Autismus vs. Normalita. I génius může být autistou

Jaké chování se v současné době považuje za normální? Kde končí hranice tzv. normality a v jakých případech již můžeme hovořit o autismu?

Autismus je považován za jednu z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jak řekl profesor a spisovatel Stanislav Komenda: „Blázinec je místo, kde je normální chovat se nenormálně. Zbytek světa je místo, kde se hledá odpověď na otázku, co je to normální chování.“ V tomto citátu se skrývá odpověď na to, jak se asi cítí autista v „normální společnosti“.

Tzv. statistická norma pokládá za normální to, co převládá. Stejně je definováno i sociokulturní pojetí normy, které za normální považuje to, co odpovídá běžným představám o chování, jež by bylo v dané situaci vhodné. Avšak autista důsledkem poruchy neví, co je „vhodné“ a nerozumí tomu, co se kolem něho v určitých situacích děje a proč se ostatní lidé k němu chovají tak, jak se chovají. Z toho vyplývá, že je třeba k těmto jedincům přistupovat ne jako k nemocným, ale jako k lidem, kteří mají jednoduše jiný pohled na svět a ten je pro ně v jejich chápání normou běžného chování.

Ve spojitosti s typickým autismem je třeba se zmínit i o dětech s Aspergerovým syndromem. Tyto děti mají obdobné problémy jako ty autistické. Vyznačují se především tím, že mívají problém v chápání sociálních situací, avšak intelektově jsou dobře vybavené a některé i výrazně nadané. V komunikaci mají potíže chápat ironii, humor či nadsázku. Připomínají vám tyto vlastnosti hlavního hrdinu seriálu Teorie velkého třesku? Právě Sheldona bychom mohli považovat za jedince s Aspergerovým syndromem.

O kterých známých osobnostech se tedy říká, že mohli mít poruchu autistického spektra? Byl to například Albert Einstein, Charles Darwin, Amadeus Mozart či Isaac Newton.

Sputnik se zeptal speciální pedagožky na její pracovní i osobní zkušenosti s autistickými dětmi. Zazněly názory, které Vás překvapí.

„Autismus se projevuje už od raného věku. Jsou to děti, které se vám nepodívají do očí. Jsou odtažité a nikdo jim nesmí narušovat jejich bublinu, jelikož je to pro ně velice stresující. Žijí si ve svém světě a pokud člověk ten jejich svět nepochopí, tak především ti těžší autisti jsou poté ke svému okolí agresivní. V takových případech se používá metoda „time out“, kdy dítě chytnete a držíte ho, než se uklidní,“ uvádí pedagožka.

„Autistické děti jsou ale na druhou stranu úplně úžasné. Měla jsem holčičku, která si přečetla několik stránek kalendáře a zapamatovala si, kdy má kdo svátek. Jsou prostě výjimeční svým způsobem,“ popsala pedagožka svou vlastní zkušenost.

„Tyto děti se prostě nedají dát do škatulky. Pořád vystrkují, obrazně řečeno, ty svá chapadýlka a ukazují nám co v nich ještě je. Nenajdete jednoho autistu stejného jako toho druhého. Dá se říct, že jsou to v podstatě takové upgradované verze lidí. V autistických třídách se snaží rozvíjet a hledat jejich výjimečné vlastnosti. Jsou vždy za všechno velice vděčné a láskyplné. Tak je tomu i u všech jiných dětí, a zvláště u těch, které mají nějaký handicap. Čím více lásky jim dáte, tím více vám ji vrátí,“ sdělila bývalá zaměstnankyně Základní a Mateřské školy Motýlek.

„U autistických dětí je výhrou a poctou, když se vám podívají do očí nebo vás vezmou za ruku,“ říká pedagožka.

Člověk si díky tomu uvědomí, že to, co považujeme v mezilidské komunikaci za obyčejné a samozřejmé a už tomu v podstatě ani nevěnujeme pozornost, tak v komunikaci s autisty se na to zaměřujeme a vážíme si toho mnohem více. Díky tomu se dostáváme do stavu mysli „tady a teď“, což je základem pro duchaplný a šťastný život.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?