Iluze z bazaru aneb Západ kontra Východ

Miloš Zeman nevynechá jedinou příležitost zajet „na konzultace“ do Moskvy či Pekingu. | FOTO: ČTK

„Dokud si neuvědomíme, že dnešní Západ už není tím Západem, na jehož symboly jsme se chodili dívat do výkladních skříní Tuzexu, tak nám není pomoci,” říká bývalý europoslanec ODS a člen Správní rady Institutu Václava Klause Ivo Strejček v jednom nejmenovaném serveru (Parlamentní listy 6. 1. 2018), který nechce být nazýván proruským, přesto nám tu podobné výlevy servíruje několikrát týdně.

“Západ už není naší nadějí, ale nebezpečím. Jakákoliv úchylka je tam považována za normu. Putin nabídnul Rusům návrat k národní hrdosti a zabránil rozvratu.” Každý týden vidím, jak ten či onen vyzývá k odklonu od Západu. U komunistů, bývalých či současných, se člověk nediví. Ale u lidí z Institutu Václava Klause a mnoha dalších politiků, kteří se považují za pravicové… už vlastně taky ne.

Nejde o to, že kritika Západu znamená automaticky proruské postoje. Ne, to netvrdím. Kritika je západní kultuře vlastní, je její nedílnou součástí a také tím se odlišuje Západ od mocenského monologu Ruska. Ale v mnoha případech kritika Západu s proruskými postoji prostě splývá – jako v tom shora uvedeném příkladu. Pokud je kritika Západu spojena s naivním horováním pro Rusko jako zde, vždy se mi připomene dialog z filmu Vesničko má, středisková, kde se předseda JZD snaží získat domek po slaboduchém Otíkovi, a přitom vede řeči o tom, jak je morálka na vesnici čistá a nezkažená.

Ne, Rusko už opravdu není Sovětský svaz, ale povědomí o jeho podstatě je u nás až bolestně chabé a povrchní. Naopak Západ se popisuje podobnými slovy, jako to dělali komunisté, je prohnilý, plný pokleslosti, zvrácenosti, každá úchylka je tu normou, zatímco v Rusku je čistota, duchovno, tradice.

Jak říká Strejček: “Dnešní Západ jsou environmentalisté, feministky, genderistky, pomatené hnutí #MeToo, regulátoři všeho typu, levicově-liberální The New York Times a globální kojzarovská televize CNN.” Ano, na Západě je zkrátka možné být environmentalista, feminista, příznivec #MeToo a nikdo vás za to nezavře do vězení. Ale stejně samozřejmě můžete vystupovat i jako kritik těchto jevů či jejich odpůrce.

Hnutí, módní trendy, jevy a projevy, z nichž ne všechny se nám ve všech svých podobách musejí líbit, jsou důsledkem svobody, nikoli nesvobody. A tak nás nechávají chladnými osudy bezejmenných ruských aktivistů, za nimiž se kvůli pokojným protestům proti režimu Vladimíra Putina zavírají pravidelně dveře věznic, ale snadno se dojmeme či rozhořčíme nad osudy holywoodských milionářských ikon Harveye Weinsteina a Kevina Spaceyho, kteří i v případě, že by nebyli viníci, nýbrž pouhé “oběti” kampaně #MeeToo, mají v rámci tamního právního státu dostatečné nástroje na svou případnou obranu. Ostatně tato selektivní a v zásadě pohodlná “citlivost“ možná svědčí o tom, do jaké míry se Západem identifikujeme, aniž o tom víme.

Dnešní Západ, to jsou vedle liberálů přece i lidé jako pan Strejček, neokonzervativci, nacionalisti, šovinisti, hnutí bílých heterosexuálních mužů, konzervativně spiklenecký Breitbart Stevea Bannona, který jako hlavní ideolog kampaně pomohl prezidentu Trumpovi do Bílého domu a teď už je v nemilosti, bulvárně konzervativní Fox News či britský antiliberální Daily Mail, který zas pomohl svými “protimigrantskými”, často nadsazenými články k Brexitu atd.atd. Západ je totiž všechno, je strakatý jako ubrus, plný barev, vzorů, cákanců, skvrn; není jen to “jedno”, které se mi hodí do mé ideologické definice. Je to “to” i “ono”. A k podstatě našeho selektivního vnímání patří, že zrovna toho našeho odstínu z barevného spektra bychom si přáli vidět víc, nikdy ho není dostatek.

Západ je pořád Západem, to jen naše obrazy ustrnuly v nehybných rámech, které jsme si o něm udělali v časech komunistické nesvobody, když jsme o něm snili před výkladní skříní Tuzexu. Není a ani nemůže být oním Hrabalovým idylickým “Městečkem, kde se zastavil čas”. Už před třiceti lety měl mnohem blíže k dnešní pestré komplikované podobě, než se nám dnešní pábitelé snaží namluvit.

