Retro: Ekonomické teorie do hrobu

Reklama

5. 2. 2011

Selhaly, ale stále mají silné stoupence. Módní ekonomické teorie posledních 20-30 let se v kontextu světové krize přinejmenším neosvědčily. V horším případě prokázaly našemu i světovému hospodářství velké škody. Pro některé z nás se však staly součastí osobní identity, reputace nebo prostě zdrojem příjmu.

Od poloviny 80. let se až do nedávné světové finanční krize těšily některé ekonomické teorie statutu téměř absulutní pravdy. Vývoj posledních let, včetně světové finančí a evropské dluhové krize, tyto teorie přinejmenším zpochybnil, pokud přímo nevyvrátil. To tvrdí někteří z odvážnějších ekonomů, jako třeba John Quiggin ve své nedávné knize Zombie Economics.

Zombie teorie

K zombie teoriím, které ovládaly západní svět od 80. let Quiggin řadí následujících pět:

  1. Hospodářský cyklus se zmírňuje a výkyvy na trhu nejsou problémem a to především díky dregulaci finančních trhů a monetární politice centrálních bank (bez užitečného přispění fiskální politiky).
  2. Trhy fungují dokonale a tržní cena je tedy nejlepším měřítkem skutečné hodnoty a liberalizované finanční trhy nejdůležitějším zdrojem hospodářského růstu, fiskální disciplíny, optimální alokace kapitálu a řízení rizik v ekonomice.
  3. Ekonomické modely fungující na základě ideálních a ve skutečnosti neexistujících podmínek mohou předvídat budoucí hospodářský vývoj a užitečně ovlivňovat hospodářskou politiku.
  4. Zbohatnutí nejbohatších postupem času vytvoří pracovní místa a blahobyt i pro chudé (trickle down economics).
  5. Privatizace všechno vyřeší.

Doba selhání

Vývoj posledních 2-3 let rozhodně neproběhl v souladu s výše uvedenými zombie teoriemi.

  1. Světová finanční krize a tržní výkyvy posledních let potvrdily, že zmírňování hospodářského cyklu prostřednictvím deregulovaného finančního trhu a monetární politiky bylo pouhou dočasnou domněnkou.
  2. Světová finanční krize a evropská dluhová krize odhalily, že finanční trhy nefungují dokonale, že často alokují kapitál neproduktivně a že jsou schopny vážně poškodit hospodářství i veřejné finance.
  3. Ekonomické modely byly zaskočeny krizí snad ještě vyšší měrou než krachující finanční instituce. Neexistuje snad jediný model, který by přicházející krizi odhalil dříve než novináři.
  4. Nejbohatší 1 % obyvatelstva Západu bohatne čím dál rychleji, zatímco střední a nižší příjmové skupiny svými reálnými příjmy zváště v USA spíše stagnují. Statistické údaje také odhalují, že střední a nižší příjmové skupiny jsou nejvíce negativně zasaženy dopadem finanční krize (narozdíl od horních příjmových skupin včetně bankéřů).
  5. Privatizace v mnoha sektorech selhala a země, které ji prosazovaly nejrozhodněji, včetně Velké Británie a Nového Zélandu, začaly zvažovat, jak posílit úlohu veřejného sektoru a upravit podíl vlastnictví veřejného sektoru směrem nahoru. Úloha státu, která vzešla z reforem západních ekonomik konce 80. a 90. let se totiž ukázala jako nevhodně omezená nebo přinejmenším nevhodně uplatňovaná. Veřejný i soukromý sektor se v mnoha oblastech stal obětí krátkozrakých cílů.

… a opětovného ožívání

Politická rétorika postavená na výše uvedených zombie teoriích však ze scény neodcházejí. Zvláště v USA toto velmi jasně dokreslují dohady o reformě regulatorního rámce pro finanční trhy a o rozpočtech veřejných financí. V dohadech politiků vítězí monterání politika, jako hlavní nástroj ekonomického oživení a budoucí prosperity. A podpora pro střední a nižší příjmové skupiny postižené krizí například v USA získává formu krácení daní horním 2% obyvatel a zvýhodňování velkých firem (a pokud možno zrušení nedávno uzákoněného zdravotního pojištění pro chudé a rizikové jedince, které ohrožuje zisky zdravotních pojišťoven) s domnělým budoucím výsledkem nových pracovních příležitostí.

Finanční instituce a ratingové agentury se vracejí na výsluní. Jejich návrat k zisku a k fungování „všechno jako dřív“ je provázen rostoucím vlivem na hospodářskou politiku a na debaty o regulaci a úloze státu.

Akademické publikace dále produkují články, které rozvíjejí krizí zdiskreditované modely. Jen v roce 2010 lze takovýchto článků najít v renomovaných akademických časopisech přes 1000. Ekonomové, kteří si vybudovali svou reputaci na těchto modelech a výše uvedených teoriích, odmítají přiznat porážku.

Úvahy o tom, že tyto teorie selhaly a patří natrvalo do hrobu, se tak objevují hlavně na blozích jasnozřivějších či odvážnějších ekonomů.

Ani tito ekonomové ale zatím nepřicházejí s novým a přesvědčivějším teoretickým rámcem. Zatím hledají novou inspiraci v behaviorální ekonomii a ve fenomenech typu „důvěra mezi subjekty na trhu“ a „sociální network“. Snaží se „přiblížit ke skutečnosti“ spíše než usilovat o „akademicky čistou metodu výzkumu“. Přemýšlejí nakolik včlenit do ekonomických teorií více důrazu na „rovnost“ spíše než jen „výkonnost“. A připouštějí, že by ekonomové měli svoje tvrzení a návody vyjadřovat s větším douškem pokory namísto arogance.

Kdo by měl zájem něco měnit?

V pohledu zpět je snad ale nejvíc zarážející skutečnost, že kdybyste před nějakými 3-10 lety v křišťálové kouli ukázali budoucnost bankéřům a finančníkům, tak naprostá většina z nich, včetně těch v Lehman Brothers, by neměli důvod jakkoliv měnit svoje obchodní transakce předkrizových let.

Na cestě ke krizi totiž vydělali mnohem více než v krizi ztratili.

A zatím přijatá opatření tuto skutečnost do budoucna nikterak nemění…

Převzato z blogu autorky na Aktuálně

Není zde článek celý?