Církev svatá a neomylná

Kdysi jsem viděl, jak si několik filosofů dělá legraci z 200.000 knih o teologii shromážděných v hlavní galerii Bibliotheque de Paris. Žasli nad pošetilostí lidské mysli, která osmnáct set let plodila vize, jež jediný záblesk rozumu odsoudil k zapomnění. Tehdy se psal rok 1800 a teologie nebyla k ničemu. Řekl jsem těmto filosofům, jež tak pobavil neblahý osud těchto 200.000 svazků, že 400.000 pojednání lemujících zdi filosofické galerie potká brzo tentýž osud. (Charles Fourier, Oeuvres completes, sv. 10, str. 21.) Tentýž neblahý osud dle mne potkal i umění.

Tak se podívejme, zdali měl Francois Marie Charles Fourier (1772-1837) pravdu či se hrubě před více než dvěma sty roky mýlil. Vždyť i Karlova univerzita má dodnes teologickou fakultu, a těch poslanců a senátorů, co jsou absolventi teologických studií, je nepočítaně, snad každý druhý, takže teologie přece není mrtvá. Též filosofie rozkvétá v současnosti tisíci květy. A umění dosahuje nebetyčných vrcholů. Tak měl či neměl pravdu? Začněme teologií.

Takže co to vůbec je ta teologie? Je to věda o bohu, vznešeně o Bohu. Slova, věty, pojednání… prostě řečnění o něčem, co nikdy nikdo neviděl, řečnění o něčem neexistujícím. Zbytečně se neříká, že církev katolická je nejúspěšnější obchodní společností světa, neboť úspěšně už dva tisíce let prodává něco, co neexistuje. Teologie (z řeckého theos – bůh, logos – slovo) je tedy bohosloví, což je nauka, ba přímo věda o bohu. Absolventi tohoto studia posvátného vědění dostávají titul Magistr teologie nebo doktor kanonického práva či také doktor teologie ThDr.

V jakých oborech jsou odborníky? V jakých vědeckých disciplínách jsou experty a specialisty? Tak například v oboru hříchů, vykoupení, spásy a milosti, což je vskutku převelice důležité pro každého človíčka. Další se vyznají v těch nejdrobnějších nuancích atributů boha a jeho vztahu ke světu, další podrobně vědecky zkoumají boha jako společenství tří osob, popisují vztahy mezi božským a lidským v Kristu a charakterizují působení Ducha svatého na všecko. Někteří teologičtí antropologové vědecky zdůvodňují stvoření Adama a Evy a také učeně dokazují, že lidský život je věčný a při tzv. Posledním soudu bůh zemřelé roztřídí a pošle do nebe nebo do pekla. Existují i odborníci-specialisté na neviditelný svět andělů, démonů, zlých duchů, ba i samotného Satana, jiní se ještě snaží ospravedlňovat existenci zla a utrpení ve světě. Abych nezapomněl, jsou také exegeti, kteří důmyslně interpretují každičkou větu, ba i jednotlivá slovíčka v Bibli a přicházejí ke kouzelným závěrům. Nezanedbatelná je také evangelizace čili misiologie, jinak řečeno šíření víry, což je snažení totožné s islámem.

Teologie jest tedy spekulativní a teoretická věda nemající s normálním běžným životem člověka ale lautr nic společného. A co je tedy náplní a činností těch doktorů a profesorů teologie? No přece starají se o naši duši. O tělo ale ne, pouze o duši, o tělo ať se starají ateističtí marxisti, že? Abychom se o vaši duši mohli řádně starat, potřebujeme vaše peníze, tudíž modlete se, pracujte a penízky nám odevzdávejte. Za ty obdržené finance můžeme potom pečovat o vaši duši, aby nedošla zatracení v posmrtném životě. Jaké je to bohumilé poslání a konání. Tzv. teologie osvobození v jižní Americe je označena za kacířství, neboť tvrdí, že nejdříve musíme dát lidem najíst a teprve potom můžeme hlásat slovo boží. Papežská kurie takové kněze vyobcovává z církve a tvrdí, že prvořadým úkolem je hlásání božího slova, o jídlo ať se postarají jiní, třeba ti ateisté.

A je to vůbec věda? Dle mne je to pavěda na úrovni nesmyslného dadaisticko-surrealistického blábolení. Ani jako pohádky pro děti se to nehodí. K čemu je taková věda dobrá? K čemu je prospěšná? Akorát k zatemňování lidské mysli, oblbování, popírání rozumu a odmítání racionality. Prý povznáší lidského ducha k nebeským výšinám od přízemností lidského života. Skutečně činí lidský život a lidské poznání ušlechtilejší, čestnější a morálnější? Zmatené nesmyslné větné konstrukce tvářící se vysoce intelektuálně, přesložitá nesrozumitelná předlouhá souvětí a nové slovesné tvary, nové pojmy široce pojaté bez přesného popisu. Vznešené řečičky, aby člověk sedl na zadek a řekl si: No tak vzdělanému superinteligentnímu vědci není široko daleko nikdo roven.

Za dva tisíce let církev nepředložila veřejnosti ani svým věrným ovečkám jeden jediný fakt prokazující existenci Ježíše Krista. (Ježíš je běžné vlastní jméno Ješua, Josua, Jehošua, něco jako u nás Josef, kdežto slovo Kristus znamená Vykupitel či Spasitel.) Nebo že by k důkazu jeho existence stačil tento příběh z apokryfního evangelia o dětství Ježíše Krista? Ješua prý v dětství pomáhal otčímovi Josefovi v tesařině. Josef asi dostal zakázku od římské okupační správy, aby zrobil kříže na popravu zločinců. Jednou Josef potřeboval delší trámek a v dílně takový nebyl k dispozici. Ješua řekl, aby Josef podržel nějaký krátký trámek na jedné straně a z druhé strany ho Ješua natáhl do požadované velikosti. Později, až dospěl, zavrhl rodinu a potuloval se po Galileji od vesnice k vesnici, k práci se nikdy nepřinutil, jeho odpor k manuální činnosti byl pověstný, ani ryby nechytal, raději jednu darovanou rybičku zázračně rozmnožil pro 5 tisíc posluchačů, podruhé nakrmil jedním chlebem 7 tisíc přítomných stoupenců! Proč zázračně ale nezařídil, aby v každé domácnosti byl neustále chleba k dispozici a nikdy by ho neubývalo, čímž by zrušil hladomory, to ho jako filosofa ale nenapadlo. Věřícím tohle výše uvedené určitě dostačuje, ale nám atheistům je to důkaz naprosto nedostačující. Můžeme proto klidně tvrdit, že postava Ježíše Krista je pouhá fiktivní osoba vhodná tak k románovému zpracování.

