Nová Hedvábná stezka? Zatím víc přání než skutečnost

Prezident Miloš Zeman rád zprostředkovává čínské investice. Na snímku se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem, který dnes přiletí do Česka. | FOTO: ceskatelevize.cz

V roce 2013 přišla Čína s projektem „nové Hedvábné stezky“, rozsáhlé infrastrukturní sítě spojující Asii s Evropou a Afrikou. Projekt byl ve většině světa přivítán sice s jistou opatrností, ale v zásadě s nadšením. Česká vláda a prezident se k němu přihlásili jednoznačně a poněkud nekriticky. Viděli jen možný budoucí podíl na gigantickém obchodu a na léta zajištěný odbyt českých výrobků. Obojí zatím zůstává víc přáním než skutečností a nic na tom nemění ani už fungující železniční doprava zboží mezi Evropou a Dálným východem.

Vedle vnitrozemských projektů ve střední Asii (například velký železniční uzel v Kazachstánu, pomoc Kyrgyzstánu v oblasti vodního hospodářství) se dynamicky rozvíjí tzv. námořní Hedvábná stezka. Ta vede z východní Číny na jih k Singapuru a dál na západ Indickým oceánem k africkému pobřeží.

Čína před několika dny zveřejnila svou Arktickou politiku, jejíž součástí je otevření Polární Hedvábné stezky. „Čína jakožto zodpovědná země je připravena spolupracovat se všemi relevantními stranami k využití historické příležitosti pro rozvoj Arktidy,“ praví se v prohlášení Informační kanceláře Státní rady.

Arktické státy zřejmě mají dojem, že jde spíš o dopravu ropy z ruských nalezišť. Číňané přispěchali s ujištěním, že „někteří mohou mít pochybnosti o naší účasti na rozvoji Arktidy, obávají se, že máme jiné záměry nebo že bychom chtěli vyrabovat zdroje či poškozovat životní prostředí“, řekl náměstek ministra zahraničí Kong Xuan-you, a jednoznačně spekulace odmítl.

Vedle Arktické politiky jsou součástí grandiózního čínského plánu také konfrontační politika v Jihočínském moři, expanze v Evropě (s tak varovnými projevy, jako jsou krádeže know-how, nákup a likvidace výrobních podniků a organizovaná migrace), ekonomické dobývání jihovýchodní Asie, bezostyšná exploatace afrických států, využívání vzdělávacích a vědeckých kapacit USA a v poslední době i snahy o proniknutí do Latinské Ameriky (Kuba a Venezuela se nepočítají). K „prozření“ zpravidla dojde teprve tehdy, když se ukáže nebezpečí, které vyvolávají čínské aktivity například v Africe. Údajné „rozvojové projekty“ se tam ukazují být spíš snadnou a levnou cestou k ekonomické dominanci Číny a k odčerpání zejména nerostného bohatství.

Komplikovaná infrastrukturní síť bude přinášet i problémy a spory. K jejich řešení navrhuje Čína ustavení mezinárodních soudů ve třech čínských městech – v Pekingu, Si-anu (bude obsluhovat pozemní Hedvábnou stezku) a v Šen-čenu pro námořní Hedvábnou stezku. Číňané chtějí „vybudovat mechanismus ve prospěch každé země, založený na respektu k právnímu systému každé z nich.“ Nevím, jestli se tomu dá věřit.

Dohled nad děním na moři bude zajišťovat speciální síť, kterou se Číňanům právě podařilo dokončit. Čínské stanice jsou prý schopné pokrýt celý severozápadní Pacifik, Jihočínské moře a velkou část Indického oceánu, kudy povede Námořní Hedvábná stezka. Jaksi „mimochodem“ zahrnuje i pobřeží USA, Ruska, Japonska a Indie.

