Svět ruskýma očima 430

Reklama

Andrej Uvarov

25. listopadu 2017

Nový prezident Kyrgyzstánu Sooronbay Žeenbekov byl inaugurován 24. listopadu. Je to první kyrgyzský prezident, který zaujal úřad v souladu s ústavou. Jeho předchůdci Akajev a Bakijev byli svrženi při barevných revolucích. Žeenbekov zvítězil ve volbách 15. října. Ve slavnostní přísaze sliboval chránit práva občanů a bránit jednotu národa a země. V předvolební kampani se prezentoval jako následník předešlého prezidenta Atambajeva a většina odborníků, včetně Atambajeva, je přesvědčena, že tomu tak bude.

Před Žeenbekovem stojí složité úkoly. Především, Atambajev hodlá zůstat u moci, přestože mu ústava zakazuje jít do druhého prezidentského období. Chce vládnout prostřednictvím mimořádných parlamentních voleb, přestože důvod pro rozpuštění parlamentu není. Chce být předsedou parlamentu, nebo stát v čele parlamentní většiny. Krom toho plánuje udržet si kontrolu prokuratury, státního národního bezpečnostního výboru, ministerstva vnitra, armády a administrativy jižních regionů.

Do jaké míry se shodují plány bývalého prezidenta a prezidenta nového ?

V Kyrgyzstánu trvá klanové postavení elit a klan Žeenbekových je silný. Jeden z bratrů byl gubernátorem jedné z oblastí a nyní je velvyslancem v Kuvajtu, Maroku, Jordánsku a Bahrajnu. Další bratr byl předsedou parlamentu a nyní je poslancem. Ani dva další bratři nejsou pastevci nebo traktoristé. Existuje také jižní větev Žeenbekových. Prezident nyní jedná podle orientálních zvyklostí a ve svém prvním výnosu udělil Atambajevovi titul Hrdina Kyrgyzstánu a nejvyšší ocenění strany Ak-Šumkar (Bílý sokol).

Kyrgyzstán se dělí na Sever a Jih. Jde o přirozenou historickou linii členění elit, ekonomiky a zahraniční orientace. Také poslední volby prezidenta byly boje jižana Žeenbekova a seveřana Babanova. Dokáže nový prezident zmírnit existující antagonismus?

Těžkosti může dělat také domácí opozice, která podporuje chráněnce USA Otumbajeva a Západem placené neziskové organizace, které v zemi stále působí.

V inauguračním projevu nového prezidenta byl patrný důraz na kyrgyzské hodnoty a určitý nacionalismus. Slibuje vážit si vlastní kultury, chránit vlastní tradice, jazyk a mentalitu s tím, že Kyrgyzové nebudou následovat tradice a zvyky jiných národů. Neznamená to, že je prvořadá islamizace, odchod Rusů a konflikt s Uzbeky? Naději vzbuzují jiná prezidentova slova: „Lid Kyrgyzstánu tvoří více než sto etnik a v naší zemi není třeba dělit podle národností, nebo regionální příslušnosti, … jsem proti jakýmkoliv projevům nacionalismu, regionalismu, tribalismu a klanovosti. Nedovolím to ani ve státní správě.“

Důsledkem předchozích let je sociální a hospodářská zaostalost republiky. Dosud neexistuje nezbytný jasný program rozvoje. Prezident v inauguračním projevu sliboval, že Kyrgyzstán bude komfortní pro investice, bude svobodným, právním a silným státem. Podle něj má být ekonomika země změněna ze spotřební na investiční. Jsou to správná slova, ale není to ještě  program pro ekonomiku.

Hospodářské potíže se prohlubují po posledním zhoršením vztahů s Kazachstánem. Letos v říjnu se Atambajev pustil do vedení Kazachstánu a jmenovitě do jeho prezidenta Nazarbajeva. Obvinil jej z vměšování do kyrgyzských voleb. Astana odpověděla posílením kontroly na hranicích s Kyrgyzií, zpřísnily se přejezdy hranic, což se hned  odrazilo na kyrgyzské kyvadlové dopravě, hlavní položce kyrgyzského státního rozpočtu.

