Retro: Střípky z vánoční Prahy

4. 12. 2010

Po Staroměstském náměstí chodím dvakrát denně. Půl sedmé ráno, mráz a tma, jízda po schodech dolů, naproti stoupají v tichu mlčenlivé postavy mlčenlivých tváří, bez jediného slova, jakoby někdo vyskládal muzeum voskových figurín na eskalátor, zastavený čas, jen ty tváře klouzající časem. Jezdící schody v zimě, nejděsivější místo v Praze. Večer to samé v opačném směru, tiché tváře a mrtvé oči.

Že jsem naturalizovaný Pražák, jsem si uvědomil, když jsem se setkal se skupinou našich brněnských studentů, kteří v posledním ročníku gymnázia vždy na čtyři dny mají před vánocemi zájezd do Prahy. Ptal jsem se, kde všude byli. Dopoledne prý měli vyhrazeno na prohlídku Staroměstského náměstí. „A vy myslíte, že je tam něco zajímavého?“ tázal jsem se nevěřícně.

„Fish v lese“, oznámil kamarád Artuš výsledek předvánočního rokování farní rady. Jsem z farnosti svatého Tomáše, a tak vím, o čem je řeč. Znamená to, že místo jednoho centrálního vánočního stromku se zakoupí do kostela větší množství menších stromků, které budou rozmístěny po bočních lodích a že místní pěvecký sbor, od nepaměti zvaný „kůrovci“ bude na půlnoční zpívat Českou mši vánoční. Zejména druhá zpráva je nepříjemná. Ministranti od svatého Tomáše jsou jediní ministranti na světě, kteří si nikdy při mši svaté nesedají, a než chrámové těleso nahoře od varhan převypráví celou cestu Mistra do Betléma tam a zase zpět, tak to trvá. Je to jako kdybyste měli jít na koncert a celou dobu setrvat ve stoje, plus ještě tu mši svatou, pravda. Naštěstí jsem z kola ven, neboť jsem kněz a mám svoji sedes. Krom toho budu ve své farnosti v Lechovicích, kde místní varhanní sbor bude zpívat tradiční a hlavně kratší koledy.

Pražáci jsou světoví. Ve středu města jsou všude po ulicích směrovky, které orientují turisty, pravda, jen v češtině. Místní je ignorují, protože tak jako tak ví, co kde je, snad jsou užitečné i pro zbloudilého venkovana z Moravy. Naopak celoroční jízdenka na metro, kterou si zase naopak turista z ciziny téměř jistě nekoupí, se z dosti nepochopitelného důvodu jmenuje Opencard. Proč ne třeba „carte ouverte“ nebo eventuálně „otevřená karta“?

Hodiny anglické konverzace jsem si domluvil s rodilou mluvčí. Lexie je z pohledu středoškoláka postarší dáma z Arizony, milující steaky a silné doutníky. Moje učitelka též doma vlastní sbírku vrhacích nožů. V kavárně popíjíme fairovou kávu, díváme se, jak sněhové vločky pomalu, jako ve filmu, padají venku na předzahrádku a Lexie vzpomíná na své přátele z indiánského kmene Navaho. Potíž je pro mě malinko v tom, že hodiny konverzace jsou pro mě vždycky spíše listening než speaking. No a co, říkám si, však je život i tak krásný. Lexie je 21 let.

Do práce nosím sako, a nečekal jsem, kolik výhod přinese. Revizoři mě důsledně ignorují. Chodí jinak než v Brně, jsou roztaženi ve čtveřici nebo šestici pod schody, a jak ve hře Rybičky rybáři kontrolují podezřelé cestující. Student z dlouhými vlasy a žebradlem přes rameno nemá šanci, já jako kravaťák unikám. Časem jsem vymyslel hru, jejímž cílem je, aby si mě revizoři všimli a zkontrolovali, a chodím tedy přímo k revizorům nebo naopak obloukem od nich, abych vypadal podezřele, chodím velmi pomalu, provokativně, nebo zase velmi rychle, jako bych chtěl utéct, dívám se jim přímo do očí nebo klopím pohled k zemi, nebo jdu zdánlivě nevšímavě – a zatím jsem vždy prohrál, nikdy, nikdy mě nevybrali, přesto že mám roční předplatné, v místním dialektu zvané tramvajenka, nikdo ji nikdy nechtěl vidět. Podobně se mi vyhýbají i bezdomovci, po kravaťákovi zřejmě ani nestojí za to loudit almužnu. S trochou ironie vzpomínám na to, jak jsme v Brně u sv. Augustina měli v poledne i sedm nebo osm návštěv bezdomovců. Ano, kravaťáci píší články o hamižné církvi, ale sami se s pětikorunou neobtěžují, zatímco bezdomovci ví, kam chodit, a o tom, kdo peníz dává, a kdo ne, ví své.

Když však hraji tutéž hru s bezdomovci, tak mě ve 100 % případů kontaktují. Stačí se dívat na bezdomovce o půlvteřinky déle a již přichází se svým příběhem – manželka leží v nemocnici v Aši, bezdomovec byl přepaden, okraden, ale spoří na jízdenku a nyní mu již na vlak chybí jen 17 korun. Nešlo by to nějak dorovnat? Nebo aspoň stravenku? – dodávají nelogicky.

Děvčata na Karlově náměstí pozdě v noci smutně se na mě usmívají. Snad to mám již napsané v tváři, že jako případný klient nepřicházím v úvahu. Jen si vždy vyměníme ten zadumaně povzbudivý úsměv, a ať je to jakkoliv, mají teď za postávání na mrazu chléb těžce vydělaný.

