„Nedovolím odejít z hodiny na modlitbu.“ Pedagožka z Ruska učí běžence v Německu

Vysvětlit, co je to antikoncepce, muzeum nebo naučit používat záchod. Masový příliv běženců do Evropy od roku 2015 nastolil ostře otázku sociální adaptace nově příchozích.

Německé úřady vyčleňují na program vyučování němčiny dost velké prostředky, jak na federální, tak místní úrovni. Jako učitelka pracovala tam také bývalá novinářka Lubava Friedrichsová, která přišla do Německa z Ruska před téměř 15 lety. Hovořila se zpravodajem RIA Novosti o tom, jak se její chovanci adaptují na evropskou kulturu.

O běžencích

Moji žáci jsou muži a ženy ve věku 18-60 let, nejen ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku, Íránu, ale také z Kosova, Srbska, občas Polska, Gruzie nebo Čečenska. Jsou muslimky v šátcích a bez šátků, ale všechny pracují v skupinách spolu s muži bez žádných problémů. I když se nedávno konal v sousedním městě soud s iráckým občanem, který ubodal nožem svoji ženu, protože si myslel, že mu zahýbá, kdežto pouze navštěvovala jazykovou školu. Lidí, kteří neznají naši civilizaci, přišlo víc než dost.

Většinu žáků tvoří běženci, kteří chtějí získat příslušný status (trvá to léta), a pak zůstat v Německu a přestěhovat sem své rodiny. Jinak jsou běženci povinní vrátit se do své rodné země, až se tam všechno urovná, jenže v praxi se to stane jen málokdy.

O všedním životě a kulturním šoku
Říkám ženám a mužům: máte-li intimní otázky, na které neznáte odpověď, zeptejte se mne, než začnete hledat odpovědi v praxi a narazíte na nepříjemnosti. Co jsem si jen měla vyslechnout! Prozradila jsem, například, dospělým lidem strašné tajemství o existenci antikoncepce, nevěděli o tom!

Přede dvěma roky jsem učila v uprchlickém táboře. Lidé tam přicházeli nadšení, s nadějí na nový život. Ale tlumočníci museli začít vysvětlením, jak se má správně používat záchod, v kabinách visely obrázky zobrazující, že „mimo mísu se nesmí.“

Když jsem učila děti, přišli za mnou občas otcové, aby si o svých potomcích pohovořili. Během rozhovoru se nedívali na mne, ale na stěnu, V naší evropské civilizaci se to považuje za nezdvořilé. Ale jako muslimové, kteří mají zakázáno dívat se na „cizí ženy“ zpříma (tedy drze), projevili vůči mně právě zdvořilost.

O negramotnosti
Těch negramotných přichází do Německa hodně. Povím na rovinu, že nepoznám statistiku, avšak, soudě podle mé práce, je jich div ne víc než gramotných. Lidé, kteří se doma učili, chápou, co to znamená. Někteří jsou velmi vzdělaní. Mám, například, téma měrové jednotky: metr, decimetr, centimetr, milimetr… Jeden Syřan pokračuje: nanometr…

Jsou žáci, kteří ovládají čtyři nebo pět řečí… Ale jsou i takoví, kteří nedokážou číst ve své mateřštině, a pro nás, učitele, je to hrozné. Tady pomáhá jen jedno: pomalu-pomalu-pomalu, pak vše od počátku, a tohle desetkrát po sobě.

S jedním žákem pracuji již půlroku dvakrát týdne a snažíme se přečíst slovo máma. Stále zapomíná na rozdíl mezi m a n. Přitom ale kopíruje písmena a slova natolik pečlivě a bez chyb, že nikoho nenapadne, že je to pro něj španělská vesnice. Věřím, že se číst naučí.

O složitých otázkách

Jde například o takový prostý úkol z příprav na zkoušku: napsat na turistickou kancelář (tady je mají div ne v každé vesnici) elektronický dopis, sdělit, že byste chtěl navštívit v srpnu Drážďany, zeptat se na muzea, kina, adresy hotelů. První otázka zní: kdo je to Drážďany? Druhá: co je to muzeum? Myslím, že prostě neznají toto slovo v němčině a vysvětluji. Vidím, že nerozumí. V poslední naději se ptám: Mona Líza, Leonardo da Vinci, slyšeli jste někdy? Ne. Upadám do rozpaků.

Avšak skutečný „antikulturní šok“ jsem zažila, když mi děti z Afghánistánu sdělili, že se jejich matka vdávala ve 12 letech a její přítelkyně v 10. Od té doby vždy nejdřív upozorním na to, že Německo není Afghánistán, a že dokud se nepřesvědčí, že dívka již má 18 let, raději se jí dvořit nemají.

O náboženství a falešné toleranci
Osobně respektuji náboženskou příslušnost, sama jsem pravoslavná, ale nikdy nedovolím žákovi, aby odešel z hodiny kvůli modlitbě. Ano, muslimové mají určitý čas na modlení, ale mohou to udělat později, korán to dovoluje. Máme vyučování také během muslimských svátků, muslimského postu, žádné dny volna.

Mluvila jsem nedávno s jednou Turkyní, která přišla do Německa jako dítě s rodiči, po létech se vdala za Němce, mají děti. Její rodina jí to ale dosud neodpustila, že se odvážila vdát za nemuslima. Ukázalo se, že jako dospívající děvče pořád doufala, že němečtí učitelé bouchnou pěstí do stolu a řeknou jejím rodičům: „Jste v Německu a všechny děti tu mají na tělocviku tělocvičné úbory a v bazénu normální plavky!“ Jenže rodiče psali vzkazy, že je nemocná, a němečtí učitelé přivírali nad vším oči a uvolňovali dívku z plavání. Tohle teda považuji za falešnou toleranci.

O práci s vězni

Ve věznici mám malou skupinu, studujeme v počítačové třídě. Žáci sedí u počítačů se sluchátky a mikrofony, a každý se učí na své úrovni: počínaje naprostými analfabety a konče těmi, kdo získali doma vysokoškolské vzdělání. Je to moc dobré, protože mám možnost „vyčlenit“ dvou- nebo tříčlennou skupinku a pracovat s ní zvlášť u tabule, zatímco ostatní se učí s pomocí internetového portálu.

Ve třídě máme naprosto klidné ovzduší. Na to, za co „sedí,“ se neptám, rozhodla jsem se, že je to tak pro mne lepší. Co se týče rozdílů, pak ve vězení je vše prosté: střecha nad hlavou, jídlo, práce… Na svobodě mají lidi spoustu problémů: děti, škola, nájemné, doprava, vyhlídky. Proto bych řekla, že lidé na svobodě jsou méně soustředěni na jazyk.


Není zde článek celý?