Atambajev se nadále vymezuje proti sousedům s obviněním, že mluví do záležitostí jeho země. Starosti působí i jeho další kroky. Taktak, že nevyprovokoval krizi uvnitř EAES, když začal uvažovat, zda je účelná přítomnost Kyrgyzstánu v této organizaci.

Atambajev v poslední době mluvil o přeorientování ekonomiky Kyrgyzstánu na Uzbekistán, Čínu a Araby, přestože je jasné, že komunikační role Kazachstánu a investiční role Ruska jsou jedinou pevnou zárukou hospodářství tohoto státu. Například rozpad lázeňské sezóny na jezeru Issyk-Kul přinese zemi obrovské ztráty. Co se Číny týká, jí stávající stav vyhovuje a Arabové ze Saúdské Arábie mají zájem jen o wahhábismus.

Otázka, jak doslova se má chápat prohlášení Žeenbekova , že bude pokračovat v kurzu Atambajeva, není beze smyslu.

Převzato z Fondsk.ru

***

Anton Kulikov

28.listopadu 2017

Rusko je dostatečně silné, aby přemohlo armádu kteréhokoliv sousedního státu, vyjma Číny. Navíc v některých druzích zbraní vládne ruská armáda možnostmi, které jiní nemají. Jsou však i oblasti, ve kterých RF zřetelně zaostává. Takto uvažuje Dmitrij Gorenburg, analytik z Center for Naval Analyses při Harvardské univerzitě.

Gorenburg analyzoval ruský státní program vyzbrojování do roku 2027. Podle něho bude Rusko předstihovat konkurenty v některých zbraních, konkrétně v protilodních raketách, systémech radioelektronického boje a v protivzdušné obraně. Jinde může ruská armáda snížit zaostávání, například v oblasti bezpilotních aparátů a vysoce přesné munice. Někde bude zaostávání přetrvávat – v oboru lodí a automatizovaných řídících systémů.

Mluví-li se o zaostávání, rozumí se tím vůči Západu (hlavně USA) a Číně. Přesně řečeno, hlavním problémem je financování, avšak není to jen potíž Ruska. S podobnými problémy se potýkají prakticky všechny státy, s výjimkou USA a Číny. Ke všemu ještě ve Spojených státech současní generálové ustavičně vykládají, jak je pro ně složité zarazit ruskou hrozbu bez stálého a vydatného financování.

Podle Gorenburga bude mít vliv na ruské zbrojení především přístup k penězům. Budou muset být určeny priority. Jmenovitě se bude rozvíjet jaderná triáda. Nové mezikontinentální balistické rakety a další projekty, například bojový železniční raketový komplex Barguzin a Sarmat. Dále bude pokračovat modernizace bombardérů Tu-160 a Tu-95, bude to podle experta nejrozumnější  varianta pro dohlednou budoucnost. Spíše než dělat si naději na víceúčelový strategický bombardér, PAK-DA (nosič raket nové generace vyvinutý společností Tupolev). Nejedná se o modernizaci, ale o zcela nový projekt.

Vojenské loďstvo nazývá Gorenburg „tím hlavním, co prohrál“. Jednak kvůli nákladům na vývoj, takže prý se bude klást důraz na vývoj ponorek a korvet. Výstavbu velkých lodí prý ovlivňují západní a ukrajinské sankce a opakuje se historie s Mistraly. Končí dodávky ukrajinských motorů pro potřeby vojenského námořnictva Ruska. (Jenže nyní se pracuje na jejich náhradě, seriová výroba má začít v roce 2018.) Dalším problémem je prý neschopnost průmyslu na stavbu lodí vstřebávat již přidělené prostředky.

Analytik vysoce oceňuje rakety Kalibr, které podle něho představují velké nebezpečí pro případného protivníka, včetně NATO. Ohledně vzdušných sil bude kladen důraz na Su-30SM, Su-24 a Su-35. Je možné, že se ruské letectvo zásobí nějakým množstvím MiG-35. Stíhačky páté generace Su-35 se podle něho objeví až v roce 2027, po ukončení motoru nového typu. Do té doby budou jen testovány.

