Demokracie rozkvétá…

Byly časy, kdy jsem věřil na demokracii jak hloupej Pepíček na čápa. To jsem ovšem nevěděl, že jsou nejméně dva typy demokracie. Demokracie řekněme prostá, která vychází z toho, že většina lidí si dovede se svými záležitostmi docela dobře poradit, takže se dělá, na čem se shodne většina. Další možnost je demokracie davo-elitářská. Tady nějaká elita usoudí, že ostatní jsou nesvéprávní blbci a je třeba dělat to, co vidí jako správné ona. Aby byly zachovány demokratické procedury a „dav“ hlasoval proti svým zájmům, je lámán propagandou. Pokusím se vysvětlit, proč si tento systém vzdor všemu s vážnou tváří říká „svoboda a demokracie“ a lidi se tomu ani nediví.

Pro začátek připomenu, že určité znaky davo-elitářského systému vykazoval už systém komunistický. Také tady byla komunistická strana předvojem dělnické třídy a z toho titulu jí byla určena vedoucí role. Tehdy tento rozpor demokrati viděli a příšerně jim to vadilo. Jenže komunistický systém byl zároveň velice rovnostářský. Komunista byl první mezi sobě rovnými – a nic víc (tedy teoreticky). Tohle možná některým demokratům vadilo daleko nejvíc, jen o tom nemluvili.

Když se dneska mluví o elitách, obvykle se myslí lidé velice, proti ostatním nesouměřitelně bohatí, kteří si koupili politiku, bezpečnost, kulturu – prostě všechno. Ovšem něco takového není dost dobře možné bez dalších opatření vydávat za demokracii. Takže to je ve skutečnosti složitější. Když se podíváte kolem sebe, vidíte lidi, kteří se považují za elitu, přestože by se o nich před sto lety řeklo „máte jednu kozu, trakař místo vozu“. Svoje elitářství zakládají na svém vzdělání, kreativitě, postavení a podobně, tedy na věcech, kterým se skutečná elita leda vysměje. To je výsledek propagandy a je to vlastně jistým zvráceným způsobem demokratické. Každý se může cítit elitou (nějakou zmíněnou vlastnost na sobě určitě najde) a tím pádem něčím víc než ostatní, když má ty správné názory, podporuje ty správné lidi, hlasuje tím správným způsobem. Tato propaganda je velice účinná, asi hlavně proto, že jí její oběti chtějí věřit.

Je jasné, že zde, jako v každé elitě panuje hierarchie. Členové vnějšího okruhu ze svého členství v elitě mnoho nemají. Vlastně jen vědomí, že jsou něco víc než ostatní a hřejivý pocit, že jsou členy klubu zasvěcenců. Oni sami by to asi nazvali jinak, tedy pokud by se pokusili své postavení definovat. Jenže – a to je specialita tohoto systému – je tu snaha, aby se co možná nejvíc odehrávalo na úrovni pocitů a instinktů, a pokud se už musí něco říct, aby to byl klam. Takže se tito lidé obvykle nedovtípí, že smyslem jejich existence je, aby dělali užitečné idioty členům kruhů vnitřnějších.

Celek si můžeme představit jako pyramidu, kola uprostřed kol (planetové soukolí?) nebo tajnou společnost, ve které jsou různé stupně zasvěcení. Je tu ale, jak jsem už řekl, jeden rozdíl. Tato struktura je jen tušená. Cílem je, aby se všichni cítili být „uvnitř“ a neviděli, že jsou jen materiálem pro ty, kteří jsou ještě víc uvnitř.

Na závěr jeden příklad ze života: O tom, jak dokonale může tento systém zmást lidi, svědčí postoj velké části umělců. Cítí se být kovanými pravičáky. Přitom standardní postoj pravičáků k umělcům je, že „komedianti mají být hladoví“. Naproti tomu levice i komunisti prohlásili umělce za ty, kteří vnímají tep mas, jsou hlasem pracujících, prostě jsou něco jako proroci. Takže tito lidé chtějí, aby byli vnímáni komunistickýma očima a přitom se zalykají hysterickým antikomunismem. Nutno jim ale přičíst k dobru, že mimoděk prokazují správnost pravicového postoje.

Převzato z ostrova Janiky

Není zde článek celý?