, že neexistují žádné doklady o milostném vztahu mezi Leninem a Armandovou. Pouze domněnky a klepy současníků. Domnívá se, že Leninovy ​​vztahy s Armandovou a Krupskou mohly následovat nový socialistický morální koncept navržený Nikolajem Černyševským, který ve svém románu Co dělat napsal: „V podstatě je vše povoleno, pokud je to založeno na vzájemném respektu“.

Proto Danilkin věří, že jak Krupská, tak Armandová dokázali překonat jakoukoli potenciální žárlivost. Byli to lidé, kteří se vzájemně respektovali a měli podobné ideály, které byly v jejich době radikální.

Ať už to bylo cokoli, vztah mezi Leninem a Armandovou netrval dlouho. Revoluční vůdce nakonec zvolil věrnost manželce, s níž žil mnoho let. V dopise z roku 1913 mu Inessa napsala: „Rozdělili jsme se, drahý můj!“ Carská tajná policie ji považovala za Leninovu pravou ruku.

Armandová zůstala věrná Leninovi a revoluci až do konce svého života. Navzdory svému francouzskému občanství, které jí umožňovalo pohodlný život v Evropě, se v roce 1917 připojila k Leninovi a Krupské v jejich vlasti. Účastnila se říjnové revoluce a nadále podporovala vznikající Sovětský svaz. Žila ve zchátralém a studeném bytě. Je paradoxem, že nemoc u ní vypukla během dovolené na jihu.

Lenin zemřel necelé čtyři roky po ní. Koncem května 1922 ho ranila mozková mrtvice. Jeho duševní zdraví se zhoršovalo. V prosinci 1922 se jeho stav zhoršil. V březnu 1923 dostal další mrtvici. Zemřel pak 21. ledna 1924.

(Za použití materiálu Olega Jegorova na rbth.com a dalších pramenů.)

Není zde článek celý?