Samotné učení církve katolické je vypracováno v tzv. Novém zákonu a je založeno na podvodu hned v začátcích. To židovský Starý zákon a Talmud má jasné autory, ten a ten rabín žil tehdy a tehdy tam a tam, sepsal to a to, prorok ten a ten žil tehdy a tam a sepsal to a to. Zajisté tam najdeme vzájemně si odporující výroky, ale to je přece u spisovatelů běžné a normální. V křesťanském Novém zákonu je to jinak. Nový zákon se skládá ze čtyř částí – Evangelia dle Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Literárně docela neuměle sepsané životopisné příběhy, výroky, činy a zázraky Ježíše Nazaretského, a to až půl století po jeho smrti. Ješua, ač vyrůstal v rodině tesaře, musel znát dokonale Starý zákon, protože co výrok, to citace ze SZ či odkazování na nějaký citát. Kde se to naučil, když i pro rabíny bylo docela obtížné znát celý SZ? No co, zázrak. Vždyť už ve dvanácti letech zahanbil ve znalostech SZ ostřílené rabíny. Pak v Novém zákonu jsou ještě Skutky apoštolské, což jsou neuměle zpracované a nedokončené životní příběhy svatého Pavla z Tarsu. Pěkný surrealistický text je Zjevení apoštola Jana (tzv. Apokalypsa). Poslední částí jsou dopisy psané prý apoštoly. Z epištol (dopisů) jsou ovšem nejdůležitější dopisy svatého Pavla, v nich je obsažena kompletně celá ideologie katolíků, pravoslavných, ba i protestantů, to je ten základ teologie. Jenže ze 14 dopisů svatého Pavla z Tarsu jsou od něho pouhé čtyři, ostatní jsou falza sepsaná i více než sto let po jeho smrti.

No a nejlepší mozky té doby dumaly třeba nad trojjediností Boha a drsně se přitom pohádaly. Prý Duch svatý vychází z Otce, jde přes Syna a potom teprve nám lidem to sdělí Duch svatý. Jinak řečeno – car něco nařídí bojarům (šlechtě) ti to sdělí popům a ti to carovo nařízení sdělí lidu. Bojaři si ale carské nařízení přizpůsobí a popové taky, takže k lidu častokrát přijde opak carského nařízení. Protivníci ze Západu tvrdili, že Duch svatý vychází jak z Otce, stejně tak i od Syna. Král či císař může něco nařídit, no dobře, ale ať si to vymáhá sám, my šlechta a kněží také můžeme něco nařídit a také si to budeme vymáhat sami, král či císař nám do toho nebude kecat. Duch svatý tedy působí dle síly jednotlivých šlechticů a kléru. No a navzájem se katolíci a pravoslavní prokleli na věčné časy a poslali do horoucích pekel. Nesnáší se dodnes. A přitom Duch svatý vane, jak se mu zachce, a to jak na Východě, tak na Západě.

Dalším velice důležitým a závažným problémem byla tato záležitost: Otec je věčný, byl od věčnosti, nikdy nebyl zrozen, vždy byl a bude. Ale Syn byl přece zrozen, tedy dříve, před narozením, nebyl. Zastánci tohoto názoru byli prohlášeni za heretiky a vyloučeni z církve. Platí, že Syn je stejně stár jak otec, byl od věčnosti a bude také furt, a to bez ohledu na to, že se nám narodil Spasitel v Betlémě a ve chlévě 24. prosince roku jedna a zemřel ukřižováním kolem roku třicet. Je to mnohem nepochopitelnější než kvantová fyzika.

Docela zajímavá a v dnešní době velmi aktuální je otázka rovnosti mužů a žen. Muži a ženy si jsou podle současného učení katolické církve rovni, v nedávných a dřívějších dobách bývala žena vždy podřízena muži, ale tato rovnost platí, pouze pokud jde o pozemský život. Ty, kteří se budou po hříšném životě smažit v ohni pekelném, žádná rovnost nečeká. Muži a ženy se totiž za života dopouštějí odlišných smrtelných hříchů, a proto je musí v Pekle čekat i jiné druhy muk. Tresty v Pekle jsou popisovány v Novém zákonu: neuhasitelný oheň (Mk 9,48; Mt 25,41), žraví červi (Mk 9,48), zoufalé skřípění zubů a pláč (Mt 8,12; 13,42) a neuhasitelná žízeň (L 16,26). Evangelisté ovšem nevytřídili, které druhy trestů jsou pro ženy a které pro muže, nechali to na rozhodnutí šéfa Pekla. Jaké slasti nás čekají v Nebi, evangelisté ani teologové neřeší, asi se máme řídit Nebem mohamedánským, ti to popsali barvitě. No a my, kteří jsme nebyli vyvoleni – pro nás zbývá pouze pláč a skřípění zubů už tady na zemi.

A snad ještě jednu poslední teologickou lahůdku. Knězem může být pouze muž, nikdy ne žena. Je tedy naprosto jasné, že úplně to nejdůležitější na křesťanských obřadech je falus, říká Dawkins. Platí to i pro judaismus a islám. Viděli jste snad nějakou rabínku či imámku? Zato v antice bývaly kněžky docela běžnou záležitostí.

Máme výhrady proti muslimům, a copak židé se chovají jinak? A proti židům nikdo nic nenamítá. Židé i muslimové mají jiného boha než my. My máme boha trojičného (Otec, Syn a Duch svatý), kdežto židé a muslimové mají pouze jednoho nerozděleného na tři části jak my, židé mají Jahveho a muslimové Alláha. No to je přece veliký rozdíl! Katolíci mají za svatou knihu Nový zákon, židé mají za svatou knihu Starý zákon a muslimové mají za svatou knihu Korán. Židé stejně jako muslimové mají zákaz jíst vepřové maso. Muslimové mají v Koránu spoustu předpisů, jak se mají chovat a co a jak mají dělat, židé těch předpisů mají 613, tedy ještě mnohem více! Židé mají u nás spoustu synagog, snad v každém trochu větším městečku. Muslimové chtějí mít mešity, no a když jich bude více než židů, proč ne?

Otázka a problém homosexuality je definitivně vyřešen ve svatých knihách Starého zákonu a v Koránu. Starý zákon považuje homosexualitu za trestný čin zasluhující smrt. Islám pouze dodržuje tento mojžíšský příkaz. Protestujeme proti trestu smrti za homosexualitu, ale vždyť oni pouze dodržují mojžíšovské zákony. Takže pro židy a muslimy je to jasné. V Novém zákonu o homosexualitě není nic zmíněno. No a jak obejít toto nařízení dané od starozákonního Boha? Jsou dvě řešení. První docela logické by bylo zavrhnout židovský Starý zákon. K tomu ovšem církev nemá odvahu. Druhé řešení je elegantnější. Zřídíme všelijaké instituce jako mnišské kláštery, mnišské řády a katolické semináře, což jsou vlastně shromaždiště homosexuálů. V evangeliích se uvádí příběh o vzkříšení Lazara, což mnozí považují za doklad Ježíšovy homosexuality. Písemně zachováno v apokryfních evangeliích. Ježíš byl tedy prý teplej a svatý František z Assisi to ani nijak neskrýval. Nikdy si nestříhal vlasy a mnozí tvrdí, že nosit dlouhé vlasy je znakem gayů. V televizi slýcháme doporučení, abychom zkusili být alespoň na chvíli homosexuální, zažijeme prý netušené zážitky a radosti. Copak v televizi jsou samí teplouši? A v novinách jakbysmet, dnes se tím alespoň nijak netají. Také vězení je škola homoušů, ba až nucení k homosexualitě! No a nemělo by se s tím něco udělat? Trestá se vlastně nejen takzvaným odnětím svobody, trestá se hlavně odnětím sexu. Není to zvrácenost? Co tak udělat společné věznice s ženami? Není vlastně vězení zbytečné a silně nákladové? Všelijakých řešení už bylo navrženo a nic se neděje, je to pořád stejné jak před pěti stoletími, žádná modernizace zde neproběhla.

