Ruská revoluce 1917/21 (VI)

<!–

Před sto lety začala v Petrohradě ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.

Během celého roku 1917 vystupovali bolševici (podobně jako vedle nich anarchisté) jako nejradikálnější ze všech revolučních uskupení, odmítající kompromisy ve vnitřní, mezinárodní i sociální a ekonomické politice. Ze začátku se tím sami postavili na okraj dění, nikoliv ovšem nadlouho: když později politika liberálů a umírněných socialistů postupně dospěla do slepé uličky, začaly se naděje dělníků a lidových mas stále více obracet k bolševikům a dalším s nimi spolupracujícím radikálním socialistům. Vývoj dal jejich taktice zapravdu: 25. října (7. listopadu) 1917 využili nečekaného spádu událostí k převzetí moci za podpory většiny dělnictva v zemi a pasivního přihlížení většiny ostatních společenských vrstev.

Jestli se nová moc udrží, byla jiná věc. Odpůrci svržení prozatímní vlády zatím prohrávali na celé čáře a v regionech byli vytlačováni z vedení místních sovětů v jednom městě za druhým, umírnění socialisté však stále měli u části dělníků určitou, byť menšinovou podporu, a hlavně: i ty části dělnictva, které převzetí moci radikály podpořily, na ně rychle začaly klást vlastní požadavky, které se mohly od programu bolševiků nemálo lišit. Aby toho nebylo málo, nebylo ruské dělnictvo jednolitou skupinou, a představy různých jeho proudů mohly být někdy vzájemně protichůdné.

Koalice s levými esery a neshody v pojetí revolučního násilí

Když Lenin celý měsíc (od půlky září do půlky října) usilovně (a s obtížemi) přesvědčoval své spolustraníky, že převzetí vlády silou je jediným řešením, považoval již umírněné socialisty coby zrádce revoluce za odepsané a o spolupráci s nimi neměl zájem. Do nástupu bolševiků k moci nebyla otázka vztahu k nim ještě na pořadu dne – všichni byli plně zaměstnáni úvahami o vyhlídkách a rizicích případného povstání, spory, zda do toho vůbec jít, později pak praktickými přípravami. Po překvapivě snadném svržení prozatímní vlády již bylo nutné se k problému nějak postavit.

Skupina kolem Lenina a Trockého s žádnými kompromisy nepočítala, jak dal druhý z nich na Druhém všeruském sjezdu sovětů („rad dělníků a vojáků“, které po celém Rusku v těchto dnech přebíraly místní moc), zahájeném několik hodin po převratu, najevo svým proslulým výrokem, že umírnění socialisté patří stejně jako stoupenci dohody s nimi „na smetiště dějin“. Zdaleka ne všichni ve straně však s tímto přístupem souhlasili: vyloučit z politického rozhodování strany (především menševiky a esery), které ve volbách delegátů do druhého sjezdu získaly podporu menšinové, přesto však výrazné části dělníků, byl krok, ke kterému mnozí nebyli ochotni se odhodlat. Požadavek koalice všech „demokratických“ sil (čímž se tehdy myslely všechny socialistické strany, s vyloučením liberálů a dalších stran zastupujících vyšší a střední vrstvy) měl mezi bolševiky silnou pozici, a nelze říci, které křídlo by se nakonec prosadilo, neboť Lenin rozhodně nebyl ve své straně neomezeným pánem: vždyť i jeho myšlenku povstání přijalo vedení strany po úporné diskusi jen v silně pozměněné podobě, a výsledek se od původních Leninových představ mohl lišit ještě víc, nebýt řady shod okolností; bolševici by povstání v posledních hodinách před sjezdem nezahájili, kdyby prozatímní vláda den předtím nevyslala vojenské oddíly k zastavení dvou jejich deníků, což si vyložili jako možný začátek větší represivní akce, a i k okamžitému převzetí moci (místo ponechání rozhodnutí na sjezdu) přesvědčil Lenin své soudruhy až na poslední chvíli.

Nakonec se bolševici rozhodnout nemuseli. Rozhodnutí za ně totiž učinili umírnění socialisté: krátce po zahájení druhého sjezdu sovětů eseři a menševici na protest proti právě proběhnuvšímu převratu sjezd demonstrativně opustili a odmítli jakékoliv vyjednávání. Jelikož „leví eseři“, příslušníci radikálního křídla strany, které na rozdíl od vedení stálo v povstání na straně bolševiků, odmítli vstoupit do koalice, dokud tak neučiní i ostatní, neměli bolševici prakticky jinou možnost, než sestavit novou vládu („Radu lidových komisařů“, tj. pověřenců) sami. Část strany nebyla z tohoto vývoje nadšená, a viděli jsme v minulém díle, že v části dělnictva narazil na výrazný nesouhlas. K ultimativnímu požadavku vedení odborového svazu železničářů (doprovázenému pohrůžkou zastavení dopravy v zemi, a to včetně dodávky potravin do měst), aby byla ihned zahájena vyjednávání o všesocialistické koalici, se připojila i celá řada dalších dělnických organizací. Vedení bolševiků bylo i nadále rozpolcené, i když půtky mezi těmi, kteří skutečně o dohodu stáli, a těmi, kteří ve vyjednávání spatřovali jen vynucený taktický manévr, se odehrávaly za zavřenými dveřmi. Opět není možné odhadnout, který tábor by získal navrch (příznivci koalice byli vzhledem k náladě ulice ve výhodě), kdyby umírnění socialisté i po měsíci netrvali na svém, tj. na koalici bez bolševiků. Protože bolševici na rozdíl od nich koalici všech formálně odborům odsouhlasili, byli to jejich protivníci, kdo nakonec v očích dělníků získal cejch žáby na prameni. Většina dělnických organizací se tedy smířila s vládou bez umírněných socialistů.

