Gatestone Institute: Islámská budoucnost Evropy

Islámská budoucnost Evropy

  • Evropští vůdci akceptovali transformaci částí vlastních zemí na nepřátelská území. Musí jim být jasné, že směřujeme k demografické katastrofě. Vědí, že po dvou nebo třech desetiletích bude Evropa ovládána islámem.
  • Historik Walter Laqueur před deseti lety, při popisování toho co nazval „poslední dny Evropy“ prohlásil, že evropská civilizace umírá a že přežijí pouze staré pomníky a muzea. Jeho diagnóza však byla příliš optimistická. Staré pomníky a muzea lze snadno vyhodit do povětří. Stačí se jen podívat na činnost podporovatelů „Antify“ v černých kapucích – „antifašistického“ hnutí, které je naprosto fašistické – co dělají se sochami ve Spojených státech.

Reakce na teroristický útok v Barceloně byla stejná jako na všechny předcházející rozsáhlé teroristické útoky v Evropě: slzy, modlitby, květiny, svíčky, plyšoví medvídci a protesty, že „islám znamená mír“. Když se lidé shromáždili a požadovali tvrdší opatření proti rostoucímu vlivu islámu na kontinentu, museli čelit „antifašistickým“ útokům. Muslimové zorganizovali demonstraci, aby bránili islám a prohlašovali, že oni, muslimové žijící ve Španělsku, jsou „hlavními oběťmi“ terorismu. Prezident Unie islámských obcí Španělska Mounir Benjelloun El Andaloussi hovořil o „spiknutí proti islámu“ a prohlásil, že teroristé jsou „nástroji“ islamofobní nenávisti. Primátorka Barcelony Ada Colau plakala před kamerami a prohlásila, že její město musí zůstat „otevřeným městem“ pro všechny přistěhovalce. Guvernér Katalánska Carles Puigdemont používal téměř stejný jazyk. Nazvat džihádistický terorismus pravým jménem se odvážil jen španělský premiér Mariano Rajoy. Ovšem téměř všichni evropští novináři se domnívají, že slova Rajoye byla příliš tvrdá.

Po útoku v Barceloně ve Španělsku, když se lidé shromáždili, a požadovali přísnější opatření proti rostoucímu vlivu islámu na kontinentu, museli čelit „antifašistickým“ útokům. Na snímku: „antifašisté“ 18. srpna 2017 v Las Ramblas v Barceloně napadli muže, o kterém se domnívali, že je „pravicovým sympatizantem“. (Foto Carl Court / Getty Images)

Hlavní evropské noviny popisující výše uvedenou hrůzu se znovu snažily o vysvětlení něčeho, co je „nevysvětlitelné“. Vedoucí španělský deník El Pais v úvodníku napsal, že „radikalizace“ je hořkým ovocem „vyloučení“ některých „komunit“ a dodal, že odpověď měla spíše „sociální charakter“. Le Monde ve Francii se domnívá, že teroristé chtějí „podněcovat nenávist“ a zdůraznil, že Evropané se musí vyhýbat „předsudkům“. Ve Velké Británii The Telegraph vysvětlil, že „zabijáci útočí na Západ, protože Západ nenávidí a ne pro to, co Západ dělá“. Mluvil ale o „zabijácích“, nikoli o „teroristech“ nebo „islamistech“.

Specialisté na boj proti terorismu v televizi uvedli, že útoky, které jsou na celém kontinentu stále častější, se stanou smrtelnějšími. Poznamenali, že původním plánem barcelonských džihádistů bylo zničit katedrálu Sagrada Família a zabít tisíce lidí. Specialisté se obávají, že se Evropané budou muset naučit žít s hrozbou rozsáhlého krveprolití. Žádné řešení však bohužel neposkytli. Mnoho lidí ale opět uvedlo, že teroristé nejsou skutečnými muslimy – a že útoky „nemají nic společného s islámem“.

Mnoho vedoucích představitelů západoevropských zemí považuje islámský terorismus za skutečnost, na kterou si Evropané budou muset zvyknout – jako na nějaký druh úchylky, která ale vůbec nesouvisí s islámem. Často se vyhýbají o „terorismu“ vůbec mluvit. Po útoku v Barceloně se německá kancléřka Angela Merkelová krátce zmínila o „odporné“ události a vyjádřila „solidaritu“ se španělským lidem. Francouzský prezident Emmanuel Macron vyjádřil soustrast a hovořil o „tragickém útoku“.

