Vzpomínání na Václava Havla nestačí. Příště musíme bojovat opravdověji

Kdokoli bude chtít vyhrát příští volby (s demokratickým programem, tj. nejen s plánem urvat moc), bude to muset udělat opravdověji než my letos. Jednou z příčin neúspěchu protizemanovských kandidátů je naše jen velmi intuivní vnímání toho, jakou společností po roce 1989 jsme.

Zdá se mi, že hodně lidí to (z mého pohledu trochu bezmyšlenkovitě) vnímá tak, že podstatou tehdy bylo vystřídání nesvobody svobodou, z čehož plyne představa o propastném kvalitativním rozdílu obou režimů. Velká část společnosti přitom dává najevo, že to vnímala a vnímá jinak: v roce 89 pragmaticky zjistili, že starý režim nemá budoucnost, a od té doby hledají pragmatismus nový. Se střídavými úspěchy, chvilku to jde s Havlem, chvilku s Klausem nebo se Zemanem, ale v podstatě jde pořád o ten pragmatismus, se svobodou to nemá moc co dělat.

Kdybychom si připustili, že listopad 89 nebyl tak hlubokým zářezem, jak jsme doufali, ale momentem na podstatně pozvolnější celospolečenské cestě, možná bychom jinak a líp rozuměli současnosti a hlavně rychleji s menší zátěží pamětnické nostalgie, z ní hledali východisko.

Tomu, kdo bude chtít vyhrát příští volby proti pokračovateli Zemana, nebude stačit (stejně jako ani před pěti lety nestačilo) rozvíjet jenom polistopadovou tradici, protože ta tradice tehdy ani teď zdaleka nebyla tradicí pro všechny. Bude třeba zaresetovat mnohem hloub do minulosti a vymyslet pro praktickou politiku novou a silnější vývojovou linku, než byla ta naše polistopadová intuitivní. Jako kdysi Masaryk, když psal Českou otázku. Vzpomínání na Václava Havla nestačí.

Revue Forum Banner

Není zde článek celý?