Přesto tlak zdola ke koalici nakonec přispěl, i když mnohem užší, než původně požadované. Po původním odmítnutí totiž do vlády vstoupili leví eseři, o kterých je nyní nutno si říci něco víc. Strana socialistů–revolucionářů (PSR, neboli „eserů“), která se orientovala zejména na rolnictvo, zůstala před válkou na rozdíl od sociální demokracie (která se v roce 1903 rozštěpila na bolševiky a menševiky) jednotná, už tehdy v ní však vládlo napětí mezi umírněným a radikálním křídlem. Válka rozdíly ještě prohloubila, a po únorové revoluci 1917 již byly neshody tak velké, že leví eseři v ulicích spolupracovali s bolševiky proti politice vlastní, nyní již vládní strany. Zcela odtrhnout se stále ještě rozpakovali, neboť se domnívali, že skrze stranu lépe dosáhnou na venkovské masy. Jejich váhání pokračovalo i v prvních dnech po říjnové revoluci: praví eseři totiž netvořili jednotnou masu a vedle lidí razících konfrontační linii tu byly i středové proudy ochotné dosavadní (zcela neúspěšnou, jak jim nyní bylo jasné) stranickou linii přehodnotit a dát novým poměrům šanci. K tomuto středovému proudu patřil i faktický vůdce strany Černov (někteří historikové z toho vyvozují, že příkop mezi umírněnými a radikálními socialisty nebyl tehdy ještě nepřeklenutelný, a že Lenin a Trockij svými radikálními, až výhrůžnými postoji zmařili šance odvrátit občanskou válku; jak vysoké ovšem tyto šance byly, je přinejmenším spornou otázkou).

Během listopadových voleb do Ústavodárného shromáždění se všechny eserské proudy ještě snažily udržet zdání jednoty a ve většině volebních okruhů postavily jednotné kandidátky, i když jednotlivé frakce už dávno fakticky prováděly samostatnou politiku. Pak už nabral vývoj rychlejší spád: leví eseři usoudili, že další společné působení už nepřinese žádné ovoce – 28. listopadu (11. prosince) proběhl zakládající sjezd Strany levých socialistů–revolucionářů (PLSR), který potvrdil orientaci na spolupráci s bolševiky. Její faktickou vůdkyní byla Marija Spiridonova, nejvlivnější žena v tehdejší ruské politice a jediná, která stanula v čele významné politické strany.

Již o dva dny dříve, 26. listopadu (9. prosince), proběhl Druhý všeruský sjezd rolnických zástupců. Leví eseři už několik týdnů na venkově usilovali o převolení místních a okresních rolnických výborů, a úspěšnost jejich snah se projevila, když mezi sjezdovým delegáty získali většinu. Praví eseři se opět uchýlili ke kroku, který už o měsíc dříve vyzkoušeli na sjezdu dělnických a vojenských sovětů po zamítnutí svého návrhu usnesení proti svržení vlády: když zjistili, že jsou v menšině, sjezd opustili. Poté odmítli uznat jeho platnost a nějakou dobu se snažili udržet jako vzdorosjezd.

9. (22.) prosince pak došlo na vstup levých eserů do vládní koalice s bolševiky. V Radě lidových komisařů získali sedm křesel z devatenácti. Zároveň byly výrazně pozměněny instituce nového režimu. Bezprostředně po nástupu bolševiků k moci zvolil sjezd dělnických a vojenských sovětů sto jednočlenný výkonný výbor (počet členů byl v dalších týdnech rozšířen na sto osm), jehož úkolem bylo vykonávat nad komisaři do příštího sjezdu kontrolu. Výsledkem ovšem bylo, že se nová moc zodpovídala pouze městským, nikoliv již venkovským masám. 13. (26.) prosince proto přibylo do výboru dalších sto osm členů za rolníky (původně členů samostatného výkonného výboru rolnického sjezdu), sto členů za vojenské zástupce a padesát za odborové organizace. Nová vláda tak mohla argumentovat, že je výrazem vůle pracujících vrstev celé země.

Eseři se v době svého vzniku (na začátku dvacátého století) od sociálních demokratů (jak bolševiků, tak menševiků) lišili tím, že za hybnou sílu revoluce a nastolení spravedlivé společnosti nepovažovali dělníky ale rolníky, v jejichž tradičních institucích (zejména vesnické občině) spatřovali národní demokratickou tradici. V následujících letech přestali považovat průmysl, velkoměsta a tovární dělnictvo v Rusku za škodlivý cizorodý prvek, stejně jako přestali odmítat západní kulturní vlivy, důraz na rolnictvo ale neopustili, i když nyní byli ochotni přiznat kladnou politickou úlohu všem lidovým vrstvám. Jejich teorie byla silně ovlivněna marxismem, který se však nikdy nestal jejich výlučnou inspirací. Mimo jiné oproti marxistům přikládali menší význam třídní příslušnosti a větší váhu svobodné vůli jednotlivce. V tom všem se leví eseři od svých méně radikálních bývalých spolustraníků nelišili. Kdyby spočívaly rozdíly oproti bolševikům jen v tom, nemusely se tolik projevit v praktické rovině: řečnické projevy levých eserů, oplývající až nábožensky zaníceným vzýváním vnitřní morální obrody, byly jistě jinak zabarvené než rétorika jejich marxistických spojenců, na stanoviska ke konkrétním otázkám nicméně nemusely nutně mít vliv. Právě v některých důležitých konkrétních bodech se ovšem programy obou stran rozcházely.

Hlavní rozpor byl odjakživa v agrárním programu. Sociální demokraté od počátku požadovali znárodnění veškeré zemědělské půdy a její soustředění do zemědělci demokraticky řízených kolektivních velkostatků. Socialisté–revolucionáři měli představu úplně jinou: místo znárodnění „zespolečenštění“, spočívajícím ve vyvlastnění soukromých i státních velkostatků a přerozdělení půdy (včetně dosavadní rolnické) podle rovnostářského principu mezi těmi, kteří na ní vlastnoručně pracují, přičemž půda napříště nesměla být předmětem koupě, prodeje ani směny a vesnická občina měla pravidelně přikračovat k jejímu novému přerozdělení, aby mezi rolníky zůstala zachována majetková rovnost (v podstatě šlo o to sledovat změny velikosti rodin i celkového počtu vesnických obyvatel). Tady bolševici ustoupili levým eserům téměř ve všem: už ve své deklaraci, v den říjnového převzetí moci, slibovali pouze přerozdělení půdy, nikoliv její znárodnění, o němž věděli, že by mezi rolníky narazilo na rázný odpor. Podpora rolnictva byla pro udržení revolučního režimu nezbytná, a bolševici neměli na venkově žádné pozice, nehledě na to, že provést reformu proti vůli těch, kterých se týkala, by bylo porušením zásady, že „emancipace pracujících musí být aktem pracujících samotných“. Leví eseři tak dostali do správy lidový komisariát pro zemědělství a s ním volnou ruku v koncipování a uskutečňování reformy, do jejíhož průběhu bolševici nijak výrazně nezasahovali. Ještě si ukážeme, jak tato reforma konkrétně vypadala.