Na vojně nás spávalo v jedné místnosti čtyřicet a nikoho nějaké gay myšlenky nenapadly, ono byl neustálý fofr, takže na to by stejně nezbýval ani čas. I vzpomínky vězňů za komunismu popisují, že by tehdy něco podobného nikdy nikoho nenapadlo, to až Magor s tím začal. Vzpomeňme také římské (antické) legie – chlapci, musíte si vystačit sami, žádné kempy prostitutek u vojenského tábora nebudou, to až katolická vojska měla a zavedla. Vojáci mohli utrácet žold hned nedaleko ležení, nemuseli se trmácet až do města. A co ti mladí studentíci, v podstatě děti v seminářích? Zažili akorát staré profesory, no, a když dostali faru, když se postavili na vlastní nohy, chtějí také zkusit jaké to je s mladými, s dětmi, často i s nejmladšími. Ale jinak to bývalo docela běžné, všichni to věděli, ale nemluvilo se o tom. Oscar Wilde dostal exemplární trest, ukázkový, výstražný, a prý ho odsuzoval soudce, který byl homosexuálně založený. Říká se, že tři síly ovládají svět – homosexuálové, církev katolická a ropné společnosti. Že by to byla pravda?

Zde bych ještě uvedl jednu příhodu tak asi ze 16. století ve Španělsku. Nějaký mladý vesnický zemánek, tedy ta nejnižší šlechta, se přijel podívat do Madridu, nikdy v životě tam nebyl, chtěl se podívat, jak se žije v hlavním městě, udělal si prostě takový výlet. Stál na ulici tehdy velkoměsta a právě tam procházelo nějaké katolické procesí k nějaké oslavě čehosi. Zemánek samozřejmě nevěděl, o co vůbec jde. Jako vesničan čuměl nevěřícně na to procesí kardinálů, biskupů a dalších zlatem ověšených papalášů. A jako úplný vesnický idiot si v tom úžasu zapomněl sundat klobouk. Bylo to ovšem bráno jako nepřístojná provokace a zemánek byl upálen, protože znevažoval slavnostní průvod zločinců, nesundal si totiž onen klobouk. Zajisté na mučidlech přiznal, že je nevěřící a že tím nesundáním klobouku chtěl urazit církev svatou. Dnes víme okolnosti, proč nesundal klobouk, nevěděl, že se to musí, nebo si to třeba vůbec jako vesničan neuvědomil, takže byl upálen za co? Za pravdu? Za nevědomost? Ale přece se na mučidlech přiznal! Církevní filosofové, tedy teologové, to snadno a lehce, jak mají ve zvyku a jak je jejich praxe, zdůvodní. Guantánamo a Haagský tribunál jsou naprosto totéž. Čest jejich záslužné usilovné důkladné a pečlivé práci. Tak byl to hrdina? Nebo protistátní zločinec? Absolutně nevinný človíček semletý sprostě šílenou ideologií. Samozřejmě v minulosti každý obyvatel vlasti „upřímně“ vyznával judeokřesťanské hodnoty. No, nevyznávat je, bylo skoro nemožné, neboť církev a šlechta měla dost prostředků na to, aby ony hodnoty prosadila, třeba věšením, mučením a upalováním. To si potom každý pořádně rozmyslel, zdali má či nemá vyznávat nařízené hodnoty.

Počáteční patristika se ještě přece jenom zajímala i o sociální otázky, ale když se církev stala státním náboženstvím, na sociálno zvysoka kašlala, což trvá podnes. Následovala ona proslavená scholastika, tedy hádky (vznešené disputace, diskuze) o vyložených nesmyslech. Když člověk pročítá ty intelektuálské rozpravy, tak si připadá, jakoby spolu mluvili blázni v psycho léčebně, nebo se těm kravinám musí hurónsky smát.

Můj docela oblíbený Quintus Septimius Florens Tertullianus (kolem 160 v Kartágu – kolem 220 v Kartágu) vynikal vysokou inteligencí i výmluvností, vtipem a výborným vzděláním. Připisuje se mu jím neproslovený proslavený výrok – věřím, přestože je to absurdní. Podle H. Hoppeho (1932) Tertullianus vytvořil 509 nových substantiv, 284 adjektiv, 28 příslovcí a 161 sloves, tedy dohromady 982 latinských novotvarů. To novodobí filosofové a teologové ho ještě nepřekonali ve vymýšlení novotvarů a neologismů, ač se snaží převelice usilovně. Tertulián je mi ale sympatický tím, že odmítal židovský Starý zákon a prosazoval pouze Nový zákon. Stavěl se proti Mariině panenství během a po porodu. Docela rozumný názor, no ne? Ve svých kázáních zakazoval křesťanům službu v armádě, holt pacifista dle mého gusta. Jednou se v čemsi nedohodl s vládou a tak pohrozil, že se svými ovečkami odejde na sever mimo římskou říši a doplnil to slovy: A kdo vám potom bude platit daně? Vláda mu vyhověla. No frajer i přesto, že tvrdil, že lidská duše má vlastní tvar a barvu zářícího vzduchu, tedy auru. Dnes velmi rozšířený módní názor.

Tertulián vymýšlel nová slova, dnes se vymýšlejí celé věty a odstavce dokonce i za pomocí počítače. A přitom jsou to nesmyslné věty, které tak moc rádi vytvářejí surrealisté, čím nesmyslnější, tím surrealističtější. Jsou to holt umělci, kteří s racionalitou nemají skoro nic společného. Podobný naprosto surrealistický text na několik stránek sepsal záměrně jaderný fyzik Alan Sokal a jako významný vědec zaslal text do seriózního vědeckého časopisu, který to uveřejnil. Uvedu krátký výňatek ze Sokalova článku a ohlasy. Vybral jsem citace uváděné ve Wikipedii.

Vyjádřeno v matematických termínech, Derridovo pozorování se vztahuje k invarianci Einsteinovy rovnice pole při nelineárních prostoročasových diffeomorfismech (zobrazeních nelineární časoprostorové mnohosti na sebe samu, která jsou nekonečně diferencovatelná, avšak nikoli nutně analytická). Základním bodem je to, že se tato invarianční grupa chová tranzitivně, to znamená, že každý časoprostorový bod, pokud vůbec existuje, může být transformován na kterýkoli jiný. Tímto způsobem tato nekonečně dimenzionální invarianční grupa eroduje rozlišení mezi pozorovatelem a pozorovaným….

No a tak podobně to pokračuje na dalších stránkách. Originál i překlad celého článku lze vyhledat na Wikipedii. Lze tam nalézt i obdivné recenze oceňující kvality článku a pochvalné tirády na úžasný text. Někteří (post)filosofové se rozplývají blahem nad geniálními myšlenkami v článku a rozvádějí ony myšlenky do širších souvislostí. Je to pěkné počteníčko, čtenář musí žasnout nad tím, co všechno se dá napsat. Jenomže Alan Sokal velice brzy, asi tak během měsíce, zveřejnil prohlášení, že si prostě dělal srandu z takových vědátorů-filosofů. No a učenci, kteří se nedozvěděli, že je to prča, o tom článku psali ještě složitější bláboly a mysleli to zcela vážně.