Projevy hněvu jsou v celé Evropě důsledně marginalizovány. Požadavky na mobilizaci nebo jakoukoli významnou změnu v přistěhovalecké politice přicházejí pouze od politiků, kteří jsou pohrdavě označováni za „populisty“.

Dokonce i ta nejmenší kritika islámu okamžitě budí téměř jednomyslné rozhořčení. V západní Evropě jsou široce dostupné knihy o islámu napsané lidmi blízkými Muslimskému bratrstvu, jako je např. Tariq Ramadan. Knihy, „politicky nekorektní“ existují také, ale jsou prodávány pod pultem, téměř jako ilegální zboží. Islámská knihkupectví prodávají brožury volající po násilí, aniž by se to pokoušely skrývat. Desítky imámů, podobně jako Abdelbaki Es Satty, podezřelý z organizace útoku v Barceloně, mohou i nadále beztrestně kázat, a pokud jsou zatčeni, tak jsou rychle propuštěni.

Vládne poraženectví. Všichni tvrdí, že i přes rostoucí hrozby musí Evropané žít co nejnormálněji. Ale Evropané existující hrozby dobře vidí. Vidí, že život už není ani v nejmenším normální. Vidí policisty a vojáky v ulicích, množící se bezpečnostní kontroly a přísné kontroly u vchodů do divadel a obchodů. Vidí všude nejistotu. Je jim říkáno, aby ignorovali zdroj hrozeb, ale oni jejich zdroj dobře znají. Tvrdí o sobě, že se nebojí. Tisíce lidí v Barceloně křičeli: „No tinc por“ („Nemáme strach“). Ve skutečnosti jsou k smrti vyděšeni.

Průzkumy ukazují, že Evropané jsou pesimističtí a myslí si, že budoucnost nebude dobrá. Ankety také ukazují, že Evropané už nemají důvěru v ty, kdo jim vládnou a mají pocit, že byli ponecháni bez pomoci.

Tento posun v jejich životě nastal ve velmi krátké době, kratší než půl století. Původně bylo v západní Evropě přítomno jen několik tisíc muslimů – většinou přistěhovalců z bývalých evropských kolonií. Předpokládalo se, že jsou v Evropě dočasně, a proto po nich nikdo nepožadoval, aby se integrovali.

Brzy jich byly stovky tisíc, pak miliony. Jejich přítomnost se stala trvalou. Mnozí získali občanství. Chtít po nich aby se integrovali, začalo být nemyslitelné: navíc se ukázalo, že se považují především za muslimy.

Evropští vůdci vzdali obranu své vlastní civilizace. Místo toho začali tvrdit, že všechny kultury je třeba pokládat za rovnocenné. Vypadá to, že se vzdali.

Školní osnovy byly změněny. Děti se začaly učit, že Evropa a Západ vyrabovaly muslimský svět – ne že ve skutečnosti muslimové napadli a podmanili si křesťanskou Byzantskou říši, severní Afriku a Blízký východ, většinu východní Evropy, Řecko, severní Kypr a Španělsko. Děti se začaly učit, že islámská civilizace byla nádherná a bohatá, dříve než ji kolonizace údajně vyplundrovala.

Ve vyspělých státech se v poválečném období začaly vytvářet velké skupiny lidí, trvale udržované v ekonomické závislosti na sociálních dávkách a to právě v době, kdy se počet muslimů v Evropě začal zvyšovat.

Sociálně deprivovaná sídliště se náhle stala muslimskými sídlišti. Nárůst masové nezaměstnanosti – postihující především méně kvalifikované pracovníky – přeměnil muslimská sídliště ve čtvrti s masovou nezaměstnaností.

Lidskoprávní aktivisté začali agitovat mezi nezaměstnanými muslimy, že Evropané poté co vyrabovali jejich rodné země, použili muslimské dělníky k obnově Evropy a nyní už je považují za zbytečné a nepotřebné.

Zločin se zakořenil. Muslimské čtvrti se staly místy s vysokou kriminalitou.

Extremističtí muslimští kazatelé dorazili a posílili nenávist vůči Evropě. Prohlásili, že muslimové si musí být vědomi toho, kdo jsou a že islám se musí pomstít. Vysvětlili mladým vězněným muslimským zločincům, že násilí může být použito i pro ušlechtilou věc: pro džihád.

Policie dostala příkaz nezasahovat, aby nedošlo ke zvyšování napětí. Oblasti s vysokou kriminalitou se staly no-go zónami, místy pro výchovu a nábor islámských teroristů.