Třenice se objevovaly i v přístupu k novým revolučním institucím. Stručně řečeno, zatímco bolševici měli sklon soustřeďovat moc do rukou Rady lidových komisařů a Výkonný výbor sjezdu sovětů často stavěli před hotovou věc, leví eseři trvali na tom, že posledně jmenovaný má mít možnost se na utváření rozhodnutí co nejvíc podílet. Pravidelně se také ohrazovali proti zásahům ústřední vlády do pravomocí místních sovětů v regionech. Protože bolševici považovali udržení koalice za potřebné pro zdar revoluce, dosahovali od nich i na tomto poli leví eseři výrazných kompromisů.

Největší rozepře ovšem nastávaly v přístupu k represím proti nepřátelům revoluce, kterým se už tehdy (v narážce na francouzskou revoluci) říkalo „teror“. Tady leví eseři volali po mnohem mírnějším postupu. Rozdíl tu nebyl způsobený tím, že by se snad bolševici v teroru více vyžívali, nýbrž různým pohledem na třídní rozdělení společnosti. Bolševici měli v duchu Karla Marxe za to, že nastolení socialismu musí být dílem proletariátu, tedy nejchudších společenských vrstev, které nemají nic kromě své schopnosti pracovat a tudíž „nemají co ztratit kromě svých okovů“. Tyto vrstvy tvořily v ekonomicky zaostalém Rusku menšinu obyvatel, což znamenalo, že tzv. „diktatura proletariátu“ by musela být diktaturou menšiny. Bolševici si byli toho rozporu vědomi – proto psal Lenin již na přelomu dubna a května 1917, že „Rusko je zaostalá a rolnická země. Socialismus v něm nemůže zvítězit okamžitě a bezprostředně“ a že „proletariát Ruska nemůže socialistickou revoluci vítězně dovršit pouze vlastními silami“. Proto tedy dělníci potřebovali spojence. Kromě dělnictva z vyspělejších zemí („Rozhodně nás však nenapadne považovat proletariát v Rusku za vyvolený revoluční proletariát mezi dělnictvem jiných zemí. (…) Nikoliv díky zvláštním vlastnostem, ale pouze díky zvláštním historickým podmínkám se proletariát Ruska stal na určitou, možná velmi krátkou dobu předním bojovníkem revolučního proletariátu celého světa.“) to na domácí půdě byly, jak dovozoval v březnu, „široké, desetimilionové masy poloproletářského a zčásti malorolnického obyvatelstva, které v Rusku tvoří obrovskou většinu obyvatelstva“ („devět obyvatel z deseti“, uváděl jindy). Tyto masy rovněž trpěly chudobou a vykořisťováním, na rozdíl od proletariátu však vlastnily určitý, byť skromný majetek, o nějž – nebo přinejmenším o jakés takés společenské postavení a životní styl, které z jeho vlastnictví plynuly – se mohly obávat. Tyto vrstvy proto bolševici považovali za kolísavé a schopné nechat se zviklat machinacemi vyšších vrstev. Z toho pro ně ovšem plynulo, že se museli neustále mít na pozoru před možným narušením nových poměrů či přímo pádu nového režimu, což nyní vzhledem k vyhraňujícím se postojům na všech stranách mohlo vést i k jejich vlastní fyzické likvidaci. Právě tím se vysvětlovaly represe, k nimž se od prvních dnů uchylovali.

Oproti tomu leví eseři vždy za motor revoluce považovali onu „chudou většinu“ – rozdíl mezi proletariátem, který nevlastnil nic, a „poloproletariátem“, který vlastnil málo, pro ně nebyl zásadní. Jsouce přesvědčeni, že se nová moc opírá o vůli naprosté většiny, nepovažovali bývalé vládnoucí vrstvy za hrozbu a i represe tedy považovali za přemrštěné. Polemiky mezi bolševiky a levými esery ohledně potřebnosti pozastavování novin útočících na režim, zatýkání opozičních politiků (leví eseři byli toho názoru, že pouhé zastávání vyšší funkce v politické straně není dostatečným důvodem k pronásledování) a rozpouštění opozičních veřejných shromáždění zaměstnávaly koalici po celou dobu jejího trvání. Leví eseři přitom využívali toho, že měli v rukou lidový komisariát pro spravedlnost, a i když jako menší koaliční partner tahali za kratší konec provazu (např. v Komisi pro boj s kontrarevolucí, nazývané VČK nebo též Čeka, z níž se pomalu stávala politická policie, měli jen dva členy z celkových pěti), dokázali často bolševiky donutit k ústupkům, v krajním případě hrozbou vystoupení z koalice.

Koalice trvala do dubna 1918, kdy leví eseři vystoupili z důvodů, o nichž si povíme. To je také moment, od kterého státní represe začaly nabírat na obrátkách. Vzhledem k stále vyhrocenějším poměrům je ovšem otázkou, zda by leví eseři při setrvání u vlády dokázali bolševiky dál mírnit, ba i zda by sami na svých umírněných pozicích dokázali setrvat. V lednu jejich postoj k Ústavodárnému shromáždění ukázal, že ani jim nebyla cizí myšlenka rázného preventivního úderu.

Ústavodárné shromáždění

Už v revoluci roku 1905 bylo jedním z hlavních hesel opozičních sil zvolení Ústavodárného shromáždění, tedy parlamentu, který by měl jako jediný úkol vypracování ústavy, jež by určila nové uspořádání země. V únoru 1917 se jeho svolání od prvních chvil revoluce považovalo za naprostou samozřejmost. Rozhodnout mělo nejen o politických, ale i o hospodářských a sociálních poměrech, a řada zásadních rozhodnutí se odkládala na dobu jeho zahájení (je příznačné, že prozatímní vláda pod touto záminkou odsouvala do budoucna i posouzení leckterých požadavků, které bylo možno považovat za přirozená práva – například právo menšinových národností na kulturní svébytnost). I samotné volby se ovšem neustále odkládaly na příhodnější dobu, což se v podmínkách trvající války a pokusů o mírová jednání nejprve jevilo jako pochopitelné, postupem měsíců ale otálení vedlo k narůstajícím rozpakům. Přesto se na přípravě voleb pomalými krůčky pracovalo: prozatímní vláda během konce léta a podzimu vypracovávala volební pravidla a v říjnu už všechny strany (včetně bolševiků) sestavovaly volební kandidátky. V době povstání 25. října (7. listopadu) ovšem stále nebyl termín voleb určen.