Marek Vácha je biolog, vysokoškolský učitel a katolický kněz.

Převzato z Umlaufovin

Že jsem naturalizovaný Pražák, jsem si uvědomil, když jsem se setkal se skupinou našich brněnských studentů, kteří v posledním ročníku gymnázia vždy na čtyři dny mají před vánocemi zájezd do Prahy. Ptal jsem se, kde všude byli. Dopoledne prý měli vyhrazeno na prohlídku Staroměstského náměstí. „A vy myslíte, že je tam něco zajímavého?“ tázal jsem se nevěřícně.

„Fish v lese“, oznámil kamarád Artuš výsledek předvánočního rokování farní rady. Jsem z farnosti svatého Tomáše, a tak vím, o čem je řeč. Znamená to, že místo jednoho centrálního vánočního stromku se zakoupí do kostela větší množství menších stromků, které budou rozmístěny po bočních lodích a že místní pěvecký sbor, od nepaměti zvaný „kůrovci“ bude na půlnoční zpívat Českou mši vánoční. Zejména druhá zpráva je nepříjemná. Ministranti od svatého Tomáše jsou jediní ministranti na světě, kteří si nikdy při mši svaté nesedají, a než chrámové těleso nahoře od varhan převypráví celou cestu Mistra do Betléma tam a zase zpět, tak to trvá. Je to jako kdybyste měli jít na koncert a celou dobu setrvat ve stoje, plus ještě tu mši svatou, pravda. Naštěstí jsem z kola ven, neboť jsem kněz a mám svoji sedes. Krom toho budu ve své farnosti v Lechovicích, kde místní varhanní sbor bude zpívat tradiční a hlavně kratší koledy.

Pražáci jsou světoví. Ve středu města jsou všude po ulicích směrovky, které orientují turisty, pravda, jen v češtině. Místní je ignorují, protože tak jako tak ví, co kde je, snad jsou užitečné i pro zbloudilého venkovana z Moravy. Naopak celoroční jízdenka na metro, kterou si zase naopak turista z ciziny téměř jistě nekoupí, se z dosti nepochopitelného důvodu jmenuje Opencard. Proč ne třeba „carte ouverte“ nebo eventuálně „otevřená karta“?

Hodiny anglické konverzace jsem si domluvil s rodilou mluvčí. Lexie je z pohledu středoškoláka postarší dáma z Arizony, milující steaky a silné doutníky. Moje učitelka též doma vlastní sbírku vrhacích nožů. V kavárně popíjíme fairovou kávu, díváme se, jak sněhové vločky pomalu, jako ve filmu, padají venku na předzahrádku a Lexie vzpomíná na své přátele z indiánského kmene Navaho. Potíž je pro mě malinko v tom, že hodiny konverzace jsou pro mě vždycky spíše listening než speaking. No a co, říkám si, však je život i tak krásný. Lexie je 21 let.

Do práce nosím sako, a nečekal jsem, kolik výhod přinese. Revizoři mě důsledně ignorují. Chodí jinak než v Brně, jsou roztaženi ve čtveřici nebo šestici pod schody, a jak ve hře Rybičky rybáři kontrolují podezřelé cestující. Student z dlouhými vlasy a žebradlem přes rameno nemá šanci, já jako kravaťák unikám. Časem jsem vymyslel hru, jejímž cílem je, aby si mě revizoři všimli a zkontrolovali, a chodím tedy přímo k revizorům nebo naopak obloukem od nich, abych vypadal podezřele, chodím velmi pomalu, provokativně, nebo zase velmi rychle, jako bych chtěl utéct, dívám se jim přímo do očí nebo klopím pohled k zemi, nebo jdu zdánlivě nevšímavě – a zatím jsem vždy prohrál, nikdy, nikdy mě nevybrali, přesto že mám roční předplatné, v místním dialektu zvané tramvajenka, nikdo ji nikdy nechtěl vidět. Podobně se mi vyhýbají i bezdomovci, po kravaťákovi zřejmě ani nestojí za to loudit almužnu. S trochou ironie vzpomínám na to, jak jsme v Brně u sv. Augustina měli v poledne i sedm nebo osm návštěv bezdomovců. Ano, kravaťáci píší články o hamižné církvi, ale sami se s pětikorunou neobtěžují, zatímco bezdomovci ví, kam chodit, a o tom, kdo peníz dává, a kdo ne, ví své.

Když však hraji tutéž hru s bezdomovci, tak mě ve 100 % případů kontaktují. Stačí se dívat na bezdomovce o půlvteřinky déle a již přichází se svým příběhem – manželka leží v nemocnici v Aši, bezdomovec byl přepaden, okraden, ale spoří na jízdenku a nyní mu již na vlak chybí jen 17 korun. Nešlo by to nějak dorovnat? Nebo aspoň stravenku? – dodávají nelogicky.

Děvčata na Karlově náměstí pozdě v noci smutně se na mě usmívají. Snad to mám již napsané v tváři, že jako případný klient nepřicházím v úvahu. Jen si vždy vyměníme ten zadumaně povzbudivý úsměv, a ať je to jakkoliv, mají teď za postávání na mrazu chléb těžce vydělaný.

Marek Vácha je biolog, vysokoškolský učitel a katolický kněz.

Převzato z Umlaufovin

Není zde článek celý?