Přesto nebo právě proto protizápadní názory v poslední době rezonují mezi pravicí, levicí i politicky nepříliš vyhraněnými lidmi. Odpovídají lidovému sentimentu, jsou jednoduché, povrchní, snadno uchopitelné. Jistě k tomu přispěly alternativní zdroje, zejména dezinformační proruské weby, které po ukrajinském konfliktu našly zlatý důl v tématu uprchlické krize, kterou využívají k šíření strachu, paniky a nedůvěry v demokratické instituce. Ale i u lidí, kteří tyhle weby nevyhledávají, se migrační krize podepsala na nedůvěře v Západ, respektive v to, že jeho politici dokáží řešit vlastní – a tím i naši – bezpečnost.

Jedna facebooková přítelkyně ten sentiment vyjádřila následujícími slovy. „Jsme malinkatý národ v hezké krajince a vždycky to bude Západ nebo Východ, pro které jsme kolonie. Občas si můžeme vybrat, ale je to to samé v jiné košili. Návod je jediný: každých deset let vystřídat, protože pak už pouze následuje totální devastace.” Jeden diskutující šel ještě dál: “Člověk by nevěřil, že si někdy bude přát raději područí Ruska než kdysi vysněný západ, který se ukazuje být natolik prohnilým, že nás může lehce stáhnout ke dnu. Což se již také děje…

Tohle jsou zcela věrohodní, umírnění, průměrně orientovaní lidé, nikoli trollové z nějakých proruských skupin. Jak nás ten Západ stahuje ke dnu, to by byla jistě velmi podnětná diskuse, ale fakta (porovnání životní úrovně, délky života, občanských svobod, statistika kriminality, úrovně zdravotní péče, alkoholismu atd.) by v ní nebyla důležitá. Důležitá je víra, cit, přesvědčení.

Úplně nejlépe to vyjádřil neznámý facebookový génius těmito slovy: „Rusko je naše zem, jedině Rusko, tahle kolaborantská země je už v cizině!” Ano, láska k Rusku je plná vášně a iracionálních protimluvů, jako už láska bývá. Obdivovat Rusko a odmítat Západ se dnes považuje za ctnost, známku rebelství, nezávislosti, opak za hanbu, nemorálnost, kolaboranství. Dokonce i když se člověk explicitně vyzná z takové lásky k Rusku, která je silnější než vztah k vlastní zemi, dojde spíš uznání než ten, kdo se z racionálních důvodů přihlásí k Západu; ten bývá okamžitě označen za zrádce, kolaboranta, zbabělce, zkorumpovaného atd. Vyjevit jednoduchou a snadno ověřitelnou pravdu, že mnohem víc svobody je “pod diktátem Bruselu” než v dosahu svobodné matičky Rusi, znamená, že vám někteří radikálnější vlastenci začnou během diskuse vyrábět šibenice.

Ale co to vlastně znamená, odmítat Západ? My už tedy sami nejsme Západ, jak jsme si dlouho mysleli? Sametová revoluce proběhla pod heslem návratu do Evropy a ve stejném duchu se odvíjel transformační étos polistopadových politických, ekonomických a společenských změn. Na počátku devadesátých let považoval Václav Klaus naši příslušnost k Západu za naprostou samozřejmost. Dokonce si vybavuji, že se mu nelíbil ani pojem “návrat do Evropy”. My jsme z ní přece nikdy neodešli, kulturně jsme vždy patřili k jejímu západnímu okruhu a politika KSČ v období nesvobody na tom nemohla nic změnit. Dnes už si to zřejmě nemyslí.

Z původně euroskeptických postojů dospěl až k obhajobě politických zájmů Ruska, ať už jde o ukrajinský konflikt, odsouzení ekonomických sankcí, krizí na blízkém Východě atd. Podobně, ačkoli z druhé strany, dospěl k proruským postojům i jeho nástupce na Pražském hradě, “eurofederalista” Miloš Zeman, který v zahraniční politice sice formálně hlásá politiku “všech azimutů”, reálně se ovšem věnuje pouze pěstování nadstandardních vztahů s Ruskem (a s Čínou). Pro ně a pro mnohé další politiky, kteří se po revoluci hlásili k Západu, už zřejmě neplatí slova Milana Kundery z jeho slavné statě Únos Západu aneb tragédie Střední Evropy z roku 1983. V ní náš krajan v Paříži například píše: „Co vlastně znamená Evropa pro Maďary, pro Čechy, pro Poláky? Po tisíc let byly jejich národy součástí Evropy, jejíž kořeny tkvěly v římském křesťanství. Podílely se na všech peripetiích evropských dějin. Slovo Evropa není pro ně zeměpisný pojem, ale duchovní kategorie totožná se slovem Západ.