Teď už budu pouze citovat z Wikipedie: V roce 1996 uveřejnil Sokal v jarním/letním čísle časopisu, vydávaného v Duke University Press (na Duke University) ve státě Severní Karolína v USA, rozsáhlý článek s názvem Transgressing the Boundaries : Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity (Překračování hranic: K transformativní hermeneutice kvantové gravitace). Byl to experiment, který měl ukázat, jestli prestižní časopis uveřejní článek vydatně opepřený nesmysly, pokud (a) působí seriózně a (b) je v souladu s ideologickými předsudky redakce. Zhruba ve stejném čase Sokal v článku A Physicist Experiment with Cultural Studies publikovaném v časopise Lingua Franca (květen/duben) svůj podvod odhalil: „Chtěl jsem upozornit na to, že některé způsoby filozofování vedou ke stírání hranice mezi smysluplnou řečí a blábolem. Stačí použít nesrozumitelnou terminologii, odcitovat autoritu (fyzik, psycholog, sociolog, filozof…). Stejně jako žánr, který měl být ironizován – tisíce příkladů z něj lze najít v mé bibliografii – je můj článek směskou pravd, polo-pravd, čtvrt-pravd, lží, nelogičností a syntakticky správných vět, které ale nemají žádný smysl. Právě nyní více než jindy existuje povrchní a ledabylé myšlení, popírající objektivní realitu. Toto „subjektivistické“ myšlení je velmi rozšířené v intelektuálních a politických kruzích. Já obhajuji jasné a logické myšlení.“

Sokalův článek není prvním ani posledním zdařilým pokusem o literární mystifikaci čtenářů. Pozoruhodná a záslužná je radikální forma, kterou Sokal vystoupil proti bezobsažné, ale svůdné rétorice, která se vydává za vědu. Ukázal, jak neracionálně a nekriticky uvažují mnozí vědci z humanitní oblasti. Vlastně je tím také zesměšnil, což ovšem vyvolalo kritické námitky z hlediska etiky. Teprve touto následnou mediální diskusí dostala záležitost charakter „aféry“. Takzvaná Sokalova aféra začala žertem, který si Alan Sokal, profesor fyziky na New York University, udělal svým parodickým pseudofilozofickým článkem z redakce a čtenářů časopisu Social Text se zaměřením na kulturální studia.

Tento teoretický esej, jehož šíře záběru je obdivuhodná a má všechny atributy vyžadované postmodernistickou literární teorií vycházející ze sociálního konstruktivismu. Na první pohled vůbec nepůsobí neseriózně. Je napsaný typickým akademickým stylem, lehce arogantním a rozvláčným a je doplněný o velké množství citací (Derrida, Lacan, Latour, Woolgar, Kuhn, Lyotard, Morin, Einstein, Bohr a další). Tradiční teorie gravitace byla jenom kapitalistickou fikcí a její neopodstatněnost ukazuje socialistická/relativistická/feministická teorie kvantové gravitace. Text záměrně postrádá logický smysl. Smysl sice chybí, text je ovšem napsaný aktuálním filozoficko-analyticko-sociologickým žargonem, a tak před sebou máme text, který má všechny atributy postmoderních literárních teorií. Hlavní je, že vychází ze sociálního konstruktivismu, poplatného americkému univerzitnímu prostředí. V článku uveřejněném v časopisu Lingua Franca, ve kterém se přiznává k podvodu, primárně obviňuje redakční radu časopisu Social Text z neschopnosti odhalit, že se jedná o parodii a prohlašuje, že „jakýkoliv kompetentní matematik nebo fyzik by pochopil, že se jedná o vtip“. Přímo je viní z intelektuální arogance a dokazuje to právě na faktu, že článek přijali bez jakékoliv konzultace s poučenými odborníky. Na svoji obranu redaktoři uvedli, že článek považovali za „vážný pokus profesionálního vědce hledat podporu pro výzkum ve své oblasti v postmoderní filozofii a jeho charakter parodie v ničem neovlivnil náš zájem o tento článek jako o symptomatický dokument“, přičemž obvinili Sokala z neetického chování.

Sokal chtěl svou parodií na současné filozofické texty ukázat v první řadě na to, že část humanitních vědců ovládla intelektuální lenost natolik, že nejsou více schopní prohlédnout skrze mlhu svých vlastních myšlenek a chybí jim tak minimální schopnost odlišit to podstatné od úplného blábolu.

Sokalova práce je napsaná aktuálním filozoficko-analyticko-sociologickým žargonem. Právě ten je také předmětem jeho kritiky. Autoři podle něj často píší vágně, frázovitě, zmateně a nejednoznačně. Nadměrně používají metafory, převažuje citování autorit namísto toho, aby byly poskytnuty logické důkazy, zmateně používají a nadužívají odborné termíny i běžná slova.

Sokal tvrdí, že jsou to právě akademici, kteří pohrdají kritikou z vnějšku. Odmítá názor některých postmoderně a poststrukturalisticky orientovaných humanitních autorů a myšlenky typu „vědecké pravdy nemají vyšší epistemologickou hodnotu než jakékoliv jiné narace, jsou pouhými sociálními a lingvistickými konstrukcemi atp.“. Podobné postoje považuje přímo za útok na normativní koncepci vědeckého bádání o světě.

Odpůrci si o Sokalovi myslí, že je po filozofické stránce naivní, pokud věří v rozum, logiku a pravdu. Jeho odpůrci stejně tak Sokalovi vyčítají, že nemá dostatečné znalosti v oblasti, kterou kritizuje, a proto jeho kritika vyznívá do prázdna…

U nás přichází se svérázným pojetím „subjektivní ontologie“ prof. Z. Neubauer, když svévolně modifikuje Bohrovy i Heisenbergovy základní předpoklady v jejich kodaňském výkladu. Ve stati „Zánik substance a problematika objektivní ontologie“ v Novém Areopágu píše: „Teprve věda dvacátého století ve svých špičkových formách teoretické fyziky na sobě bezprostředně zakusila, že toto bytí bez předpokladu je zároveň bytím bez základu. Poznatky z oboru fyziky elementárních částic postupně vedly vědce k opuštění pojmu substance.“(!) Tato historie souvisí dle Neubauera s Heisenbergovým principem neurčitosti a s Bohrovým pojmem komplementarity. A ještě něco z české kuchyně okultistů, kteří vytváří takzvané astrální tělo (astrální dvojník, transcendentní část kvantového mechanického těla), které je svým fluodem (?) přítomno v každé buňce materielního těla a také těsně kolem povrchu těla vytváří několik milimetrů silnou vrstvu pod ódickou aurou. Ta, jak známo, má tloušťku až stonásobnou.(!) Co říci nakonec k těmto tragikomickým názorům? Je možno jen doufat, že podobné fantazie zůstanou omezeny pouze na úzký kruh spřízněných blouznivců.

Doufám, že ta spousta citací stojí za přečtení. No a ty fantasie blouznivců stříknuté indickým hinduismem a buddhismem jsou i v mém okolí docela silně rozšířeny. Znám osobně docela hezké mladé děvy, které s vážnou tváří tvrdí, že hovoří s Plejáďany a také znám mládence navštěvující jiné dimenze, aniž by byli v alkoholovém či opiovém transu, takže podobné iracionální hovadiny se vyskytují i v mém okolí, které je jinak naprosto racionální a atheistické.

Klidně můžeme tvrdit, že veškerá teologická moudra jsou přímo dokonale identická se Sokalovým textem. Až do francouzských osvícenců byla filosofie faktickou služkou teologie, stačí si prohlédnout dějiny evropské filosofie od Bondyho nebo Hoffa. Nesloužit teologii znamenalo nejen nemít šanci na knižní vydání, ale znamenalo to vydání inkvizici a upálení jak filosofa, tak spálení jeho rukopisů. Teprve francouzští osvícenci, Darwin a Marx definitivně ukončili éru nesmyslné teologie. No a Sokalova aféra zase definitivně ukončila éru filosofie a ukázala její absolutní nepotřebnost, neužitečnost a škodlivost.