Součástí agitace radikálních socialistů bylo i obviňování prozatímní vlády ze záměrného protahování volebních příprav. Když tedy bolševici stanuli u moci, těžko se mohli vyhlášení voleb vyhnout. Jejich konání bylo stanoveno na 12. až 14. (25. až 27.) listopadu, tedy asi za dva a půl týdne. Ironií osudu se to vše dělo v době, kdy radikálové o smysluplnosti Ústavodárného shromáždění stále více pochybovali. Lenin, který před válkou považoval liberální parlamentní republiku za nutnou etapu na cestě k dělnické revoluci, měl už v únoru 1917 za to, že vzhledem k bouřlivému rozvoji dělnických sovětů a dalších lidových institucí, v nichž se zastupitelská demokracie kombinovala s přímou, byl již parlamentarismus přežitkem. Význam Ústavodárného shromáždění nicméně v té době ještě nezpochybňoval. V září od něho měl již větší odstup: domníval se, že vedle všeruského sjezdu sovětů, v němž mohli voliči v případě nespokojenosti svého delegáta kdykoliv odvolat a vyměnit, bylo už i Ústavodárné shromáždění celkem nadbytečné. Ne všichni bolševici ho v tom ale byli připraveni následovat, nemluvě ani o masách, kterým se příliš dlouho vtloukalo do hlavy, že právě k jeho svolání musí upínat všechny naděje na vyřešení nahromaděných problémů. I jejich smýšlení se ovšem nyní pod vlivem bolševické agitace postupně obracelo.

Volební kampaň byla ostrá a nikdo se nerozpakoval před nečistými prostředky. Pozastavování „kontrarevolučních“ tiskovin obviňovaných z podvratné činnosti a rozhánění mítinků využívali bolševici v hojné míře, ani jejich odpůrci se v tom však neomezovali. Nezapomeňme, že přebírání moci v regionech trvalo radikálním socialistům zhruba šest týdnů, na mnoha místech tedy kampaň i samotné volby proběhly ještě pod působností starých, liberály a umírněnými socialisty ovládaných orgánů. Zejména v těchto místech, ovládaných pravými esery a menševiky, docházelo i k manipulaci s voličskými seznamy. Byly tak hlášeny případy, kdy dvoutisícové osazenstvo fabriky nemělo možnost odevzdat ve volbách svůj hlas. V továrnách a vůbec v prostorách, kde bylo možné oslovit masová dělnická shromáždění, měli ostatně umírnění socialisté sklon vyklízet pole radikálům a soustředit se místo toho na kampaň v prostředí občanských spolků (tedy převážně mezi nejkvalifikovanějšími, vzdělanějšími dělníky a částí středních vrstev) a také dělnického družstevnictví, které bylo ze všech složek dělnického hnutí zasaženo všeobecnou radikalizací nejméně. Potvrzovalo se, že předáci umírněných socialistů, kteří už na jaře dávali najevo malé nadšení z živelných masových protestů, se lidových mas štítí.

Výsledky

Sčítání hlasů trvalo týdny. V některých regionech na ruské periférii proběhlo později i samotné hlasování – někde dokonce vůbec, případně až v době, kdy bylo Ústavodárné shromáždění již rozpuštěno, neboť zprávy se tam dostávaly pomalu. V některých oblastech byly volby pro závažné nesrovnalosti prohlášeny za neplatné a v jiných se nám výsledky nezachovaly. Ani čísla, která máme k dispozici, nejsou vždy zcela spolehlivá a různé zdroje se často liší. Proto platí čísla, která budeme nyní rozebírat, jen přibližně.

K roku 1917 mělo Rusko cca 160 milionů obyvatel, z toho dospělých s volebním právem zhruba devadesát milionů. Část země bylo okupována Německem a Rakouskem, což znamená, že přibližně deset milionů voličů se voleb zúčastnit nemohlo. Z výsledků, které máme k dispozici, plyne, že hlas hodilo do urny přinejmenším čtyřicet osm a půl milionů voličů. Ve městech přišla k volbám jen polovina oprávněných voličů, na venkově zato tři čtvrtiny. V obou případech byla u žen účast o sedm procent vyšší než u mužů. Celkově byly tři čtvrtiny sečtených hlasů odevzdány na venkově, z měst pocházela nejméně sedmina těch, kteří přišli k urnám (ve skutečnosti víc: hlasy měst, v nichž už výsledky nelze zjistit, jsou započítány pod venkov), frontové vojenské jednotky tvořily asi desetinu voličstva.

Vítězem voleb se stali eseři s cca 39,5% hlasů (znovu připomeňme, že skutečné číslo se mohlo mírně lišit). Bezkonkurenční byla jejich pozice na venkově, kde historikové jejich výsledek zpětně rekonstruují na 44%. Naopak ve městech skončili s 16% třetí a ve vojenských jednotkách (23 %) druzí. Bylo to tak trochu Pyrrhovo vítězství: bez podpory venkova nebylo možné dlouhodobě udržet vládu nad Ruskem, bez podpory měst ovšem také ne. A v těch se ukázalo, jak moc byli praví eseři v očích mas zdiskreditovaní. V Ústavodárném shromáždění měli eseři nadpoloviční většinu, i ta však byla jen fiktivní. Celkem se má za to, že ve volbách bylo oficiálně zvoleno 767 poslanců, z nichž do Petrohradu dorazilo na zahájení zasedání podle různých zdrojů 703 až 707. U eserů se uvádí zisk 428 mandátů, z nichž ovšem 81 tvořili ukrajinští eseři (UPSR), jejichž program se od programu jejich ruské sesterské strany silně odlišoval. Dalších 39 pak patřilo k levým eserům, kteří nijak neskrývali svůj úmysl spojit se s bolševiky proti vlastní straně (dodejme, že v těch několika málo regionech, kde se leví eseři rozhodli kandidovat samostatně, byli až na výjimky drtivě poraženi). Vesničtí voliči tedy pravým eserům jejich váhavou politiku neměli u voleb za zlé, tím spíš, že leví eseři byli v té době rolnické veřejnosti málo známi. Nutno ovšem dodat, že v následujících dnech a týdnech leví eseři svůj deficit rychle vyrovnali a při převolování členů místních rolnických výborů pravé esery doslova vymetli z dostatečného počtu pozic, aby dosáhli na většinu delegátů v již zmíněném druhém rolnickém sjezdu na konci listopadu, a to v době, kdy na venkově neexistoval žádný státní donucovací aparát a vliv městských organizací tam nesahal. Ani na venkově tedy nebyl program pravých eserů již v souladu s převládajícími náladami.

