1918: Lednová stávka v Českých zemích

<!–

Před sto lety probíhala v Rusku dělnická revoluce. Ale i v celé Evropě, ničené tehdy první světovou válkou, vybuchla radikální nespokojenost s vládami i s celým společenským systémem. Pod vlivem zpráv o ruských událostech se i u nás objevil zárodek revolučního hnutí, které bylo nakonec neúspěšné a jehož památku se pozdější oficiální vzpomínání snažilo vytěsnit.

Po více než třech letech trvání války byla veřejnost vyčerpána. Platilo to i o oblastech, které nebyly bojem přímo zasažené, což byl i případ Českých zemí. Útrapy nepřinášely jen zprávy o tisících mrtvých, raněných a zmrzačených, které rodiny vojáků neustále dostávaly. Válce byla podřízena celá ekonomika, což se projevilo akutním nedostatkem základního zboží, zejména potravin, topiva a ošacení, které se vydávaly na přídělové karty po dávkách, jež úřady postupně snižovaly. Zvlášť ve městech to vedlo k podvyživenosti, chronickému hladovění a zvýšenému výskytu nemocí.

Není divu, že válečné nadšení, kterým bylo evropské veřejné mínění (nikoliv ovšem to české) v roce 1914 zachváceno, už z velké části vyprchalo. Deziluze se přitom neprojevovala ve všech společenských vrstvách stejně. Největší odstup začínaly od válečných cílů svých vlád projevovat nejchudší třídy, zejména dělníci, kteří byli postiženi nejvíce: na rozdíl od středních vrstev neměli peníze, za které by mohli při přemrštěných cenách koupit nedostatkové zboží na černém trhu, neměli ani kontakty na úřadech, pomocí kterých by se mohli vyhnout odvodům do armády, a plně na ně dolehla tzv. militarizace práce: zavedení vojenské kázně v odvětvích, které byly pro vedení války klíčové, s odpovídajícími postihy za projevy vzpoury, které byly nyní posuzovány jako zrada státního zájmu – nemluvě ani o prodlužování pracovní doby a zaostávání reálných platů za zrychlující se inflací. Dobře si uvědomovali, že i na případném válečném vítězství by oproti středním třídám vydělali nejméně.

Nespokojenost se neprojevovala všude stejně: zatímco v Británii byl zachováván podivuhodný klid a ve Francii nepřerůstaly dělnické protesty (a občasné vzpoury vojenských jednotek) do takových měřítek, aby představovaly pro vládu velkou hrozbu, v Německu a Rakousku–Uhersku, stejně jako v Itálii, byla situace z hlediska vládnoucích nebezpečnější. Nešlo ani tak o to, že tyto země se nemohly spolehnout na dovoz zboží z kolonií, jako spíš o to, že tamní režimy měly autoritářštější podobu, což vedlo k tomu, že při rozdělování válečného břemene braly ještě menší ohled na znevýhodněné a z podílu na moci vyloučené společenské skupiny, než tomu bylo dál na Západě. I tak tu bylo napětí menší než v Rusku, kde byla nespravedlivost poměrů tak křiklavá a neschopnost režimu tak absolutní, že v únoru 1917 byl během osmi dnů smeten revolucí. Vývoj ruské revoluce pak po celý následující rok dychtivě sledovaly jak vládnoucí kruhy, tak i nespokojené masy celé Evropy.

České země: mezi třídou a národem

Česká veřejnost se od mnohých jiných lišila tím, že válka v ní byla přijata s nevolí od samého začátku. Měla totiž (v podstatě právem) za to, že má sloužit hlavně zájmům rakouských Němců a Maďarů, kteří byli v Rakousku–Uhersku dominujícími národnostmi. Většina české společnosti i politické reprezentace tak zůstávala k vládě okázale loajální, s obavami však sledovala tendence k poněmčování státních institucí, které začátkem roku 1917 nabíraly spád. V dvojím ohni byla zejména česká sociální demokracie: na rozdíl od té německé (a vůbec většiny evropských socialistů) sice roku 1914 válku nepodpořila, neodvažovala se však proti vládě vystoupit. Oproti německým sociálním demokratům bylo její postavení mezi dělníky nyní problematické hned dvakrát: nejenže nedokázala dát výraz radikalizaci způsobené tíživými sociálními podmínkami, ale těžko se mohla ohánět i „národním zájmem“. Ten ostatně české a německé socialisty rozhádal už v roce 1911 (každá strana obviňovala druhou z nadbíhání nacionalismu) a od té doby spolu téměř nekomunikovali. Zato čeští sociální demokraté vyjednávali s českými pravicovými stranami (agrárníky a liberálními mladočechy) a snažili se koordinovat postup proti sílícímu vládnímu tlaku.

