Rozdělená země? Ani omylem!

Ano, volil jsem Jiřího Drahoše, protože byl pro mne z kandidátů nejpřijatelnější. A ano, byl jsem rozladěn z výsledku obou finalistů, ne jenom toho poraženého. Dokážu s tím žít, jako minulých pět let.

Veřejným prostorem se šíří tvrzení, že je Česká republika fatálně rozdělena na dvě antagonistické části, že toto rozdělení nápadně koreluje s bývalou hranicí tzv. sudetského pohraničí a že vlastně kreslí hranici mezi chudými a bohatými, zaostalými a rozvinutými regiony.

Na první pohled se může zdát, že to tak opravdu je. Různá sytost barev regionů, jež na mapě vyjadřuje převažující volbu těch či oněch, ať už jde o volbu parlamentníí, nebo prezidentskou, skýtá vzrušující a výtvarně zajímavý obraz naší země. Jenže! Je to jen obrázek a ten je z podstaty věci dvourozměrný. A nechybí mu jen třetí rozměr, ale hlavně plynutí času a třeba i vůně, hlas a povětří. Z dvojrozměrného obrázku můžeme nabýti dojmu, ale jen těžko poskytne reálnou zkušenost nebo hmatatelný důkaz.

V první řadě – a víme to všichni – ta barva vyjadřuje následky pocitů a akcí lidí v jedinečné situaci. Ta situace nastává jednou za čas a vždycky je trochu jiná, než byla ta předcházející. Jednotliví lidé se tak mohou jednou dostat do modré barvičky, příště do červené, a ještě příště nebudou barevně vyjádřeni vůbec.

Za druhé – ve všech vybarvených regionech lidé volili také opačného kandidáta nebo jinou stranu. U dvourozměrného zobrazení tak potřebujeme několik obrázků k přiblížení reálné situace. Položíme-li je na sebe, vznikne neprůhledná a nesrozumitelná změť. Zdánlivě paradoxně je právě tato změť mnohem blíž skutečnosti než hezké grafy a přehledné mapky.

Změť s mírnou převahou té či oné barvy nebo jejího odstínu, tak vypadá ve skutečnosti povolební mapa České republiky. Jelikož není homogenně třeba červená nebo modrá, dá se z hloubky odstínu usoudit i na další charakteristiky onoho místa či oblasti. Jenže nakonec dopadneme podobně jako s mapou „volební“.

Je smutným faktem, že jsou u nás oblasti, kde je výrazně vyšší nezaměstnanost než někde jinde. Důvody bývají různé – například zánik průmyslového odvětví (hornictví, jako vzniklo, tak muselo i zaniknout) nebo nerentabilnost zemědělské výroby (typicky tzv. Sudety). Jenomže to neznamená, že všichni jsou tam nezaměstnaní, všichni jsou tam chudí a všichni jsou nevzdělaní. A stejně tak to neznamená, že všichni skutečně chudí a skutečně nevzdělaní volili kandidáta, který se jich slovně (nikdy to neudělal jinak) zastává. Někteří volit nešli a někteří volili jeho protivníka.

Politická i ekonomická situace je proměnlivá, a to se samozřejmě projevuje i v rozhodování voličů. Jejich změna názoru je přirozená a logická, ale jen tehdy, pokud vychází z prožitku, z reality, a ne z podpásových úderů politického demagoga.

Jiným „velkým předělem“ je podle některých komentátorů i politiků příkop mezi venkovem a městem. Venkov zde hraje roli toho hloupějšího a chudšího, zatímco město je mazaný chytrák, který venkovu nerozumí, do všeho kecá a nic nedělá („nemakačenko“). Nevím, jestli lze vyplodit záludnější nesmysl, než je tento.

Valná část obyvatel měst (nejde jen o Prahu) pochází z venkova nebo tam má část rodiny. Nespočetné množství lidí z měst tráví svůj volný čas na venkově, kde samozřejmě jsou v kontaktu s místními lidmi – jako sousedé, přátelé nebo zákazníci. Nespočetné množství z nich jsou zároveň majiteli nemovitostí na venkově. Starají se o ně, jinak by byl venkov ještě víc zaplevelen rozpadajícími se prázdnými budovami. Kdyby obce mohly z přítomnosti lufťáků vytěžit víc i bez přihlášení k trvalému pobytu, potěšilo by to všechny. Zákon to neumožňuje, takže se obraťte na svého poslance nebo senátora – většinou jsou mimopražští a jistě svým voličům vyjdou vstříc!

Vzdělanost je trochu sporný koncept, ale to je otázka spíš akademická. Obyčejně se dokážeme shodnout na tom, co si pod vzdělaností představujeme. Připouštím, že je v Praze nebo v Brně víc doktorů filozofie než v jihočeských vesnicích a venkovských městech. Rovněž počet inženýrů bude asi vyšší v Litvínově, Liberci nebo v Ostravě než třeba v pohraničí mezi Znojmem a Dačicemi. To je ale normální a není to symptom nějakého vnitřního rozdělení naší společnosti.

Svědčí ve prospěch obyvatel venkova, že máme tolik studentů na středních a vysokých školách. Kdyby měli naše školství „živit“ jen obyvatelé měst, tak by skomíralo. Své děti posílají do škol jejich rodiče, kteří možná neměli takovou šanci, ale chtějí, aby ji měly jejich děti. Takové rodiče je třeba považovat za vzdělané, i když nemají ani diplom, ani maturitu.

Je tedy naše společnost rozdělená? Je emotivnost prezidentské volby projevem hloubky rozdělení české společnosti? Na první otázku odpovídám „ano“, na druhou „ne“.

V prvním případě proto, že homogenní, beztřídní, bezrozporná společnost by byla zrůdnost, které se, doufám, nikdy nedožijeme. Vždycky budou mezi lidmi rozdíly v intelektuálních schopnostech, fyzických vlastnostech i v emocích. Každé volby dopadnou trochu jinak a vždycky bude někdo spokojený a někdo ani trochu. Dokud bude platit, že ve stanoveném termínu budou další volby, je všechno v pořádku.

V případě druhém si pomohu příkladem: jsou rvačky sparťanských a baníkovských rowdies dokladem nesmiřitelnosti sparťanských a baníkovských fanoušků? A to je fandovství jedinou oblastí života, kde se klubová příslušnost nemění. Na rozdíl od politiky, podnikání nebo manželství. Tam u někoho sice trvají, ale v širším pohledu ustavičně vznikají a zanikají aliance, náklonnosti, lhostejnost nebo nenávist.

Země pestrá po všech stránkách, ale v zásadě soudržná, taková je podle mého soudu Česká republika. Zblízka jsou samozřejmě rozdíly nejen viditelné, ale i ostřejší, jenže většinou nejsou fatální. Příklad mám po ruce – moje žena je radikálnější, emotivnější, pravicovější a hůř zapomíná než já. Jsme spolu už téměř 44 let. Podtrhuji spolu.

Revue Forum Banner

Není zde článek celý?