Daleko druzí skončili ve volbách bolševici přibližně s 22,5%, což jim podle různých zdrojů vyneslo 168 až 180 mandátů. Ti čerpali svou sílu ve městech, kde s 34% zvítězili, a ještě víc v armádě, kde obdrželi plných 55% – požadavek okamžitého ukončení války tu padl na úrodnou půdu. Na to, že byli bolševici městskou stranou, získali poměrně vysoký výsledek na venkově: kolem 18% (ve skutečnosti možná trochu méně). K popularitě jim jistě dopomohly dekrety 26. října (8. listopadu), v nichž den po uchopení moci slibovali zejména co nejrychlejší uzavření míru a přerozdělení půdy rolníkům, na které vesnice stále netrpělivěji čekala. Povědomí o bolševicích živelně pomáhali šířit bývalí vojáci (tedy skupina zasažená jejich agitací nejvíce), ať už v těchto týdnech hromadně opouštěli frontu a spěchali domů, aby při nadcházejícím přerozdělení nepřišli zkrátka, nebo jen trávili dovolenou u rodin. Nedocházelo k tomu ale všude se stejnou intenzitou: zprávy i lidé tenkrát putovali z měst na venkov celé týdny, někdy i výrazně přes měsíc, a tak měli rolníci ve dnech, kdy šli hodit hlas do urny, o právě proběhlých revolučních událostech často jen mlhavé informace, stejně jako o slibech, které bolševici venkovu dávali. A tam, kde byli informováni podrobněji, to na ně nemuselo zapůsobit tolik, jak bychom mohli zpětně předpokládat: rolníci už v září vzali vyvlastňování velkostatkářské půdy do rukou sami, občas velmi drastickými metodami. Změna režimu v hlavním městě pro ně v tu chvíli měla druhotný význam, stejně jako celostátní politika eserů. V každém případě neznamenal hlas pro bolševiky nutně celkové ztotožnění se s nimi. Podpora, kterou tu ve volbách získali (a která navíc slábla s rostoucí vzdáleností od města, železničního uzlu či centra nezemědělské výroby), jim nepomohla zapustit na venkově kořeny – na začátku roku 1918 měla strana na celém mnohamilionovém ruském venkově pouhých 207 organizací s celkovým počtem 4122 členů. Není divu, že tolik stáli o spojenectví levých eserů a byli ochotni jim v lecčems ustoupit.

Menševici si velký úspěch neslibovali, i tak je však jejich volební debakl šokoval: skončili s pouhými třemi procenty. Výsledek byl ještě horší, když uvážíme, že asi 45 % těchto hlasů získali v Gruzii  (kde také dobyli jedenáct ze svých patnácti až sedmnácti poslaneckých mandátů) a od gruzínských vojáků na kavkazské frontě (menševici už na začátku století získali mezi Gruzínci tak masovou podporu, že se fakticky stali gruzínskou národní stranou; na rozdíl od ruských menševiků se tu také orientovali na rolníky). V etnicky ruských oblastech tedy obdrželi dvakrát méně, než by se z jejich celostátního procenta zdálo. Na ruském venkově, kde téměř nevedli kampaň, byly jejich zisky mizivé, ale i ve městech skončili sotva s šesti procenty. Dodejme ještě, že menševici–internacionalisté, kteří už na jaře 1917 stejně jako leví eseři spolupracovali s bolševiky vlastní straně navzdory, v těchto volbách podporovali kandidátky bolševiků – sami byli příliš slabí na to, aby ve volbách obstáli.

Liberální Konstitučně–demokratická strana („kadeti“) skončila ve volbách se čtyřmi a půl procenty a patnácti až osmnácti poslanci. Jejich voliči žili téměř výhradně ve městech, kde byli kadeti s 19 % druhou silou po bolševicích. V klasickém liberálním režimu by to pro stranu vyšších a středních vrstev, podporovanou zejména podnikateli, vysokoškolsky kvalifikovanými profesemi a úředníky, byl dobrý odrazový můstek k ovládnutí státu a jeho přizpůsobení vlastním představám na úkor většiny, jak se u nás téměř vždy děje. V podmínkách tehdejší revoluce, která byla nejen politická, ale i ekonomická, sociální a kulturní, mohli těžko doufat v něco takového: na venkově elity o svůj nemovitý majetek přicházely a ve městech se musely vyrovnávat s rostoucími nároky svých zaměstnanců na spolurozhodování o osudu firmy, ba i s živelným vyvlastňováním, které nový sovětský režim v listopadu oficiálně posvětil. Na politické scéně byli kadeti izolováni: praví eseři a menševici se sice vymezovali proti bolševikům, o nesocialistických stranách se ovšem vyjadřovali ještě nepřátelštěji. Zatímco s bolševiky byli čas od času ochotni hledat dohodu (podle toho, které vnitrostranické frakce zrovna převažovaly), jednání s liberály odmítali z principu. V reakci na tento vývoj zlomili liberálové nad parlamentní demokracií hůl: stále více jejich představitelů se nyní přiklánělo k myšlence vojenské diktatury.

Konzervativní monarchisté napravo od liberálů (podporovaní zejména pravoslavnou církví) ve volbách zcela pohořeli. Zbytek křesel v Ústavodárném shromáždění byl rozdroben mezi množství malých stran a nezávislých kandidátek, dále pak mezi strany národnostních menšin. U menšin byla situace jiná než v ruském voličstvu: zpravidla se u nich prosadila jedna strana, která byla vnímána jako oficiální mluvčí jejich zájmů a soustředila na sebe výraznou většinu hlasů jejich příslušníků, ať už se jednalo o ukrajinské esery, gruzínské menševiky, arménský Dašnakcutiun, ázerbájdžánský Musavat nebo kazašský Alaš Orda a mnohé další. Projevila se tu skutečnost, že tyto převážně málo industrializované národy pociťovaly útlak ze strany ruských úřadů tíživěji než třídní rozdíly. Výjimkou byli Lotyšové (Lotyšsko bylo tehdy silně průmyslovým krajem), u nichž drtivě vyhráli bolševici.