Zprávy o ruské únorové revoluci, které v březnu 1917 dorazily i do Rakouska, zásadně změnily situaci. Vláda rychle couvla od téměř již uskutečněného záměru spojit české a rakouské země do nového, oficiálně německého útvaru, a v květnu po třech letech císař svolal parlament, který se od vypuknutí války nescházel (stát byl po celou tu dobu řízen byrokratickým aparátem se šlechtou a generály v čele, což ovšem tak trochu platilo už před válkou). Vláda začala vyjednávat s politickými stranami, včetně sociálně demokratických.

Ani vláda, ani politické strany ovšem nečekaly, že se aktivizují ulice a pracoviště. Stávky a demonstrace se po celém Rakousku konaly už od začátku roku, šlo však spíše o drobná hladová vystoupení s čistě ekonomickými požadavky. Všechny proto překvapilo, když v Praze 12. dubna 1917 vstoupilo do stávky na deset tisíc kováků (Praha byla tenkrát ve srovnání s dneškem silně průmyslová a žil v ní velký počet odborově organizovaných dělníků). Tou dobou se stávkové hnutí již nějakou dobu rozmáhalo v ostravském uhelném revíru, do stávky šly i kladenská Poldovka a plzeňská Škodovka.

Co ale přímo bilo do očí, bylo to, že proti tomuto hnutí zdola se postavily sociálně demokratické odbory. V Praze a okolí byl výsledek takový, že sociální demokracie ztratila mezi dělníky pozice a iniciativu převzali osazenstvem fabrik a dílen volení dělničtí důvěrníci (tuto instituci prosazovaly původně vládní úřady, aby usnadnily předávání pokynů shora, nyní ji však ovládli dělničtí radikálové, často nikdy předtím neorganizovaní). Část pražských dělníků se sociální demokracii natolik odcizila, že v těchto týdnech přešla k národním socialistům, kteří nyní oproti předválečné době zdůrazňovali sociální spíše než národní radikalismus (dokonce natolik, že se k ní připojili i čeští anarchokomunisté) a proti vládě vystupovali po všech směrech radikálněji (což není divu, vzhledem k tomu, že se právě vzpamatovávali z represí, které ji fakticky zničily – to byl ostatně i důvod, proč levicoví radikálové dokázali tuto zdecimovanou stranu ovládnout tak rychle).

Mimo Prahu byla situace pro sociální demokracii příznivější, její organizace místy díky hnutí zdola ožívaly a v plzeňské Škodovce se dokonce sociálně demokratické odbory už v březnu poprvé prosadily proti žluťáckým odborům podporovaným rodinou Škodových (podobně pronikly i do ostravských Vítkovic, kde dosud na rozdíl od uhelných dolů neměly žádné pozice). Všude však vládly konfliktní vztahy a nedůvěra mezi stranickými a odborovými funkcionáři na straně jedné, zradikalizovanými dělníky na straně druhé – dokonce i v Plzni, jejíž sociálně demokratická organizace (spolu s kladenskou největší v zemi) byla baštou vnitrostranické opozice, která kritizovala stranické vedení za provládní a fakticky proválečný kurz a za odtržení od své voličské základny. V kritických dnech totiž i ona iniciativy zdola brzdila.

Po zbytek roku nedošlo k žádnému výraznému průlomu. Vedení sociální demokracie se dál snažilo ovlivňovat politiku vlády a zároveň vůči ní zůstat loajální, uvnitř strany vedlo boj se sílící radikální opozicí, která zároveň hledala (ne vždy snadno) společnou řeč s radikály v národně sociální straně, a zároveň trvalo protestní (v první řadě stávkové) dělnické hnutí, často (ale ne vždy) spojující hospodářské požadavky s politickými a někdy (opět ne vždy) zaštiťované radikálními politickými proudy.