Co to byla (a je) filosofie? Filosofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplína, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat. To uvádí wikipedie. Také uvádí citace o filosofii známých osobností. Tož některé také uvedu:

Henri Bergson: Je třeba odvrátit pozornost od prakticky zajímavé stránky vesmíru a obrátit ji k tomu, co prakticky k ničemu neslouží. Toto obrácení pozornosti je filosofie sama.

Cicero: Filosofie je péče (starost) o duši.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel: Filosofie je svou povahou něco ezoterického, co není pro davy a z čeho se ani nedá pro davy něco uvařit: je filosofií jen tím, že je přímo protikladem zdravého rozumu.

Friedrich Nietzsche: Filosofie je jakási pomsta na skutečnosti.

Louis Pasteur: V láhvi vína je víc filosofie než ve všech knihách dohromady.

Marx: Filosofie a studium skutečného světa jsou v takovém poměru jako onanie a pohlavní láska.

Georg Christoph Lichtenberg: Bůh stvořil člověka k obrazu svému, praví Bible, filozofové to dělají právě naopak, vytvářejí Boha k svému obrazu.

Georg Christoph Lichtenberg: Filosof je ten, kdo v sobě musí vyléčit mnoho chorob ducha, než dospěje k pojmům zdravého lidského rozumu.

Slovník cizích slov: Zofos, význam: (ř.) temnota. Filosofie je láska k moudrosti, kdežto filozofie je tmářství, neboť sofia znamená moudrost a zoofos znamená tmu. Tedy filozof = milovník temnoty, na rozdíl od filosof = milovník moudrosti. No, ještě že máme Ústav pro jazyk český, který doporučuje psát místo s raději z, což odpovídá realitě, přece dnešní filozofové mají k moudrosti až příliš daleko.

Velké postavy filosofie byly většinou lidé štítící se práce. Třeba takový Konfucius byl vysoce postavený císařský úředník, jednou požádal své žáky, aby si prohlédli jeho ruce: „Pohlédněte na moje pěstěné jemné ruce, nikdy se neposkvrnily prací.“ Konfuciova filosofie se v podstatě zabývala tím, jak řídit stát a společnost. Jeho pojednání byla na svou dobu skutečně velmi moudrá. Harmonie musí být nejprve v rodině, potom bude i v obci a kraji, nakonec bude v celé říši. Aby byla nastolena harmonie ve vztazích, musí nutně existovat nadřízenost a podřízenost. Pokud nebude úcta a respekt k autoritám, nastává chaos. V rodině je autoritou otec, v obci starosta, v kraji císařský administrátor, v říši císařští úředníci a nejvyšší autoritou je císař. A zde má Konfucius myšlenku předbíhající o tisíciletí jeho dobu. Státním úředníkem-autoritou může být pouze člověk, který složí státem předepsanou zkoušku z vědomostí a morálního profilu. Může být i za sebemenší pochybení kdykoliv odvolán. Funkci nelze koupit ani dědit. Tedy krajský tajemník, hejtman, městský primátor či vládní úředník nemůže být jenom tak kdekdo. Musí to být odborník na slovo vzatý. Pokud úspěšně udělá státní zkoušku ten nejposlednější človíček z nějaké vzdálené zapadlé vísky, může být jmenován třeba ministrem. A skutečně v Číně nikdy nevznikla nějaká šlechta s dědičnými privilegiemi. Jistěže bohaté rody existovaly, ale neměly právo kecat do státní administrativy. Myslím si, že takový stát by fungoval dobře i v dnešní době.

Proč tedy Mao Ce-tung vyhlásil boj proti konfuciánskému dědictví? Jakápak nadřazenost jedněch a podřízenost druhých, přece všichni jsme si rovni a platí to stejně i pro muže a ženy. Nikdo nemůže být něco víc než druhý. Státní úředníci byli všichni členové strany bez ohledu na odbornost. Byli to nedotknutelní revolucionáři. Stali se jimi odměnou za zásluhy o revoluci. Tato byrokracie si pro sebe uzurpovala moc a chtěla si funkce podržet dědičně. No a to se Maovi vůbec nezamlouvalo. Máme přece demokracii, tedy lid si musí vládnout sám. Lide, vem si vládnutí do svých rukou! Všechno archaické, zkostnatělé, zastaralé a přežilé je potřeba zničit! Mladí, jděte do toho! A mladí to skutečně vzali do svých rukou – vypukla Velká proletářská kulturní revoluce (19661969). Rudé gardy, což byly často i děti, převzaly řízení státu, no a logicky vznikla anarchie a rozvrat ekonomiky. Jenom si představme, kdyby se naším premiérem stal třeba Feri Dominik a primátorem Prahy by byl jmenován sedmnáctiletý student z ateliéru Jiřího Davida. To by nadšením hýkali povaleči Pražské kavárny a squatteři z Kliniky, co? Ovšem Velký kormidelník a nejrudější z rudých sluncí v naších srdcích Mao byl nucen povolat armádu, aby situaci uklidnila a obnovila pořádek. Rudé gardy byly poslány na venkov učit se od rolníků. Předání vládnutí masám se nějak nezdařilo, přesto je Mao nadále uctíván jako zakladatel státu s tím, že 75 procent jeho rozhodnutí byla správná a pouze 25 procent bylo chybných. Současné vedení čínské komunistické strany se vlastně vrátilo ke Konfuciovi. Takže vidíme na vlastní oči Konfuciovu filosofii v praxi. Kéž by jim to vydrželo dlouhou dobu.

Druhou velkou postavou filosofie byl indický princ Siddhártha Gautama zvaný Buddha, což znamená Osvícený. Také odmítl jakkoliv pracovat, dokonce i vládnutí považoval za práci, a tak raději v rozkvětu sil odešel do bezdomoví. Zkoušel žít jako asketa oděný pouze vzduchem, což by ale v Evropě v zimě nějak nešlo. Shromáždil kolem sebe skupinku stejně smýšlejících, tedy partu lidí štítících se práce. Brzy zjistil, že hladovění není to pravé ořechové. Po okolí se rozšířila fáma, že Buddha a jeho kámoši jsou tzv. osvícení, že rozmlouvají s transcendentními božstvy a že nalezli smysl života. Pro obyvatele se tito nefachčenci stávali vyvolenými, osvícenými a skoro božskými nadlidmi. Pro pracující zemědělce, pro kulie, bylo velikou poctou, pokud jim mohli přinášet všelijaké dary, od jídla po oblečení, obutí atp. Byli přímo šťastní a blažení, pokud ti osvícení mnichové od nich dary přijali. Tedy nebyla to žádná žebrota, což je podivuhodné. Mnichové nikdy za dary neděkovali, naopak ti darující děkovali za to, že mnichové dary přijali. Samozřejmě to souvisí s hinduistickou choromyslnou naukou o převtělování. Tato šílená doktrína je mnohem vymakanější než křesťanské Nebe. Křesťané slibovali člověku ráj až po smrti, z čehož si mnozí racionálně uvažující lidi vždycky dělali posměch, legraci a srandu. Převtělování je přece jenom trošičku inteligentnější a dává naději na lepší život už na tomto světě. Pokud se budu chovat dobře, vhodně, poslušně, tak se mohu znovu narodit ale už ve vyšší kastě. No a vždycky se našlo několik cvoků, kteří přesvědčivě dokazovali, že v minulém životě bývali tím či oním. Dokonce i u nás v Evropě takový nesmysl stvrzují vážně někteří jedinci, většinou zcvoklí umělci.