Gorenburg se domnívá, že tanků T-14 Armata a bojových zařízení na této platformě nebude dostatek kvůli jejich vysoké ceně. Není si v tom však jistý.

V dokumentu se hovoří hlavně o již známém vývoji a ještě ne o veškerém. Je zaznamenána výhoda v systémech radioelektronického boje a protivzdušné obrany, ale o jejich perspektivách se nic neuvádí. Nakonec autor dochází k závěru, že ruský vývoj – to jsou obnovené verze pozdního sovětského designu. Před ruským průmyslem je úkol zvládnout sériovou výrobu nových typů zbraní a zajistit nepřetržité dodávky.

Gorenburg si myslí, že ruská armáda je schopna se v obyčejné válce vypořádat s armádou kteréhokoliv sousedního státu, vyjma Číny. Ovšem i takový předpoklad je zde pokrokem. Dříve jiní američtí experti považovali ruskou armádu za natolik zaostalou za západní, že poukazovat na jakékoliv ruské nebezpečí by bylo velikým přeháněním.

Převzato z Pravda.ru

**

Západní experti jsou vedle: Informační válka proti Su-57 a S-500

Ilja Novickij

30. listopadu 2017

Američtí váleční experti vytrvale vydávají přání za skutečnost. Velmi si přejí, aby stíhačka Su-57 nepřišla do sériové výroby a protiletadlový raketový komplex se nedostal do bojové služby. Pentagon vyčlenil peníze harvardskému profesoru Gorenburgovi, aby analyzoval ruský program zbrojení pro léta 2018 až 2027. Jeho analýza zaujala západní media, včetně National Interest.

Pozoruhodná formulace analytika: „Do roku 2027 Rusko sotva získá velká množství stíhaček Su-57 a MiG-35.“ Proč? Protože  ministerstvo obrany RF bude pokračovat v nákupu Su-34 a Su-35S. To jste nevěděli, že nákup jedněch stíhaček vylučuje možnost nákupu druhých?

Další fantastická formulace: „Su-57 sotva přijde do sériové výroby dotud, dokud nebudou připravené modernizované motory, což nejspíš nebude před rokem 2027.“ Odkud expert údaje čerpá, o tom se nezmiňuje. Dokument oplývá profesionálními termíny „sotva“ a „nejspíš“.

„Expert“ rozhodl, že veškerý potenciál ruského vojensko-průmyslového komplexu bude k dispozici vojenskému dopravnímu letectvu a obslužným letadlům. Celkově bude Rusko produkovat 10 kusů Il-76MD-90A za rok a ještě se z toho radovat.

Dostáváme se k S-500. Podle autora je výroba „Prometheů“ odložena, protože se plánuje zakoupení protiletadlového raketového komplexu S-400 a Pancir-S. Opět terminologie „málo pravděpodobné a „sotva“. Takový dokument se dostane k západním novinářům a v tisku se objeví titulky: „Su-54 a S-500 jsou odsouzeny k propadu.“ Americký vojensko-průmyslový komplex nedokáže potěšit fanatiky americké hegemonie a tak se alespoň modlí „aby sousedovi chcípla koza“.

Převzato z Politikus.ru

***

Asia Times

1. prosince 2017

Iniciativa „Jeden pás – jedna cesta“ (JP-JC) může být považována za čínskou strategii výzva Západu, o níž ve své době hovořil Mao. K tomuto závěru dospěly Asia Times v materiálu From the Caucasus to the Balkans, China´s Silk Roads are rising, studujícím materiály XIX. sjezdu KS Číny.

Iniciativa JP-JC, která byla zahájena Si Ťin-pchingem před čtyřmi roky, je koncepce, k níž se bude veškerá čínská zahraniční politika nadále vracet až do výročí sto let ČLR v roce 2049. Do její úspěšné realizace jsou zapojeni všichni členové čínské administrativy, ekonomické subjekty, finanční instituce, státní podniky, soukromý sektor, sbor diplomatů, analytická centra a samozřejmě sdělovací prostředky. Projekty zahrnují iniciativy pro velkou část Eurasie, od středoasijských stepí po Kavkaz a Západní Balkán.