Říjnová revoluce a jednání o míru s Ruskem

Když v listopadu dorazily do Rakouska zprávy o říjnové revoluci a převzetí moci ruskými bolševiky, neměl nikdo přesnější povědomí o tom, co se v Rusku vlastně odehrává. Jednoznačně kladnou odezvu ovšem vyvolaly na levici tzv. říjnové dekrety, které bolševici vyhlásili 8. listopadu (26. října podle ruského kalendáře), den po úspěšném převratu. Tato odezva spadala celá na vrub jejich třetímu bodu (prvními dvěma bylo ustavení Rady lidových komisařů jako nové vlády a přerozdělení vší zemědělské půdy mezi rolníky), který byl výzvou všem vládám a národům k okamžitému zahájení jednání o míru bez násilného anektování cizích území.

K jednání o míru už rok veřejně vyzývaly jak česká, tak německá sociální demokracie. Používaly přitom tradiční socialistickou protiválečnou rétoriku, faktem ovšem je, že jednání o míru bylo tenkrát v zájmu rakouské vlády, která se na jaře 1917 obávala hospodářského zhroucení země. Pod radikálním slovníkem se tu skrývalo skryté plnění vládního zadání (v červnu vyslali rakouští sociální demokraté obou národností se souhlasem vlády delegaci do Stockholmu na socialistickou mírovou konferenci, která měla ve skutečnosti fakticky sloužit k zprostředkovanému vyjednávání mezi vládami válčících států – k tomu nakonec nedošlo). Na podzim však německá a rakouská vláda došly k závěru, že zesílením válečného úsilí získají víc než vyjednáváním. Také v jednáních s Ruskem byly rozhodnuty v ničem neustoupit a srazit protistranu na kolena.

Ruští bolševici nepředpokládali, že jejich mírová nabídka vyvolá u evropských vlád vlnu dobré vůle a ochoty. Doufali však, že podnítí v evropském dělnictvu mírové hnutí namířené případně i proti vládám, a možná i vzpouru vojáků na frontě. V tom byly jejich naděje zklamány: němečtí a rakouští vojáci zachovali velitelům poslušnost. Socialistické strany apelovaly na vlády, aby ruskou nabídku přijaly, na žádné nátlakové akce ale nepomýšlely. A agitace radikální opozice měla jen malý dosah. Lednové hnutí tak vypuklo zcela živelně.

Lednová stávka

Na začátku ledna 1918 byla sociální situace v Rakousku opět na hranici zhroucení. Všude panovaly hlad a vyčerpání, a když úřady v důsledku nedostatku zásobování snížily denní příděl mouky na polovinu, byl už výbuch nevyhnutelný. V jazykově německém prostředí už několik dní agitovali radikálové nalevo od sociální demokracie – kolovaly letáky vyzývající k následování ruské cesty, vyvlastnění továren, volbě dělnických rad, svržení vlády a okamžitému míru. Tím radikálové vývoj možná trochu urychlili, sotva však vyprovokovali.

Stávka začala 14. ledna ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), několik desítek kilometrů jižně od Vídně, a politická hesla (volba dělnických rad) tu hrála od začátku prim. Během jediného dne se hnutí rozšířilo po celém mnohonárodním Rakousku–Uhersku. Zachvátilo Vídeň, ale i Terst na Jadranu, kde italští přístavní dělníci zcela zastavili provoz jediného námořního přístavu Rakouska, slovinskou Lublaň, a k tomu i velkou část Uher, zejména Budapešť, ačkoliv uherská část říše díky lepšímu zaopatření potravinami dosud zachovávala relativní klid. Také do polského Krakova, rovněž tenkrát patřícího k Rakousku, dorazily masové stávky a demonstrace během čtyřiadvaceti hodin. Zatím pouze České země vlna relativně míjela.

Největšího rozmachu dosáhla stávka v milionové Vídni, kde byla sociální demokracie na 17. ledna pod tlakem ulice nucena vyhlásit stávku generální. Celkem se třídenní stávky v německy mluvící oblasti Rakouska zúčastnilo minimálně tři sta tisíc lidí, z toho nejméně sto třináct tisíc v hlavním městě. Stávka trvala tři dny a nejevila známky ochabování. Koordinaci hnutí převzala ve Vídni třísetčlenná, stávkujícími zvolená dělnická rada. Její činnost se od začátku snažilo usměrnit vedení německé sociální demokracie, což zaručovalo konfliktní atmosféru a horké chvíle pro stranické předáky, kteří museli čelit obviňování ze strany jak radikálů, tak neorganizovaných dělníků. Nakonec strana ve zmírněné podobě přejala hlavní čtyři požadavky stávkujících: netrvání na postoupení území při jednáních s ruskou revoluční vládou, zlepšení v zásobování (a odstranění nespravedlností v přídělovém systému), demokratizaci komunální politiky (v komunálních volbách měli na rozdíl od parlamentních na základě volebního zákona stále ještě většinu hlasů bohatí voliči) a zrušení militarizace práce v továrnách.