Evropští vůdci akceptovali transformaci částí vlastních zemí na nepřátelská území.

Vznikly nepokoje, vůdci začali dělat ještě více ústupků. Přijali zákony omezující svobodu projevu.

Když islámský terorismus zasáhl Evropu poprvé, její vůdci nevěděli, co mají dělat. A stále to ještě neví. Jsou zajatci situace, kterou sami vytvořili a kterou již nejsou schopni ovládat. Zdá se, že jsou zcela bezradní.

Nemohou obviňovat islám: podle zákonů, které sami vytvořili je to nezákonné. Ve většině evropských zemí je i otázka zpochybňování islámu označována jako „islamofobie“. Ta vede k vysokým pokutám, pokud ne přímo k vězení (jako u Larse Hedegaarda, Elisabeth Sabaditsch-Wolffové, Geerta Wilderse nebo George Bensoussana). Nejsou schopni nastolit znovu zákon a pořádek v no-go zónách: to by vyžadovalo zásah armády a posun směrem ke stannému právu. Nemohou ani přijmout řešení navrhovaná stranami, které byly odsunuty do opozice na okraj evropského politického života.

Dokonce ani nemohou uzavřít hranice, které byly zrušeny v roce 1995 Schengenskou dohodou. Obnovení hraničních kontrol by bylo nákladné a časově náročné.

Zdá se, že evropští vůdci nemají vůli ani prostředky k tomu, aby se postavili proti přicházejícím vlnám milionů muslimských migrantů z Afriky a Středního východu. Vědí, že mezi přistěhovalci se skrývají teroristé, ale stále je nekontrolují. Místo toho se uchylují k vytáčkám a lžím. Vytvářejí programy „deradikalizace„, které nefungují: zdá se, že „radikálové“ ani nechtějí být „deradikalizováni“.

Evropští lídři se snaží definovat „radikalizaci“ jako symptom „duševní choroby“, a žádají psychiatry, aby tento problém vyřešili. Poté hovoří o vytvoření evropského islámu, zcela odlišného od islámu jinde na Zemi. Zaujímají povýšené postoje, aby vytvořili iluzi morální nadřazenosti, stejně jako Ada Colau a Carles Puigdemont v Barceloně: kteří se holedbají, že mají vysoké morální zásady a že Barcelona zůstane „otevřená“ vůči imigrantům. Angela Merkelová odmítá čelit důsledkům své politiky umožňující import nesčetných migrantů. Současně kárá země ve střední Evropě, které odmítají přijmout její politiku.

Evropským představitelům musí být jasné, že směřujeme k demografické katastrofě. Vědí, že po dvou nebo třech desetiletích bude Evropa ovládána islámem. Snaží se uklidňovat nemuslimskou populaci sny o idylické budoucnosti, která se však nikdy neuskuteční. Tvrdí, že Evropa se bude muset naučit žít s terorismem, že se s tím nedá nic dělat.

Jenže stále je toho hodně, co by mohli dělat, ale oni prostě nechtějí – mohli by totiž přijít o muslimské hlasy.

Winston Churchill řekl Nevillu Chamberlainovi: „Volil jste mezi válkou a hanbou. Vybral jste si hanbu a budete mít válku.“ Totéž platí i dnes.

Historik Walter Laqueur před deseti lety, při popisování toho co nazval „poslední dny Evropy“ prohlásil, že evropská civilizace umírá a že přežijí pouze staré pomníky a muzea. Jeho diagnóza však byla příliš optimistická. Staré pomníky a muzea lze snadno vyhodit do povětří. Stačí se jen podívat na činnost podporovatelů „Antify“ v černých kapucích – „antifašistického“ hnutí, které je naprosto fašistické – co dělají se sochami ve Spojených státech.

Katedrála Sagrada Família v Barceloně byla ušetřena jen díky nemotornosti teroristů, kteří nevěděli, jak zacházet s výbušninami. Jiná místa nemusí mít tolik štěstí.

Smrt Evropy bude téměř jistě násilná a bolestivá: a nezdá se, že by byl někdo ochoten to zastavit. Voliči stále ještě mohou, ale budou to muset udělat rychle, dříve než bude příliš pozdě.

Dr. Guy Millière je profesorem na Pařížské univerzitě a je autorem 27 knih o Francii a Evropě.
https://cs.gatestoneinstitute.org

Není zde článek celý?