Přesně před padesáti lety nastoupil Dubček a začal rok klamných nadějí

Před 50 lety byl 5. ledna 1968 sesazen na plenárním zasedání UV KSČ Antonín Novotný z funkce prvního tajemníka KSČ a na jeho místo byl zvolen Alexandr Dubček. Účastníci tohoto setkání se dohodli, že závěry setkání budou před veřejnosti utajeny. Tedy krom té volby, samozřejmě. Jenomže to se nakonec nestalo.

Tehdejší ministr školství a pozdější ministr zahraničí a pak signatář Charty 77 Jiří Hájek považoval za nutné mluvit o tom, co bylo příčinou. Popisoval to jazykem, který je nám dnes už cizí. Podle něj „Gottwaldovo vedení fakticky opustilo naši československou cestu k socialismu a vměstnalo další vývoj do sovětských forem. Při té příležitosti je třeba se znovu zamyslet nad omylem těch, kdo v dobré vůli uvolnit a urychlit cestu k socialismu a změnit pojetí demokracie socializující v demokracii socialistickou přispěli k tomu, že zmizel pojem demokracie. Byl jsem jedním z nich.“

Podle Hájka za to může situace „začínající studené války“ a „komplex Mnichova“.

Dalším z těch, kdo začali mluvit, byl Josef Smrkovský, který v odborářských novinách publikoval 21. ledna 1968 článek s názvem „O co dnes jde“. Požadoval, aby byl odstraněn „byrokratický styl práce“ a napravena bezpráví z minulosti.

Dění od samého počátku neuniklo pozornosti Kremlu a Dubček hned musel vysvětlovat, co u nás probíhá. Dubček se pokoušel přesvědčit šéfa sovětských komunistů Leonida Brežněva, že naše tradice je jiná, že naše země už je dlouho industrializovaná a je zvyklá na moderní politickou kulturu. Dubček sám píše: „Opatrně jsem se vyhýbal pojmům ‚reforma‘ a ‚reformní‘, a tím spíše pojmu ‚revize‘, které by zvýšily nepřátelství těchto dogmatických marxistů-leninistů. Namísto toho jsem soustavně používal slova jako ‚obnova‘ a ‚oživení‘, o nichž jsem věděl, že se nemohou spojovat s žádnou ‚hříšnou‘ herezí, kterou by mi mohli připomenout z minulosti. Samozřejmě jsem se držel citování Marxových vlastních úvah o nevhodnosti Ruska jak země na vyzkoušení socialismu.

Když jsem však pozoroval ty kamenné a zachmuřené tváře, uvědomil jsem si, že při jejich tvrdohlavosti u nich sotva najdu pochopení. Na rozdíl od raných porevolučních snah byl pozdní stalinismus poznačen sebeklamnou arogancí ve vztahu k jiným státům. Stalinovi dědicové, tak jako sám mistr, věřili, že co je dobré pro ně, musí být dobré pro každého.“

Jak to všechno dopadlo, je známo. Skončilo to invazí Varšavské smlouvy do Československa a nastolením ještě tužšího režimu, než tu byl v 60. letech. Podle podání se na pražské ulici pak objevil nápis na zdi: „Promiň, Tony.“ Tím se myslel sesazený Antonín Novotný, za kterého docházelo ke stále většímu postupnému uvolňování. Pravda, pořád byla cenzura (cenzorem byl ovšem vždycky nějaký konkrétní člověk, na kterého se daly hrát různé hry, normalizační autocenzura byla vlastně horší), zavíralo se, ale od roku 1964 se uvolnilo cestování a změnily se poměry v kultuře. Můžeme jen spekulovat, jak by to dopadlo, kdyby se komunistům věci nevymkly z rukou a postupovalo se dál metodou „mírného pokroku v mezích zákona“. Historie ale nezná kdyby. Možná to všechno prostě s největší pravidelností prasknout muselo.

Postoj reformních komunistů trochu připomíná postavení umírněných husitů na Basilejském koncilu. Hrát si co nejvíc na pravověrné a uhájit, co se dalo. Jenže nakonec padla i basilejská kompaktáta a pokus o socialismus s lidskou tváří. Jakápak lidská tvář, to by se přece přiznalo, že ta předtím byla nelidská. Kvadratura kruhu se marxistům nepovedla. (O dvacet později na to přijde Gorbačov.) Marxisticko-leninská církev s neomylným Kremlem chtěla všechno a rozhodně ne nic.

Po půl století můžeme říci: „Zkusili jsme to a nešlo to.“

Vykládat dnešním lidem narozeným po listopadu 1989 něco o roce 1968 je podobné, jako když mé generaci někdo něco říkal o polovině 30. let. I tak ale platí, že jak 30. léta, tak rok 1968 nám dávají pořád platné lekce i v roce 2018.

Srážka s mocí je jako vrazit s autem do zdi. Je to zlé, ale vyplatí se aspoň pečlivě připoutat.

Není zde článek celý?