Její další postup byl příznačný: od okamžiku vyhlášení generální stávky se snažila dělníky uklidnit a přesvědčit k návratu do práce, se zdůvodněním, že vláda tlak ulice vyslyšela a zejména v jednání s revolučním Ruskem změnila přístup. To rozhodně nebyla pravda: císař Karel I. sice 17. ledna v záchvatu paniky telegrafoval ministru zahraničí, ať co nejdříve uzavře se sovětským režimem mír, pokud nemá ve Vídni vypuknout revoluce, po několika hodinách bylo nicméně jasné, že v diplomacii může vše zůstat při starém: v zákulisí nebyla sociální demokracie zdaleka tak radikální, jako na řečnické tribuně. 20. ledna se jí podařilo protlačit rozhodnutí o ukončení stávky, i když jeho uplatnění se neprosadilo ihned: ještě 22. ledna stávkovalo ve Vídni padesát šest tisíc dělníků. Radikálové nebyli dost silní, aby toto rozhodnutí zvrátili – pravděpodobně by to nedokázali, ani kdyby se vzápětí nezačali utápět v sektářských vnitřních sporech, které je odsoudily k bezvýznamnosti.

Jedním z důvodů, proč se sociální demokracie tolik snažila zahrát vzpouru dělníků do ztracena, bylo, že se chtěla vyhnout krveprolití. Vláda na stávku reagovala vysláním čtyřiceti tisíc vojáků do ohnisek odporu – a na rozdíl od ruské armády zůstávala ta rakouská ukázněná: pokusy radikálů agitovat v jejích řadách se v těchto dnech setkávaly s minimálním ohlasem. Uvažovalo se dokonce i o pomocné intervenci německých vojsk (i v Německu ovšem ve stejné době probíhala generální stávka). Proti milionům dělníků by čtyřicet tisíc vojáků nestačilo a dělnictvo na tom bylo materiálně tak zle, že by možná necouvlo ani před přímou konfrontací s ozbrojenou mocí, jak soudil i tak neradikální historik, jakým byl Zdeněk Kárník. Ten se domníval, že revoluce na ruský způsob byla v Rakousku vyloučena (konec konců, dodáváme my, střední vrstvy tu nadále lpěly na zavedených společenských strukturách, a co bylo důležitější, i dělnictvo na nich bylo ve srovnání s tím ruským v mnohem větší míře zainteresováno), zároveň ale podotýká, že škála možností dalšího vývoje byla širší než jen výběr mezi důslednou dělnickou revolucí a zachováním dosavadních politických poměrů. Minimálně další vývoj války a mírových jednání se mohl ubírat jiným směrem, nemluvě o možné demokratizaci země.

Stávka v Českých zemích

V českých oblastech se stávkové hnutí rozvíjelo pomaleji, zatím hlavně na Moravě – v Brně pod vlivem vídeňského vývoje, na Ostravsku kvůli napjaté situaci v hornictví. 19. ledna vypukly stávky v Plzni (Škodovka), Kladně (Poldovka a uhelné doly) a Duchcově. Naopak poměrný klid vládl v německojazyčném Liberci, ačkoliv liberecká sociální demokracie se stavěla do opozice zleva proti vídeňskému vedení (v roce 1920 stála u zrodu německé sekce KSČ). Liberečtí vyhlásili generální stávku až 21. ledna, tedy den poté, co byla ve Vídni oficiálně ukončena, což ukazovalo jednak na to, jak malý zájem mělo celostátní vedení strany na jejím rozšíření do celé země, jednak na to, že sama „levá opozice“ uvnitř strany nebyla příliš akční.

Česká sociální demokracie vítala dělnickou aktivitu stejně málo jako německá, s níž jinak svou politickou činnost téměř nekoordinovala. Určitou snahu o spolupráci sociálně demokratické strany celého Rakouska pod tlakem událostí vyvíjely (13. ledna, den před vypuknutým živelného hnutí, se sešly k neúspěšnému pokusu o dohodnutí společného postupu), k žádnému výsledku nicméně nedošlo. Přesto se 18. ledna vedení české strany usneslo, že pokud vídeňská stávka vydrží alespoň do 21. ledna, proběhne v Čechách jednodenní solidární stávka hned následujícího dne. Jak víme, už 20. byla stávka v rakouských zemích oficiálně ukončena, to už však vypukly stávky různě po Čechách, 22. ledna pak došlo k manifestační stávce v Praze. Historik Richard Georg Plaschka uvádí, že demonstrace na Staroměstském náměstí se zúčastnilo padesát tisíc lidí, Zdeněk Kárník hovoří o sto padesáti tisících, dále pak o sedmdesáti tisících účastníků následného průvodu Prahou.