Ještě dodejme několik srovnání, které ukazují, jak odlišná byla situace v různých částech Ruska. Viděli jsme už, jak velký byl protiklad mezi městy a venkovem – jako by šlo o dvě různé země. Výsledky voleb ovšem ukázaly, že situace se výrazně liší i podle typu měst. Extrémně polarizovaná byla situace v obou hlavních městech, Moskvě a Petrohradě. Bolševici získali v prvním z nich cca 48% a v druhém 45%, kadeti tu dosáhli 34,5% a 26,2%, zatímco eseři hráli s 8,2% a 16,2% už jen vedlejší úlohu. Odrážela se tu jednak radikalizace místního dělnictva, jednak koncentrace nejvyšší elity Ruska. Pro kompromisy v duchu programu umírněných socialistů tu zůstával jen velmi malý prostor. Když se podíváme na dalších pět stovek měst, vidíme, že bolševici tu získali jen kolem třiceti procent, kadeti přibližně 16,5%, eseři 17% a další rozdrobené „socialistické“ kandidátky, stojící většinou politicky mezi umírněnými a radikálními socialisty, okolo devíti procent. Jinými slovy, menší podpora pro radikální řešení, zato více poptávky po určité formě (podle tehdejších revolučních měřítek) střední cesty.

Toto rozdílné naladění není jen pouhou zajímavostí. Mnoho lidí má za to, že rok 1917 se nesl ve znamení postupné radikalizace dělnictva, která začala v Petrohradě a do regionů se šířila se zpožděním. To je ale jen část pravdy. Ve skutečnosti se petrohradské dělnictvo od dělníků ve zbytku země odlišovalo od samého začátku (tj. vlastně již před únorovou revolucí), mimo jiné svým skeptickým postojem k dohodám mezi socialisty a liberály – ustavení prozatímní vlády uvítalo s nedůvěrou a už během jara se jeho protestní aktivita stupňovala. Později byla pod vlivem všeobecného zhoršování situace radikalizace na postupu jak v hlavních městech, tak v regionech, navzdory vnějšímu zdání však nedošlo k úplnému splynutí. Mimo jiné právě výsledky voleb ukazují, že hlavní města a regiony se po celou dobu trvání revoluce pohybovaly po trochu jiné koleji, a naznačují, že kdyby nebyla velká část ruského dělnictva koncentrována právě v Petrohradě, mohla se ruská revoluce ubírat jinými cestami.

Rozdíly byly i mezi jednotlivými regiony. Bolševici dosáhli vysokých výsledků v průmyslových a silně urbanizovaných guberniích (provinciích) středního a severozápadního Ruska, kde v některých případech porazili esery nebo za nimi alespoň tolik nezaostávali. Eseři naopak suverénně vedli v Povolží, středoruské černozemské oblasti, jihoruské stepi a na Sibiři – s čísly, která se pohybovala mezi 55% a 75%. Od začátku století, kdy první ze zmíněných oblastí poskytovaly úrodnou půdu sociálně demokratickým ilegálním aktivistům a druhé socialistům–revolucionářům, si oba proudy ruského revolučního hnutí uchovaly svá teritoria. Svědčí to o tom, že ani tak převratná událost jako revoluce roku 1917 nedokázala narušit některé regionální danosti.

Ústavodárné shromáždění versus sověty

Se zvolením Ústavodárného shromáždění se vrátil problém dvou konkurujících si mocenských institucí, s nímž se Rusko potýkalo mezi únorovou a říjnovou revolucí. Tenkrát proti sobě stály prozatímní vláda a petrohradský sovět (od června pak i všeruský sjezd sovětů). Rozdíl byl v tom, že zatímco prozatímní vláda nebyla nikým volena a za svůj vznik vděčila pouze dohodě několika desítek vysokých politiků, Ústavodárné shromáždění vzniklo všelidovým hlasováním. I sjezdy sovětů a rolnických výborů měly mandát od mnoha milionů voličů, bylo tedy otázkou, kterému mandátu má být přisuzována větší váha.

Bolševici si před volbami nedělali iluze o tom, že by snad měli šanci získat většinu. Jejich nejoptimističtější odhady předpokládaly zisk kolem třetiny křesel – nakonec jim výsledky přisoudily o něco víc než čtvrtinu. Ti z bolševiků, kteří se před říjnem stavěli proti myšlence povstání, měli za to, že být v menšině jim nezabrání stát se ve shromáždění vůdčí silou, neboť iniciativním postupem na sebe díky nerozhodnosti umírněných stran nabalí nerozhodné poslance. Po násilném odstavení umírněných od moci a rozjitřených náladách, které vyvolalo, už to bylo víc než nepravděpodobné.

Až tak těžkou hlavu si z toho radikální socialisté nedělali. Síť demokraticky volených sovětů, obsazujících volbou delegátů postupně všechny úrovně rozhodování „odzdola až nahoru“, už byla natolik silná a masová, že se země z jejich hlediska klidně mohla bez nějakého parlamentu obejít. Voleb sovětů se navíc na rozdíl od voleb do Ústavodárného shromáždění mohli účastnit pouze „pracující“, tedy lidé v zaměstnaneckém poměru, případně i pracující sami pro sebe (zejména drobní rolníci), nikoliv již zaměstnavatelé – tedy lidé, jejichž nespravedlivou nadvládu nad ostatními šlo v socialismu o to zrušit. Podle toho také vypadala volební kampaň bolševiků: zdůrazňovali, že o základním směřování země již sověty rozhodly a požadovali, aby to poslanci vzali na vědomí. Krom toho se zasazovali o to, aby poslance neplnícího jejich vůli měli voliči možnost odvolat podobně, jako mohli v sovětu odvolat neuspokojivého delegáta (vzhledem k tomu, že Ústavodárné shromáždění bylo voleno na základě poměrného systému, byl takový požadavek celkem nereálný). Umírnění socialisté naopak roli Ústavodárného shromáždění stále více vyzvedávali – úměrně tomu, jak přestávali mluvit o protikladech mezi společenskými třídami.