Z hlediska „vznešených“ indických vládců-oligarchů je převtělování geniální metoda k udržení poddaných v poklidu. Zákony karmy a reinkarnace znamenají, že pozitivní, či negativní myšlenky a činy v jednom životě přímo ovlivňují podmínky života dalšího, karma je tedy zákonem příčiny a následku. Do jaké podoby se člověk převtělí, závisí na jeho minulých činech. Ale v křesťanství nelze použít reinkarnaci, protože axiomem je, že budou těla z mrtvých vzkříšena. (Axiom je tvrzení, které se přijímá a bez důkazu se považuje za pravdivé!) Holt převtělování bylo a je podnes mnohem působivější než nějaký Poslední soud až na konci věků.

Samotný Buddha nikdy nepřiložil své ruce k nějaké práci. Tehdejší i dnešní přívržence buddhismu lze charakterizovat odporem k jakékoli práci, kteří automaticky požadují, aby je druzí živili. Být členem společnosti buddhistů je docela dobrý kšeft, no ne? Buddhističtí mnichové v Tibetu v čele s Dalajlámou dovedli tento parazitický způsob obživy do absurdního a snad nejkrutějšího a nejodpornějšího otrokářství. Až čínští komunisté jim tyto móresy v padesátých letech minulého století zrušili. Bylo to vlastně úplně poslední zrušení otrokářství v našem světě. Kalousek a jemu podobní proti tomu silně protestují a požadují návrat otrokářství, požadují zrušení zrušení otroctví a návrat k nevolnictví. K buddhismu nemám nějak příliš kladný vztah. Copak všichni lidé na světě nezažívají fakt, že život je často utrpením? To není žádná převratná myšlenka. A že žádostivost nedělá člověka šťastným, to přece také každý ví. No a nirvána a nicnedělání, to prostě pro mne není.

Třetí v pořadí velkých postav filosofie byla antická trojice – Sókratés, Platón a Aristotelés. Pro všechny tři byla práce naprosto neznámou záležitostí. Platón a Aristotelés se narodili v rodinách největších boháčů, takže o práci nezavadili nikdy ani v myšlenkách. Nemuseli se tak otravnou záležitostí vůbec zabývat. I o jejich finanční a majetkové záležitosti se starali a spravovali je otroci-manažeři. Když chtěl jeden z těchto velkých filosofů darovat otroku-správci svobodu, tož ten to odmítal přijmout, že raději bude nadále sloužit svému pánu jako otrok. Svobodu nakonec přijal, ale s podmínkou, že bude nadále sloužit jako správce. Když třeba koncem roku vykazoval uzávěrku, tak to vypadalo asi takto: Můj pane, letos jsem rozmnožil tvoje jmění o deset, dvacet, třicet procent… No tak určitě nějaké to procento si připsal i na své konto. No a odejít z takového džobu se mu zajisté nechtělo. Ono, komu by se chtělo, že?

Sókratés ale byl naprosto nemajetný, vyučil se kameníkem, ale práci kameníka nikdy neprovozoval. Byl to v podstatě všem známý pobuda, který pouze na náměstí kecal s kýmkoliv, kdo ho byl ochoten vyslechnout. Peníze samozřejmě do rodiny nepřinášel žádné. Jeho žena Xantipa a děti mívaly často hlad. Když se jednou vracel a zase nepřinášel žádný výdělek, tož mu Xantipa z okna vylila na hlavu nočník, dlabala na jeho filosofické úvahy, když děti i ona měly hlad. Filosof to okomentoval slovy: Hle, rosa nebeská.

Tak o tomto Sókratovi bychom nevěděli vůbec nic, kdyby o něm nenapsal chvalozpěv Platón. Ovšem když byl Sókrates odsouzen k smrti za urážení a znevažování bohů a z narušování morálky mládeže (a navíc za to, že požaduje zrušení otroctví) a před svými přáteli vypil smrtící bolehlav, tož Platón při tomto činu přítomen nebyl, prý byl nemocen. Spíš bych řekl, že se nechtěl zahazovat s takovým pobudou. Sókrates byl a je dodnes skutečně velkou postavou historie. Naprosto racionální humanista a atheista. Sókrates prosazoval zrušení otroctví. Všichni lidé jsou si rovni. Jednoho otroka vhodnými otázkami dovedl k tomu, že znovu vymyslel Pythagorovu větu, kterou znali už pradávno Egypťané. Byl to důkaz pro rovnost lidí, kdepak nějaké mluvící nářadí. Sókratés je můj velký oblíbenec.

Platón o práci nikdy nezavadil, ba ani ji nikdy neviděl, otroci byli pro něho pouhé mluvící nářadí. A čím se proslavil? Ne tím, že prohlašoval, že vládnout má filosof (tedy on Platón), to hlásal kdekdo, i náš Havel. Proslavil se nesmyslnou iracionální myšlenkou o idejích. Ideje jsou věčné a neměnné. Kdežto samotné reálné věci, třeba židlička, stůl, člověk, jsou pouze prchavé, zanikající, obracející se v nic, v nebytí a vzhledem k nekonečnu vlastně ani opravdově neexistují, jsou to pouhé iluze a přeludy. Takže taková židle a stůl jsou pomíjivé a dočasné, ale idea židle, tedy židličkovost a idea stolu, tedy stolovost, jsou ty faktické pravé skutečnosti – stálé, absolutní a neměnné a nezměnitelné. Existuje tedy reálný dokonalý svět idejí a pak svět iluzorní, přeludný, zdánlivý, klamný, snový, prchavý, zanikající a ve skutečnosti neexistující. Našima očima viditelný svět prostě neexistuje. Člověk neexistuje, existuje pouze idea člověkovosti. Solipsisté jako Fichte, Schopenhauer a náš Klíma také došli k závěru, že svět neexistuje a že existují pouze oni a nic jiného, všechno ostatní je pouze jejich sen a iluze.

A když se tehdejší studenti ptali Aristotela, co soudí o Platonových idejích, velice stručně odpověděl: „Nedostatky velké myšlenky se vždy rovnají nebo jsou větší než její velikost.“ Někdy se překládá, že: „U velkého myslitele jsou velké i omyly.“ Tož tak se vyjádřil Aristotelés o svém učiteli.

Aristotelés byl opakem Platóna, neboť vše musel mít systematicky roztříděné, podložené výzkumem, žádné vědecky nedoložené domněnky v jeho díle nemají místo. Jeho pojednání a traktáty jsou podloženy výsledky vlastních pozorování oblohy, přírody, země, jazyka, společnosti, politiky a umění. Obsahují přesnou a závaznou argumentaci, samozřejmě poplatnou tehdejšímu poznání. Třeba velmi srandovní je jeho tvrzení, že ženy mají pouze 28 zubů, přitom nějak opomněl požádat svou ženu, aby otevřela ústa, že jí spočítá zuby.

Vybral jsem pár jeho výroků, které se mi líbí.

-Nejdůležitější v každé ústavě je, aby zákony zaručily, že se nikdo z úřadu nemůže obohatit.

-Politeia může být spíš oligarchická, kde se nepřítomnost na zasedání trestá, anebo demokratická, kde se naopak chudým za účast na zasedání platí.

-Výsady zámožných ničí ústavu víc než výsady lidu.

-Základní podmínkou dobrého života v obci jest vláda zákonů, nikoli lidí.

-Dokonalý člověk je nejlepší z živočichů, pokud je ale oddělen od zákona a spravedlnosti, je nejhorší ze zvířat.

-Peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi, ovšem hamižnost obec ničí. Jedni šetří, jako by měli žít věčně, druzí utrácejí, jako by měli hned zemřít.

-Ach, milí přátelé, přátelé neexistují.

-Ty chceš vědět, proč jsem přerušil učený rozhovor, abych se ohlédl za krásnou ženou? Lituji tě, můj příteli, protože tohle byla otázka slepce.

-Příroda nečiní nic bezdůvodně.

-Neboť člověk není to nejlepší ve vesmíru.

-Za naprosto nepřijatelnou formu vlády považoval tyranii, tedy vládu jedince, jemuž jde jen o vlastní prospěch, dále oligarchii (vládu bohatých), která je přece jen o něco lepší než tyranie, a konečně demokracii, čili vládu lidu, což je nejmenší zlo z těchto tří.

Kdyby žil dnes, tak by to byl suchar vědec, kterému by byla nějaká spiritualita, esoterika a nadpřirozeno naprosto vzdálené. Což je mi na něm moc sympatické. Zachovala se poznámka nějakého jeho příznivce, kdy Aristoteles požádal, aby mu žáci dali nějaký námět, a že zítra jim předloží dva traktáty. V prvním bude nezvratně dokázáno, že je to pravda. V druhém traktátu bude zase nezvratně dokázáno, že je to lež. Ty traktáty, pokud vůbec byly napsány, se samozřejmě nezachovaly. Ale Aristotelés také sepsal První analytiky, Druhé analytiky a Topiky. Překlad A. Kříže vydala Akademia kolem roku 1963. Tož jsem si to koupil. Dopadl jsem stejně jak nějaký středověký mnich, který se svěřil, že to četl dvacetkrát, aniž by pochopil jednu jedinou větičku. Teprve při jedenadvacátém čtení pochopil, o co tam jde. Já jsem to samozřejmě tolikrát nečetl, pokoušel jsem se ale nejméně pětkrát, dostal jsem se nanejvýše na třetí stránku a nechápal ani ň. Stejně se domnívám, že si Aristotelés ve svých pojednáních o logice dělal srandu. Je to pěkně přesložité nesrozumitelné pochutnáníčko pro intelektuály, něco jako Sokalův text, akorát se k tomu Aristotelés nepřiznal. Možná i jo, ale nezachovalo se to, přece slavný filosof si nemůže dělat z lidí šoufky, že? Ostatně i to vyjádření učeného mnicha když to četl po jedenadvacáté, můžeme interpretovat tak, že pochopil, že si Aristotelés dělal srandu.

Žil kdysi konzervativní muslimský filozof, který vydal knihu s názvem „Nesrozumitelnost filozofů“. A Averroes na to reagoval knihou s názvem „Nesrozumitelnost nesrozumitelnosti“. To je kniha, kterou stojí za to číst. Všelijakých surrealisticko-dadaistických filosofických pojednání je spousta, o nich viz níže. Docela vtipně o logice napsal Seneca v jednom ze svých dopisů. „Myš je slabika; myš ohlodává sýr: tedy slabika ohlodává sýr. Mysli si nyní, že tohle nedovedu rozřešit. Hrozí mi snad z takové neznalosti nějaké nebezpečí? Nějaký neprospěch? Patrně se mám obávat, abych někdy do pasti nechytal slabiky anebo aby mi někdy, budu-li trochu nepořádný, kniha nesežrala sýr. Ledaže by byl vtipnější takový závěr: Myš je slabika; slabika neohlodává sýr: tedy myš neohlodává sýr. Jaké to chlapecké hlouposti! Kvůli tomu jsme svraštili čelo? Kvůli tomu jsme si dali narůst vousy? Kvůli tomu vyučujeme s chmurnou a bledou tváří?“ No není ten Seneca dobrej!

Vždycky jsem se ale podivoval nad tím, proč teologové za svůj vzor nepojali Platóna a raději si vzali za vzor racionálního Aristotela. Vždyť u Platóna bylo snadné shrnout všechny jeho ideje v nadsmyslném světě do jedné takové ideje idejí, a nazvat to bohem. Křesťanští filosofové by měli vše zjednodušené, méně pracné a málo namáhavé, neboť Platón už vše vysvětlil a zdůvodnil. Proč to nešlo? No, nešlo to proto, že Kristus byl bůh a zároveň i člověk, nešlo přemístit Krista do transcendentna jako ideu Krista, církev potřebovala boha i jako člověka pozemského, proto Platóna odmítla. No a racionální Aristotelés přece jenom alespoň částečně udržoval i něco málo z rozumu v teologii.

Celá evropská filosofie jsou prý vlastně pouze komentáře k Platónovi, tvrdila a tvrdí většina filosofů, i ti postmoderní jsou téhož názoru! Kupodivu, já s tím docela souhlasím, taková spousta nesmyslných traktátů to potvrzuje. Co například píše Martin Heidegger: Pod zkoumáním pravdy myslíme poznávání božích myšlenek. Existují celé filosofické knihovny, zabývající se vnější (ontologickou) anebo vnitřní (gnoseologickou) stránkou poznání. Filosofie je o cestách, kterými k lidem Bůh promlouvá. Poznání, pravda nebo boží slovo, to jsou všechno jen synonyma pro duchovno. Křesťanské svatozáře, osvícení a boží světlo lze vidět pouze třetím, vnitřním okem. Ontologicky je tohle vnitřní oko světlinou, která zjevuje lidský svět, jsoucno. No není hoden obdivu?

Sebraných spisů Martina Heideggera je celkem 102 svazků, od roku 1975 vyšlo doposud přes 60 svazků. Úctyhodné dílo, co? Na dalších 40 svazků se nedočkavě těší všichni postfilosofové. Určitě se dočkají, ministerstvo kultury na vydávání díla samozřejmě finance z peněz daňových poplatníků najde, a to v rámci plíživé rehabilitace nacistických zločinců. On by totiž Heidegger, nebýt židovky Arendtové, po válce visel. Jeho fanatická oddanost Hitlerovi a nacismu byla pověstná. Obdiv k Vůdci a fašismu, přesvědčení o germánských nadlidech a vyvolené rase, to dnes už postfilosofům (a nejenom jim) ale vůbec nevadí. Kdyby se Heidegeerova filosofie uskutečnila v praxi, a nescházelo k tomu moc, dále by filosofie nebylo potřeba, po našem vítězství stačí v celé naší říši jeden filosof, tedy já, pronesl slavnostně Heidegger na půdě univerzity. U nás stačil jeden Havel.

Takže můžeme klidně konstatovat, že tihle post-platónští a post-moderní filosofové jsou bestiální zvrhlíci podporující a prosazující vraždění a vyhlazování celých národů (viz Lévy a Libye, Havlovo humanitární bombardování). Jako samozřejmost schvalují vládu nadlidí. Před šedesáti lety toužili mít čistou rasu a podřadné rasy bylo nutno vymýtit. Dnes chtějí rasu míchanou. Z jednoho extrému k druhému. Je to ovšem logické, z míchané biomasy nikdy nevzejde nadčlověk a rasa nadlidí zůstane nadále nedotknutelná a bude bezproblémově vládnout dál. Vyhladit podlidi? Nač, v tomto případě se budou vyhlazovat podlidi vzájemně mezi sebou sami. No a naši demokraté to mají také tak – my vyvolení jsme bohatí nadlidé, ti, kteří nám slouží, jsou ještě lidé, ostatní je pouhá biomasa. V historii můžeme obdobné názory najít ve Starém zákonu, kde se dočteme tato boží slova: „Izraelité jsou rasou bohem vyvolenou, ostatní gojimové jim musí sloužit.“

Začíná to Platonovými idejemi, pokračuje křesťanským Bohem, pak Hegelovým Světovým duchem, Pjakinovým Globálním prediktorem a končí všemocnou volnou rukou trhu. Američané jako věřící v Boha chtějí uvést svět do původního stavu, tedy do stavu chaosu a to takového, jaký byl před vznikem civilizace. Bůh pomáhej Americe!