V okamžiku, kdy Maďarsko už není evropské – to znamená západní –, je vylučováno z vlastního osudu, z mezí svých dějin: ztrácí podstatu své identity.” Kundera vyčítá Západu, že nás, Středoevropany, ponechal napospas barbarskému východnímu impériu, které nám spolu se svobodou ukradlo naši duši, identitu, staletou kulturu. Ano, to jsme Západu vyčítali (a dosud někdy vyčítáme). Náš slavný spisovatel ovšem zapomněl na spoluobčany (včetně sebe), kteří se k Západu sami otočili zády a tomu východnímu impériu sami vlezli do chřtánu. U některých hrálo roli zklamání ze Západu, u některých vypočítavost, u jiných neotřesitelná, na falešných obrazech založená víra v “Zemi, kde zítra již znamená včera”. Někdo vystřízlivěl dříve, někdo později, někomu musely k vystřízlivění pomoci tanky. Ty nakonec způsobily, že “západní” duše národa zůstala uvězněna ve východním těle dlouhých čtyřicet let.

Ostatně v Rusku už se vyslání tanků do Československa zase říká “přátelská pomoc”. A nejspíš se tomu tak nikdy říkat nepřestalo. Po nedávném “dokumentu“ ruské státní televize se článek ve stejném duchu objevil na webu státního armádního kanálu Zvezda dokonce v době oficiální návštěvy prezidenta Miloše Zemana. Nic na tom nemění ani jeho stažení po prezidentově protestu, vynuceném okamžitou vlnou odporu, které to v Česku vyvolalo.

Jak ukazuje kontroverzní ruská dokumentární série Zapomenutí vůdci národa, vysílaná na ČT 2, tato interpretace zapadá do oficiální kremelské linie rehabilitace zločinů komunistické minulosti. Ale u nás je opět na vzestupu názor, který za všechny hříchy světa viní Západ. Stačilo necelých třicet let po boku Evropy a už máme zase politické myslitele, kteří touží po zpátečce. Zase je to Západ, který nás údajně vtáhl do krize, z níž nás podle osvědčené receptury může vytáhnout jen – Východ. Tentokrát nikoli pomocí tanků, ale prostřednictvím svých “hodnot”. Podívejme se znovu na začátek naší úvahy.

Proti Kunderově definici Západu jako kulturní a duchovní oblasti, kterou sdílíme tisíc let, tu máme veksláckou definici Západu jakožto výkladní skříně s nedostupným zbožím. To už je dostupné, tak se můžeme z vandru vrátit domů. Hodnoty Západu, které jsme v té výkladní skříni neviděli, přijmout neumíme. Možná jsme o nich ani nevěděli. Západ nám o nich nic neřekl, naše tisíciletá kultura – které jsme možná sami přestali rozumět – taky ne.

Hodnoty Západu, které jsme sami v dobách nouze využívali – otevřenost, empatie, pomoc v nouzi –, už nejsou v našem národním zájmu; museli bychom mu vyjádřit solidaritu na nejcitlivějším místě, přijmout nějaké uprchlíky a těch našich dvanáct je až nad hlavu. Tak bude lepší prásknout dveřmi, zavřít hranice a radši se znovu obrátit – kam? Zvláštní je, že i ti, kteří to neříkají přímo, nakonec stejně až příliš často ukazují prstem na zboží, které dnes ve výkladní skříni své propagandy vystavuje Rusko.

Nacionalismus, antievropanství, antiliberalismus, pohrdání slabostmi druhých stejně jako údajnými slabostmi západní demokracie a jejími představiteli atd. Táhne to, jako kdysi táhlo to západní zboží ve výkladní skříni Tuzexu. A pro nás, Středoevropany se sympatií pro cokoli “anti“, je to opět zabaleno do balíčku s nálepkou čehosi neoficiálního, jiného, alternativního, div ne “zakázaného”. Realita se žije každý den. Zato iluze je lákavě romantická, přináší naději na snadné, rychlé a razantní řešení. V tom mají samozřejmě legendy o Rusku a Východu výhodu. Proto je někteří politici tak rádi šíří.

Nakonec, na Západu je možná nejlepší to, že vás nikdo nenutí, abyste ho milovali. Nejlépe se na něj samozřejmě nadává z Paříže, Bruselu, Mnichova či Prahy. Když se vám nelíbí, můžete se pokusit ho změnit. Ale udělat z něj Východ asi nepůjde. To už je snazší z něho odejít. Vrátit se pak ovšem nebývá moc snadné. A deset let na to většinou nestačí.

Není zde článek celý?