Jak Miloš Zeman změnil názor na roli prezidenta. Často dělá pravý opak

Miloš Zeman krátce po svém prvním zvolení prezidentem se svým hlavním poradcem Martinem Nejedlým v březnu 2013 | FOTO: ČTK

Prezident Miloš Zeman kdysi zastával názory na roli prezidenta republiky, vůči kterým se nedalo nic namítat. Tehdy působily standardně a nevybočovaly z ústavního rámce. Bohužel se později ukázalo, že se jimi ve funkci hlavy státu neřídil a choval se často přesně opačně.

Miloš Zeman poskytl deníku Právo rozhovor (31. 8. 2002, „Jsem na odpočinku, ale do podzimní kampaně vstoupím“), ve kterém se mimo jiné svěřil s tím, jak si představuje výkon funkce prezidenta České republiky. Bylo to v době, kdy začal uvažovat o tom, že vstoupí do tehdejší nepřímé prezidentské volby, která se odehrávala v lednu až únoru 2003.

Už v té době se objevovaly spekulace, že vítěz parlamentních voleb a předseda vlády Vladimír Špidla (ČSSD) z této uvažované kandidatury nebyl příliš nadšený, protože si nepřál na Hradě silnou personu. Miloš Zeman jeho obavy rozptyloval. „Když z mých rukou Vladimír Špidla převzal žezlo předsedy strany, jsem mu řekl: ,Nic mně nedlužíš a nic od tebe nechci.‘ Jsem na Vysočině šťastný,“ ´prohlašoval.

Prezident by neměl šířit blbou náladu

Miloš Zeman ve zmíněném rozhovoru uvedl řadu myšlenek, které by se daly i s odstupem podepsat. Zejména následující:

 „Podle mého názoru by prezident neměl vytvářet alternativu domácí a zahraniční politiky, zakládat nebo podporovat tak zvané hradní strany. Neměl by přehnaně udělovat milosti a amnestie, ani vcelku komicky, protože neúčinně, vetovat zákony přijaté parlamentem nebo nadužívat svých kompetencí vůči ústavnímu soudu. Neměl by šířit blbou náladu.

Prezident by měl vytvářet komunikační pole mezi parlamentními stranami za účelem udržení politické stability. To je hodnota, jejíž význam si uvědomíme teprve tehdy, když o stabilitu přijdeme. Měl by při svých rozhodováních respektovat ty názory lidí, kteří jsou odborně zdatnější než on. Například při udělování milostí respektovat názor ministra spravedlnosti.

A za třetí by měl podporovat ostrovy pozitivní deviace. V umění, vědě, ekonomice a jinde skupiny lidí s nadprůměrnými výkony, kterým ti průměrní, a ještě více ti podprůměrní závidí. Neboť nikdo nedokáže nenávidět a škodit víc než závistivý impotent. Proto ostrovy pozitivní deviace potřebují podporu, ať už prezidentem bude kdokoliv.“ 

Propadák v nepřímé volbě

Připomeňme si krátce, jak v té době volba probíhala. Miloš Zeman se nakonec rozhodl zúčastnit prezidentského klání, které pro něj skončilo neslavně. Potvrdilo se, že Vladimír Špidla a významná část ČSSD myslí svoje obavy z jeho razantního působení na Hradě vážně. Ve druhé prezidentské volbě dostal jen 83 hlasů z celkem 281, jimiž disponuje Poslanecká sněmovna a Senát.

Pro Zemana, který s převahou vyhrál vnitrostranické referendum, tehdy nehlasovala většina zástupců ČSSD. Bývalý předseda sociálních demokratů krátce poté opustil Pražský hrad a od té doby až dodnes se tradují chladné vztahy s jeho nástupci.

Všechno je jinak

Z hlediska výkonu prezidentských pravomocí je však mnohem neslavnější, že Miloš Zeman na svoje předsevzetí zapomněl. Nic na tom nemění ani skutečnost, že poprvé uspěl až v přímé volbě v roce 2013, jelikož z hlediska ústavních kompetencí prezidenta České republiky se nezměnilo v podstatě nic. Ve zjevném rozporu s výše uvedenými představami se octl téměř ve všech bodech.

Prezident Zeman ohýbá ústavní zvyklosti a jmenováním  mimoparlamentní vlády Jiřího Rusnoka vytvářel alternativu domácí politiky. Totéž platí pro vnější vztahy. Ačkoli zahraniční politiku formuluje vláda, prezident se s ní dostával často do kolize. Zejména ve vztahu k Rusku, když jako jeden z mála evropských politiků opakovaně zpochybňoval protiruské sankce. Nevěřil ruskému vměšování v ukrajinsko-ruském vojenském konfliktu a skandálně vyzval Ukrajinu k uznání anexe Krymu.

Pružně se zachoval v otázce podpory tzv. „hradních stran“. S jeho vědomím vznikla Strana práv občanů – Zemanovci, jejímž je čestným předsedou. Stranu následně ovládli Zemanovi hradní spolupracovníci Martin Nejedlý a Vratislav Mynář, a dodnes působí jako prezidentova servisní organizace, jež mu významně pomáhala i v kampani.

Prezident Zeman šíří blbou náladu, jelikož zapomněl na další svůj slib, že bude společnost spojovat. Podařilo se mu ji naopak rozštěpit na dva tábory, přičemž sám dává dostatečně výmluvně najevo, co si myslí o těch, kdo s ním nesouhlasí a kdo ho nevolili. Toto štěpení prohlubují i četné provokace hradního mediálního trolla Jiřího Ovčáčka.

Současná hlava státu nevytváří komunikační pole mezi parlamentními stranami za účelem udržení politické stability, ale jen mezi těmi, které jí jdou na ruku. „Shodou okolností“ jsou to strany označované za antisystémové, či přímo extremistické.

Ostrovy pozitivní deviace

Totéž platí o jím zmiňovaných „ostrovech pozitivní deviace“, mimo jiné z uměleckých kruhů. To jsou zjevně jeho nekritičtí stoupenci, ať už sem patří Helena Vondráčková, Michal David, Daniel Hůlka nebo Zdeněk Troška. Ti nejvěrnější dostávají státní vyznamenání.

Miloš Zeman se jinak zachoval i při udělování milostí. Sice jimi neplýtval, ale udělil ji i recividistovi a dvojnásobnému vrahovi Jiřímu Kajínkovi. Na rozdíl od původních předsevzetí v rozporu s názorem ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO), který by ji Kajínkovi nedal, jelikož jeho vinu opakovaně potvrdily všechny odvolací soudy.

Těžko říci, jak si poradit s další Zemanovou myšlenkou, že „nikdo nedokáže nenávidět a škodit víc než závistivý impotent,“ pokud porce nenávisti šířené z Hradu jsou takřka každodenní.

Miloš Zeman opakovaně tvrdí, že „jen blbec nemění svoje názory“. V tomto případě by naopak vůbec neuškodilo, kdyby svoje názory na výkon funkce prezidenta v roce 2002 neměnil.

Revue Forum Banner

Není zde článek celý?