Co to je, když se řekne nepoctivý novinář

…anebo dokonce – nepoctivý novinář politický? Ano, to je vskutku ošemetný případ. Nuže tedy, položme si na to téma pár zásadních otázek:

Je to hlídací pes v domě přísné a spravedlivé paničky jménem demokracie? Anebo je to novinářský pes sice tak zvaně politicky korektní, leč chladně a profesionálně si vědomý, že zvíře jeho druhu vždy jen poslouchá povely a příkazy a je vždy slouhou majitele média? Jinými slovy, je to názorově svobodný profesionál, anebo jen pouhý lokaj, kdykoliv ke všemu použitelný?

No dobrá, zkusme si to vydefinovat k době dnešní a také ještě poněkud podrobněji:

Ano, vždy je to především oddaný propagandista politického režimu, který právě existuje. Zaměstnanec ochotný o čemkoliv (podle instrukcí šéfů) skandálně a polopravdivě nejen psát a před mikrofony mluvit, ale i o čemkoliv jako hrob mlčet, pokud ho za psaní, za mluvení anebo naopak za mlčení – čeká odměna. Je to i čmuchal, práskač a nálepkovač od své mateřské agentury, pokud se mu dobře zaplatí. A nejen to. Když dostane úkol, stane se i vyšetřovatelem bez legitimace k veřejnému výslechu kohokoliv před mikrofonem či kamerou, na něhož nadřízený politik a člen elit ukáže, zejména když se novináři dobře zaplatí, anebo také například – když majitel média na toho novináře něco pikantního spolehlivě ví.

Ostatně, vždyť si to vzájemně porovnejme: Zatímco poctivý novinář sleduje realitu a nebojí se psát a mluvit o ní pravdu, tak nepoctivý novinář je kamarádem lži, intrik, cizích skandálů a senzací, přičemž ho zajímá jen jeho vlastní čtenost. Poctivý novinář při rozhovoru klade věcné otázky a čeká věcné odpovědi, které nekomentuje. Proč? Protože ví a ctí, že při veřejných rozhovorech je tam od toho ten, jemuž ty otázky pan novinář pokládal. A naopak: Nepoctivý novinář vnucuje protistraně provokační témata a podsouvá názorové pasti, do nichž protivníka hodlá chytit, protože to zřejmě dostal za úkol, jelikož by jinak neměl důvod právě ty podrazy udělat.

Anebo ještě jinak: Nepoctivý novinář, bude-li mít zadání, klidně se stane samozvaným veřejným kádrovákem či dokonce žalobcem a prokurátorem nežádoucích lidí, majitelem média odsouzených ke společenskému odpisu. A poctivý novinář? Ten naopak takovouto práci odmítne, i když riskuje, že ho to existenčně ohrozí. A proč odmítne? Odmítne nejen proto, že si cení morální a odbornou úroveň své profese, ale ctí i zásadu, že smyslem práce novináře je zejména předávání zpráv z věrohodných zdrojů směrem k veřejnosti, nikoliv propaganda a agitace publika či jeho politická výchova, natož pak intriky proti zdrojům zpráv a zastrašování druhých lidí za jejich názory.

A proč? Protože nepoctivost novináře vede už jen k jedinému: K tomu, že výsledkem aktivit takového žurnalisty by mu nakonec zůstala jen novinářská cyklistika, kdy směrem nahoru bude věčně hrbit záda a po těch „dole“ bude usilovně nohama šlapat tak, jak mu bylo přikázáno. A další důsledek? Zůstalo by mu pak už jen to obchodování s informacemi a vlastní ztráta věrohodné profesionální pověsti. Proč? Protože produktem toho obchodu bude vždy jen informačně zisková páka většího politického vlivu majitele media, který si takového novináře k té špinavé práci najal.

Jak je tedy vidět, nám mediálním „konzumentům“ proto postačí jen pozorovat a vytvářet si názor. Kdo je novinář poctivý a kdo novinář nepoctivý – a to v každém politickém režimu. Sledovat, jakou životní a profesní roli si právě ten určitý člověk „protentokrát“ vybral a k čemu se do budoucna osobnostně rozhodl. Ono to je vůbec užitečné, udělat si jasno, oč každému z blogerů, redaktorů, moderátorů a komentátorů dnešních médií vlastně právě běží. Zda jim jde opravdu jen o pravdu, anebo jestli se naopak vůči nám občanům ti páni „novináři“ jen snaží o manipulaci našeho vkusu, světonázoru a myšlení.

Nu a konečně je tu ještě něco, co možná též není až tak zdaleka od věci. Uvědomit si, že být novinářem a nebýt zároveň sociopatem, to je vskutku infarktová profese. Profese, pro kterou je čistá minulost a vlastnictví odolného a silného žaludku jeho majitele (nejen proti alkoholu) tím prvním a základním předpokladem. Nicméně, jednu šanci při této pro charakter nebezpečné práci však každý novinář přesto vždycky má. Pokud on sám si to výslovně nepřeje, pak nikdy nemusí být ani mediální ani „uměleckou“ celebritou, čili loutkou na drátkách, pro níž ty skvělé „životní a svobodné umělecké role“ – vždy jen někdo jiný vymyslí a napíše.

Ale to už by byl jiný a věru také pěkně živný příběh na námět filozoficky podobný, ba téměř příbuzný. Byl by to příběh jménem – role mediálních bavičů, divadelních herců a dalších celebrit v politice a v profesní kariéře. Příběh těžce a trvale zkoušené integrity jejich osobností ve vazbě na převraty a proměny politických režimů, zejména těch totalitních, byť na firemních štítech s hezkými slovíčky o vládě lidu. Proč? Protože jen svoboda slova politického projevu a svoboda i po tom projevu, jen to je ta autentická demokracie. Demokracie je totiž diskuse a pouze inkviziční totalitní diktatura se bojí pouhých slov a snaží se je trestat násilím, když pravda argumentů neexistuje.

– – –

Gratis přídavek: Malá inspirace pro začínající politiky, jak se pokusit mluvit s novináři jinak, než jen poníženě a bezradně: Politici vs. média

Stanův komentář: Poslední případ, kdy moderátor při rozhovoru s prezidentským kandidátem vystupoval jako něco mezi inkvizitorem a komisařem Trachtou ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný (1:03 min.) můžete najít na DVTV (v roli vyšetřovatele, soudce a kata v jedné osobě Martin Veselovský).

Není zde článek celý?