Protože první výsledky sčítání hlasů přicházely z hlavních měst, ze středního a severozápadního Ruska, vypadala ze začátku situace pro radikální socialisty nečekaně příznivě. Bolševici se jednu chvíli domnívali, že spolu s levými esery mohou mít ve shromáždění i nadpoloviční většinu. Lenin patřil k těm, kteří tento optimismus nikdy nesdíleli, a jimž výsledky, které začaly posléze postupně docházet z periférie, daly za pravdu (v té době vedly politické strany pod rázným tlakem odborů jednání o velkou koalici; netřeba říkat, že momentální stav zpracování volebních výsledků a odhady jeho dalšího vývoje postoje politiků výrazně ovlivňovaly). Lenin dokonce chvíli prosazoval, aby nebylo shromáždění vůbec umožněno se sejít, což mu jeho vlastní strana (stejně jako již dříve řadu jeho nápadů) zamítla. Podobné myšlenky se objevovaly i mezi levými esery.

Ustavující schůze Ústavodárného shromáždění byla nakonec vyhlášena na 5. (18.) ledna 1918. Důležitější, než zda může vzniknout akceschopná většina, bylo, jakou roli, pokud vůbec nějakou, umožní sovětská vláda poslancům hrát. Její spíš represivní přístup k demonstracím na podporu shromáždění moc velké naděje nedával, stejně jako příležitostné zatýkání liberálních politiků, kteří do něho byli zvoleni a domnívali se, že se na ně vztahuje poslanecká imunita (zopakujme ovšem, že i sami liberálové v té době už ztráceli o demokratické procedury zájem). Ne vše bylo ovšem dáno represí. Shazování významu Ústavodárného shromáždění ve vyjádřeních radikálů nacházelo v petrohradských masách částečně souhlasnou ozvěnu. A tu část dělnictva, která se s heslem „Všechnu moc sovětům“ neztotožňovala, nebyli umírnění socialisté schopni zmobilizovat – viděli jsme, že už během volební kampaně měli sklon vyhýbat se „ulici“. Přesto na dopoledne před zahajovací schůzí vyhlásili velikou podpůrnou demonstraci. Na jejich zavolání se sešlo kolem čtyřiceti tisíc lidí, což bylo na měřítka dvoumilionového Petrohradu (a ve srovnání s řadou živelných demonstrací v předchozím roce) poměrně slabé. Průvod, jehož se účastnily střední vrstvy stejně jako dělníci, se nesl ve znamení velké nervozity z možných střetů. K těm také došlo, když na jednom místě zahradili cestu příslušníci Rudých gard a na pokusy části lidí projít reagovali střelbou. Na místě zůstal dodnes sporný počet mrtvých – podle svědků působili střílející gardisté (kteří nepatřili nutně všichni k bolševikům, i když vedle nich tu byly i tvrdě vystupující stranické milice) stejně vystrašeně, jako prchající demonstranti.

Ustavující shromáždění se v odpoledních hodinách přesto sešlo podle plánu. V řadách pravých eserů a menševiků se v té době už prosadily frakce volající po smírném postupu. U eserů se už v listopadu projevovalo kolísání: na sjezdu a v tiskových orgánech strany střídala tvrdé odsuzování bolševiků kritika dosavadní politiky stranického vedení (jmenovitě přílišných kompromisů s liberály a neschopnosti dělat v krizové situaci zásadní rozhodnutí) a volání po dohodě. Mezi menševiky zase převládl vyčkávací postoj v duchu názoru, že nový režim musí dostat šanci uplatnit svá předsevzetí, na čemž setrvali po zbytek své existence. Jejich vystupování na jednání poslanců tomu odpovídalo. Nejvýznamnější představitel pravých eserů Černov, který byl posléze zvolen předsedou, přednesl velmi smířlivou řeč, v níž zdůrazňoval význam jak shromáždění, tak sovětů. Vyvolal tím nespokojenost pravého křídla vlastní strany a levé radikály neobměkčil. Když většina poslanců odmítla rezoluci, podle níž má shromáždění zavést socialistické zřízení a držet se přitom v mezích vytčených sověty, odešli bolševičtí poslanci ze sálu. Zbylí poslanci pak oficiálně prohlásili Rusko za demokratickou republiku a přešli k projednávání pozemkové reformy. Během dlouhého večerního jednání schválili zákon, který v duchu starého eserského programu bez kompenzací přerozděloval veškerou velkostatkářskou, státní a církevní půdu rolníkům – to, co rolníci od podzimu začali sami dělat, co bolševici přislíbili v slavných říjnových dekretech a co již začínali leví eseři realizovat ve velkém ve vedení lidového komisariátu pro zemědělství. Po schválení tohoto zákona opustili jednání i poslanci za levé esery, kteří zůstávali už jen kvůli němu.

Další na řadě bylo jednání o míru s Německem a Rakouskem. Tady se na rozdíl od předcházejících bodů rozpor mezi radikály a umírněnými plně projevil. Shromáždění totiž v rezoluci vyjádřilo politování, že nová ruská moc nebere ve své mezinárodní politice ohled na dosavadní válečné spojence. Jinými slovy: pravicoví socialisté nebyli ochotni vystoupit ze systému, který už tři a půl roku vedl k milionům zbytečně ztracených životů, a chtěli i nadále hrát hru podle pravidel imperiálních mocností a oligarchií v jejich čele. O tom, že by se takový postoj slučoval se skutečně revolučním přístupem ve vnitřní politice, lze pochybovat.

Na další diskusi už nedošlo: dvacet minut před pátou hodinou ranní požádal velitel stráží o odročení jednání na zítřek s odůvodněním, že „stráže jsou unavené“. Během zbytku noci pak Rudé gardy na popud Rady lidových komisařů obklíčily budovu, v níž se rokování konalo; ráno našli poslanci všechny vstupy zahrazené a bylo jim oznámeno, že dekretem Rady lidových komisařů se shromáždění rozpouští. Významnou posilu dostala vláda od námořníků čtyřicet kilometrů vzdálené kronštadtské pevnosti, kteří v srpnu přispěchali Petrohradu na pomoc v době, kdy na město táhli pravicoví Kornilovovi pučisté a nyní přišli hájit radikální podobu revoluce proti protivníkovi jiného druhu. K jejich motivaci přispívalo i to, že vedle bolševiků a levých eserů mezi nimi měli velký vliv i anarchisté, kteří z principu odmítali volby i parlamentní instituce a proti Ústavodárnému shromáždění se proto jako jediní stavěli od samého začátku (většinou se neúčastnili ani voleb sovětů).