Česká generální stávka se konala v době, kdy rakouskoněmecká již odeznívala. Proběhla také pod přísným dohledem sociálních demokratů a národních socialistů, ve srovnání s Vídní se proto nesla v mnohem méně radikálním duchu. Je příznačné, že solidaritu vyjádřili uzavřením svých obchodů pražští obchodníci. Vedle sociálních požadavků totiž zaznívaly od stávkujících i požadavky národní, na demonstraci zazněly písně „Hej Slované“ a „Kde domov můj“. Radikálové stojící vlevo od sociální demokracie, v české jazykové oblasti mnohem slabší než v německé, tu vůbec nepřišli ke slovu. Národní prvek se také neobjevil náhodou. Rakousko bylo státem, v jehož institucích měly výsadní postavení německé vládnoucí vrstvy, zatímco neněmecké národy se nacházely v nerovnoprávném postavení. Českému dělnictvu tak nastolení spravedlivější společnosti splývalo s národním sebeurčením a vznikem samostatného státu (v nějaké formě konfederace s ostatními národy bývalého Rakouska, včetně rakouských Němců). To ale také tlumilo protiklad mezi českou dělnickou třídou a buržoazií, neboť i české střední vrstvy byly v zásadě proti pokračování války a se stávající podobou Rakouska nebyly spokojené (na rozdíl od středních vrstev ovšem u dělníků nehrála, aspoň v tuto chvíli, roli nenávist mezi národy; dokonce i národní socialisté se v té době odpoutali od šovinismu, který pro ně byl příznačný před válkou a k němuž se po vzniku první republiky vrátili; vidíme tedy, že xenofobie je v klíčových okamžicích překonatelná). Německé dělníky s jejich elitou, plně se podílející na vládě, žádné takové pouto nespojovalo. Vedení politických stran ovšem o spolupráci s elitami vlastní národnosti usilovalo v obou případech, což přispělo k jejich ještě většímu vzájemnému odcizení.

Ne všude byl sociální a národní protest takhle propojený. V Plzni, kde v těch dnech stávkovalo třicet tisíc dělníků, pracovalo v obřím zbrojním závodě Škodovky mnohonárodní osazenstvo, zahrnující vedle Čechů a Němců i Poláky, Maďary a další. Sociální prvek tu od začátku převažoval nad národním, a není žádným překvapením, že levicová opozice ve straně měla největší oporu právě zde. Podobná situace byla i na Ostravsku.

Celkem Plaschka uvádí, že v Čechách stávkovalo sto padesát tisíc dělníků (patrně nezahrnuje Moravu, německé dělníky severních Čech však ano). Po 22. lednu začalo i tady hnutí rychle slábnout, i když místy trvalo do 25. ledna. Na Ostravsku pak 28. ledna znovu propuklo v plné síle, tam už však motivy byly čistě sociální. Počet stávkujících v celém Rakousku–Uhersku dosáhl podle Plaschky během ledna sedmi set tisíc.

Nepokoje v celé zemi pokračovaly. 24. ledna vypukla v námořní pevnosti Pola u Terstu otevřeně protiválečná vzpoura ve vojenském námořnictvu, který byla potlačena až kolem  7. února. Únor se také nesl ve znamení téměř třítýdenních demonstrací ve východní Haliči, které byly pro změnu motivovány národnostně – bouřili se zde Poláci a Ukrajinci, kteří zároveň stáli proti sobě navzájem (šlo tu o hnutí cílící na založení vlastního státu).

Výbuchy nespokojenosti se objevovaly po celý zbytek války, masové lednové vzepětí ale bylo promarněno. Stejně katastrofická byla tato porážka pro revoluční režim v Rusku, kterému byl v březnu vnucen extrémně nevýhodný mír, jenž ho dostal do velmi tísnivé situace. Nešlo jen o to, že v Rakousku selhali ti, kteří mohli protestu dát jasnější směr. To byl spíš důsledek relativní slabosti hnutí než jeho příčina.

Není zde článek celý?