Námořní trasa je vyšperkována „perlami na čínském náhrdelníku“. Jednou z nich je Kambodža, jež má nejvíc „dolarizovanou“ ekonomiku v celé jv. Asii. Aby se vymanila z vlivu kolísání americké měny, je připravena přejít přinejmenším částečně na používání jüanu v zahraničním obchodě. Malajsijský premiér si také přeje, aby se jeho země podílela na projektu, který je prý důkazem, že 21. století bude patřit Asii.

Jinou perlou je srílanský přístav Hambantota, téměř zničený vlnou tsunami v roce 2004. Srí Lanka potřebuje investice a přístav byl nabídnut Indii, která však nabídku odmítla. V roce 2010 ji přijali Číňané a v prosinci 2017 přístav obdržel licenci. Číňané do něj už investovali 1,5 miliardy USD a očekávají, že se jim investice vrátí z obchodu s Indií a ve využívání námořní Hedvábné stezky. Indové z toho nejsou nadšeni, ale může se někdo divit Číňanům, že se chopili nabídnuté příležitosti?

Čína velmi obratně využívá obecnou opatrnost či nechuť asijských a afrických států k tzv. Západu. Vůči asijským zemím zase s oblibou používá překroucené i smyšlené historické argumenty. Například o harmonickém působení čínské civilizace na společnosti jihovýchodní Asie nebo o pradávné čínské přítomnosti na mořích od Mandžuska po východní Afriku.

Někdy se to nevydaří. Před dvěma týdny na fóru Společenství latinskoamerických a karibských států v Chile čínský prezident účastníkům sdělil, že předkové Číňanů a latinskoamerických národů už dávno v minulosti vytvořili námořní Hedvábnou stezku v Pacifiku a že tedy je na co navazovat. Opatrné formulace v čínském tisku naznačují, že výzva nebyla přijata zcela jednoznačně.

Číňané nespoléhají jen na místní politiky. Vystoupení člena politbyra ÚV KS Číny na Světovém ekonomickém fóru v Davosu nabízelo větší otevřenost Číny. Ta by měla přispět ke globálnímu rozvoji a prostřednictvím „Pásu a cesty“ přinést nové příležitosti a prospěch celému světu.

V tomto týdnu je na cestě po latinskoamerických a karibských zemích ministr zahraničí USA R. Tillerson. Podle čínského názoru má jeho cesta dva účely – uklidnit atmosféru po výrocích D. Trumpa vůči jihoamerickým partnerům, a „zmařit čínské nabídky“. Opatrnost USA bývá vykládána jako obava ze ztráty vlivu, podobně jako ruské výhrady k projektu a jeho možným dopadům na Rusko.

V poslední době se v Asii objevuje nejen kritika, ale i konkurenční návrhy. Naposledy to byl indický projekt, do jisté míry vycházející z americké tzv. indo-pacifické strategie. Čínské podráždění po třetím Raisina Dialogu (Dillí, leden 2018) ukazuje, že se Američané strefili do živého. Podle čínských představitelů ani americká strategie, ani indický návrh „neberou v úvahu historické vazby“. Místo údajné harmonické cesty k porozumění z minulosti prý vedou ke konfrontaci.

Projekt Hedvábné stezky či Pásu a cesty je důležitým prvkem strategického plánu na dosažení všestranně dominantního postavení Číny ve světě. Plán nikdo nikde ve veřejných zdrojích nenajde. Možná ani neexistuje v psané podobě, ale všechno nasvědčuje tomu, že jsme diváky další fáze jeho realizace. Diváky z nás neudělala sama Čína. Ruku v ruce s ní pochodují lačné firmy, neméně lační politikové a po laciném zboží toužící „lid“. Občané v Evropě, v Americe i v Asii z větší části vývoj ignorují, jedna menší část se z něj raduje a další, patrně ještě menší část, se mu pokouší bránit. Nejspíš marně, protože už je asi pozdě. Hedvábná stezka čím dál tím víc připomíná spíš hedvábné škrtidlo.

Revue Forum Banner

Není zde článek celý?