V Tbilisi proběhlo setkání týkající se čínského projektu JP-JC, na něm se sešli zástupci nejméně padesáti zemí. Základní plán iniciativy zahrnuje šest hlavních ekonomických „koridorů“. Jedním z nich je koridor Centrální Asie – Západní Asie. Zde mají hlavní úlohu Gruzie a Ázerbájdžán, obě země si přejí být klíčovým kavkazským tranzitním uzlem mezi Západní Čínou a EU.

Gruzínský předseda vlády dal najevo snahu o „upevnění ekonomických a civilizačních vazeb mezi Evropou a Asií“. Prakticky to znamená úsilí o vytvoření volné hospodářské zóny v souhlase s memorandem o porozumění, podepsaném ministry hospodářství Číny a Gruzie. S ohledem na nedávno otevřenou železnici Baku – Tbilisi – Kars a nový hlubinný přístav, který má být s pomocí čínských investic vybudován v černomořské Anaklii, bude Gruzie znamenat hlavní logistický uzel mezi Čínou a EU. Navíc zásluhou ropovodu Baku – Tbilisi – Ceyhan v Kaspickém moři je Gruzie již několik let centrem přepravy energetických zdrojů.

Gruzie má dohody o volném obchodu s Čínou i s EU. Dohoda s Čínou začne platit od počátku roku 2018. Stát manévruje, aby získal výhodu ze vzájemného propojení iniciativy JP-JC s EAES, vedeným Ruskem. Peking a Moskva daly oficiálně formu partnerství mezi iniciativou JP-JC a EAES loni v červnu. Avšak aby se partnerství transformovalo do reálných projektů obchodně-ekonomické spolupráce, k tomu je potřeba čas.

Návrat k Maovi

Před několika dny otevřeli premiéři Číny a Maďarska v Budapešti šestý summit „16+1“ za účasti Číny a šestnácti zemí Střední a Východní Evropy. Je to jedno z diplomatických vítězství Číny. Některé ze šestnácti zemí jsou členy EU, některé členy NATO a některé jsou mimo těchto organizací. Z pohledu Pekingu je důležitá kontinuita a možnost připojení k infrastruktuře JP-JC. Peking k dnešnímu dni investoval  do Střední a Východní Evropy přibližně 8 miliard USD.

Čína má výhodu na Balkáně, zejména v Srbsku, Černé Hoře a Bosně a Hercegovině, kde EU nemá finanční instituce. Čína investovala do mnoha logistických a energetických projektů v Srbsku, mezi nimi do vysokorychlostního železničního spojení Bělehrad – Budapešť. Právě začala výstavba srbské části. Z celkových nákladů přibližně 2,4 miliardy EUR zaplatila 85 % Čínská exportní a importní banka. Evropská komise v Bruselu byla proti projektu s tím, že nabídka nemusí odpovídat jejím pravidlům.

Strategický obchodní význam spojení Bělehradu s Budapeští je těžké ocenit. Čínské zboží, které přichází do řeckého přístavu Pireus, což je klíčový uzel Mořské hedvábné stezky, se bude posílat do EU přes Srbsko.

Na vrcholu logistického rozmachu se snadno přehlédne významný historický předpoklad – všechno toto předpověděl Mao. Většina zemí účastnících se JP-JC není tak rozvinutá jako Čína. Iniciativa se neomezuje jen na Eurasii, ale obepíná „třetí svět“, o kterém Mao hovořil ve své teorii „Tří světů“. V roce 1974 napsal, že se svět dělí na supervelmoci (USA a SSSR), prostřední velmoci (Japonsko, Evropa, Kanada) a vykořisťované země Afriky, Jižní Ameriky a Asie, které hodnotil jako hlavní síly proti hegemonii prvního světa. Čínu zařazoval do třetího světa. JP-JC není jen pokračováním historických vazeb Číny ke třetímu světu, ale také otevření „nové éry“ strategie Číny k němu. Elity USA a EU jsou touto iniciativou po právu znepokojeny. Hra kolem ní právě začala. Na Hedvábnou stezku orientovaná strategie politiky Pekingu posiluje spolupráci Číny s „globálním jihem“ a to nakonec vede k marginalizaci USA.

Převzato z Vestikavkaza.ru

Není zde článek celý?