Reakce veřejnosti na rozehnání shromáždění byly tlumené a demonstrace spíše slabé. Částečně jistě sehrál roli strach (vždyť i tak si tyto protestní demonstrace po celém Rusku vyžádaly nejméně dvacet obětí na životě), důležitější však bylo, že zájem mas o Ústavodárné shromáždění, k němuž se na počátku roku 1917 upínaly, v té době již opadl. Pohled bolševiků, kteří jako vyšší formu demokracie představovali sověty, nacházel mezi dělníky odezvu. A pokud jde o rolníky, těm záleželo v první řadě na agrární reformě, potažmo na jejím schválení legální institucí, která by jí tak dala legitimní podklad – nic dalšího nepotřebovali.

Také reakce umírněných socialistů byly mdlé: bez podpory mas byli bezmocní. Během ledna dál ztráceli pozice zejména ve vedení odborů, kde byli jejich sympatizanti na sjezdech často nahrazováni radikálněji orientovanými členy – pokračoval vývoj, který začal už v létě 1917. Nutno říci, že si nejednou k odstavení výrazně pomohli: stalo se jejich zvykem, kdykoliv se někde ocitli v menšině, jednání opustit, jak učinili například na lednovém sjezdu železničářů, kde přitom nebyla jejich podpora tak zanedbatelná. Navazovali tak na praxi, kterou zahájili v den říjnové revoluce odchodem z druhého sjezdu sovětů, a ukazovali, že většinové rozhodnutí uznávají pouze v případě, kdy jsou sami ve většině. Neměli na tento postoj monopol – konec konců, totéž udělali bolševici na Ústavodárném shromáždění. Na rozdíl od bolševiků ovšem neměli jak instituce, v nichž byli přehlasováni, rozpustit. Tuto okolnost nedomysleli, stejně jako mnoho jiných věcí v průběhu uplynulého roku. Načas proto zaujali roli pasivních diváků.

Pokud jde o levé socialisty, ztratili už o jakékoliv jednání se svými bývalými umírněnými soudruhy zájem. 10. (23.) ledna se konal Třetí všeruský sjezd sovětů, na němž jejich delegáti jednoznačně převládali. Čtyři dny po rozpuštění Ústavodárného shromáždění tak zahajovala své jednání jiná masami (i když nepřímo) volená instituce, která měla vyjadřovat vůli většiny, zároveň však neprojevovala ochotu trpět jakýkoliv odpor, jak dal najevo námořník Železňakov, který na sjezdu vystupoval jako host: „Jsme připraveni zastřelit ne pár, ale stovky nebo i tisíce lidí, a pokud bude třeba, tak i milion – ano, milion“, pravil za všeobecného potlesku delegátů anarchista a populární vůdce kronštadtských námořníků.

Revoluce jde dál

Revoluce nebyla čistě mocenskou záležitostí. Zároveň s bojem o politickou moc se revoluce prosazovala ve všech oblastech osobního i společenského života, někdy oficiálními dekrety Rady lidových komisařů, častěji však zdola. Je na místě opět zdůraznit, že státní aparát byl rozbit na jaře 1917: policie byla fakticky rozpuštěna (ve městech byla nahrazena dělnickými milicemi, které byly od podzimu organizovány jako Rudé gardy, stále však fungovaly na demokratickém základě a proti vůli svých členů, potažmo obyvatel čtvrtí, z nichž gardisté pocházeli, nebyly žádnou vládou využitelné), vojáci byli získáni pro myšlenku revoluce a od října navíc armádu hromadně opouštěli, v rozkladu byly i civilní úřady s výjimkou ústředních aparátů ministerstev, které ještě ke všemu do ledna odmítaly poskytovat novému režimu součinnost. Aby bylo jakékoliv nařízení splněno, muselo být zdola nejen přijato, ale do jisté míry i vykonáno. Události 25. října (7. listopadu) mohly svou komorní povahou připomínat spíš převrat než revoluci, to, co však následovalo, rozhodně masovou revolucí bylo.

Zmínili jsme se už o agrární reformě. Ještě se k ní více vrátíme jindy. Ve městech zase dělníci přikročili k vlně vyvlastňování podniků, v nichž pracovali – Rada lidových komisařů ji v listopadu 1917 v podstatě jen stvrdila, k malé radosti jejího předsedy Lenina, který to považoval za předčasné. K horečné činnosti docházelo i na poli školství a kultury: vysoké školy byly otevřeny lidovým masám a jejich činnost přizpůsobena jejich potřebám, i ve středním školství docházelo k úpravě programů a také k zavádění volených studentských rad, k velkému pohoršení učitelů (ti obvykle v politice podporovali liberály, na církevních školách pak monarchisty) a často i rodičů. Z církví se staly čistě soukromé organizace, bylo hluboce reformováno rodinné právo, co se sňatků, rozvodů a hlavně postavení žen týče. Byl vyhlášen i přechod na západní kalendář. Po 31. lednu tak v oficiálním datování následoval rovnou 14. únor – od toho dne odpadá pro historika nutnost vždy v duchu přepočítávat data událostí připočtením třinácti dnů. Výčet by mohl pokračovat. Během krátkého období několika měsíců probíhala urychlená sociální revoluce, která přicházela v té době ke slovu v celém světě, souběžně s politickou revolucí, zavádějící svobody zdomácnělé na Západě již v devatenáctém století, ale i duchovními trendy, k nimž patřila např. sekularizace veřejného života, a které se jinde prosadily už ve století osmnáctém. Někdy šly tyto změny proti sobě. Těžko řešitelný byl zejména rozpor mezi snahou o zavedení svobodné společnosti a násilím nutným k překonání odporu privilegovaných vrstev vůči ní. Byl by to tvrdý oříšek dokonce i v případě, že by revolucionáři uplatňovali násilí jen tam, kde to bylo nezbytné, a ještě uvidíme, že to nedělali.

Nebyl to ani zdaleka jediný problém na obzoru. Politická opozice byla zdánlivě odepsaná, pozemková aristokracie zlikvidovaná, kapitalisté na kolenou, větší výzvou než opoziční strany, velkostatkáři a podnikatelé však v tu chvíli byla ekonomická situace – zásobování měst potravinami a řešení krize v průmyslové výrobě. Ani jednání o mírové smlouvě se nevyvíjela nadějně. Němečtí a rakouští vojáci nejenže nebyli říjnovou revolucí nakaženi, ale jejich vlády byly odhodlány slabosti revolučního Ruska co nejvíc využít, a na ruské straně byla ochota obyvatelstva k „revoluční válce“ stejně malá jako za prozatímní vlády. Na nic z toho nebyli bolševici a jejich spojenci připraveni.

Není zde článek celý?