Pak ještě máme takové mírumilovné a neškodné filosofy jakým je například filosof prof. PhDr. Ing. Josef Šmajs, CSc., který uzavřel smlouvu se Zeměkoulí. Zní asi takto: „Heleď, Zeměkoule, já nepokácím na zahradě hrušku a ty zase zaručíš, že nebouchne někde sopka.“ A proč neuzavře smlouvu s celou Sluneční soustavou? Ba proč neuzavřít smlouvu s Mléčnou dráhou? (O neútočení a věčném přátelství?) Této smlouvě rozumí pouze filosofové, běžnému člověku je takové čtení naprosto nepřístupné, říká samotný Šmajs na videu. Chudáci študentíci Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, pokud nepoužijí v každé druhé větě slůvka jako ontická tvořivost, evoluční ontologie kultury, axiologické aporie, inteligibilita, abalietní sféra stojící proti aseitní sféře substance apod., tak mají smůlu, zápočet nedostanou.

Ono být profesionálním filosofem, je vynikající a docela dobře honorované zaměstnání, stačí jenom žvanit složitým jazykem nesmysly, plácat páté přes deváté, a přesvědčivě tvrdit, že tomu obyčejní lidé nejsou schopni porozumět, protože jsou blbečci. Zato já, velký filosof, udržuji vysokou laťku vzdělanosti, a proto je nutné mne finančně také vysoce ohodnotit. Aby se člověk stal filosofickou obcí uznávaným filosofem, stačí hrdě prohlásit, že v době totality studoval v bytových seminářích u profesora Patočky, to je bohatě dostačující kvalifikace. Studoval přece u Patočky, kde bylo motto: Filosof se nesmí vyjadřovat jasně, stručně a srozumitelně, to není potom filosof, ten musí dokázat naopak mluvit naprosto nejasně, dvoj- a víceznačně, obsáhle (aby to čtenáře odradilo od čtení) a nesrozumitelně, teprve potom je hoden titulu filosof.

Docela rád se dívám a pozoruji, čím se zabývali a zabývají ti intelektuálové, kteří v životě nikdy ani nepřičichnuli k práci. Ta jejich bezobsažná nadřazenost je ale až přílišně troufalá drzost! Vcelku mne těší, že nesdílím jejich úděl a jejich životní styl, že necítím potřebu zabývat se nějakým aseitním bytím či abalietním žitím.

Vida, jak snadno se lze obživovat bez práce, stačí hlásat nesmyslné bludy. Vzorovým příkladem jsou buddhističtí mnichové, církevní řády, hlavně řád žebravých mnichů františkánů, učení teologové a filosofové. Tihle pseudovzdělanci sami sebe považují za morální giganty národa. President Kiska byl vyhlášen největší osobností roku. Je to ovšem také muž, který vydělal miliony na nejchudších Slovácích a přesto byl pasován na morálního giganta všech Slováků.

Svatý František jakoukoliv prací otevřeně a veřejně opovrhoval, prostě se práce štítil, byl ovšem aspoň vynikajícím komediantem-performerem. Ostatně ani Marx nikdy neházel lopatou, nekopal krompáčem, ani motykou neokopával řepu či brambory, ne tak kosou něco pokosit. O Leninovi také není známo, že by byl někdy v továrně.

Anglický filosof Francis Bacon v roce 1620 označil tři objevy, které změnily tvář světa: knihtisk, střelný prach a kompas. Všechny mají své kořeny v Číně. Přidal bych ještě objev výroby papíru. Vynálezcem byl vládní úředník a eunuch Cchaj Lun kolem roku 105 n. l. Hledal jsem marně jeden jediný objev nějakého znamenitého filosofa, který by změnil tvář světa, nenalezl jsem vůbec nic.

Zato dva ne-filosofové skutečně změnili tvář světa a to v polovině devatenáctého století. Prvním byl Charles Darwin, který z vlastního pozorování prokázal faktické fungování evoluce, čímž padla do zapomnění veškerá teologie s teorií o existenci božího tvoření. V té samé době Marx na základě empirického zkoumání společnosti, popsal zase faktické fungování společnosti a parazitické chování a jednání církve, feudálů a kapitalistů. No a potom už Lenin uskutečnil v praxi budování společnosti bez parazitické třídy, které nedokonale fungovalo 70 let a bylo rozmetáno vlastně násilným způsobem kapitalistickou oligarchií. Dle Marxových a Leninových návrhů na vybudování humanistické společnosti pokračuje dnes čínská společnost a doufám, že už nájezdům kapitalistických plutokratů odolá.

Darwin ani Marx nebyli filosofové, byli to svědomití vědci. Marxe sice „kavárníci“ považují za filosofa, ovšem negativního a spolčeného s ďáblem. Marxovo dílo, tedy hlavně Kapitál, není nic filosofického, jsou to pouhá fakta popisující tehdejší ekonomické vztahy. Občas tam najdeme i přemýšlení o tom, jak udělat, jak zařídit, aby svět byl mírumilovný, harmonický, bez vykořisťování jedince jiným jedincem no a v tom já neshledávám vůbec nic filosofického. Můžeme ale suše konstatovat, že Darwin spolu s Marxem definitivně rozmetali teologii spolu s filosofií a s konečnou platností zrušili tyhle dva obory jako nepotřebné ba škodlivé.

Přesto ještě pořád se nacházejí inteligenti tvrdící, že v atheistickém vydání světa postrádáme význam, smysl a účel naší existence. No a v teistické společnosti je to jinak? Také filosof Jiří Fuchs (*1947) tvrdí, že „ateismus také stojí na víře; vědecký ateismus je nonsens.“ Co nás tu pan Fuchs oblbuje, když tvrdí, že věřit v existenci bohů, andělů, hodných a zlých duchů, rusalek a víl je úplně stejné jako víra v existenci gravitace, elektromagnetického záření a hmotné podstaty našeho světa. To že je víra na stejné úrovni? Víra v existence Jahveho a víra v neexistenci Jahveho, je prý stejná víra, prý je to prašť jak uhoď. Bóže můj, je vůbec možné takhle uvažovat?

Jenom si představme, že by sinoložka Olga Lomová překládala do čínštiny postfilosofa Patočku, Petříčka, Jána Sokola, Rezka, tekutého Bělohradského, Koháka, Šmajse… Měli by tito post-filosofové v Číně obrovitánský ohlas a získali by obdiv a popularitu mezi obyvatelstvem? Nebo by si ťukali na čelo, cože ta Evropa má zase za psychické problémy? Tleskali by v čínském parlamentu Havlovu řečnění? A též by nějaká arabistka mohla tato veledíla přeložit do jazyka Mohameda. Dokonce bych uvítal i překlady do hindštiny. No a kdyby tyto překlady v uvedených zemích získaly ohlas a obdiv, tož to bych potom uznal, že se Fouriér hrubě mýlil.

Není zde článek celý?