Naše nynější aréna

<!–

Termín „imperialismus“ byl už dávno odstaven i v širokých levicových kruzích do historického lapidária. A tak asi nezbývalo, než aby ho znovu vyvalil na světlo – výčtem jeho podstatných náležitostí – mocenský kruh kolem amerického prezidenta Donalda Trumpa. Co se dřív říkalo jen v kuloárech a co Hobson, Hilferding, Lenin a Bucharin bezmála zdrženlivě popisovali ve svých knihách o imperialismu (a finančním kapitálu), bez nejmenších skrupulí prozradili vloni v květnu novinám Trumpovi blízcí spolupracovníci: „Prezident (…) má jasnou vizi: svět není „globální společenství“, ale aréna, v níž se státy, nevládní organizace a firmy střetávají při obraně svých vlastních zájmů.“[1] Dnes by snad už ani ti bolševici nevytýčili svůj historický požadavek na zrušení tajné diplomacie a jejich zveřejnění carských materiálů by nevyvolalo senzaci. Neboť nyní se všechno svinstvo vytrubuje „live“ a nikoho to už příliš nezvedá ze židle; zvykli jsme si. A máme jiné arény a jiné – například genderové – boje, jimiž jsme zcela pohlceni. Me too…

V realitě globální arény je třeba zklamat hned dvě kategorie jinak úctyhodných lidí. Za prvé alterglobalisty, kteří se domnívají, že v roce 1998 porazila jejich mobilizace Mnohostrannou dohodu o investicích (MAI), že o rok později v Seattlu rozprášila jednotnou frontu globálního kapitalismu v rámci Světové obchodní organizace (WTO) a že docela nedávno potopila transatlantickou obchodní dohodu TTIP. Nikoliv. Trvalým úkolem konkurujících si kapitalistů a jejich korporací je mít „vlastní stát“ (nejlépe supervelmoc, případně velmoc anebo aspoň nepřehlédnutelnou státní moc). A neustále vytvářet podmínky pro zhodnocování kapitálu na světové úrovni optimální výdělkářskou rovnováhou mezi útokem a obranou, mezi potřebou nadnárodní expanze a národní protekce. MAI zařízla Francie a rozlet WTO – stejně jako tučnou kachnu TTIP – popravil vlivný kapitál na obou stranách Atlantiku. Z dobrých – tedy ze svých vlastních – důvodů. A jestli nakonec neprojde CETA Evropy a Kanady, pak jenom proto, že klíčovým investorům nebude vycházet předběžná kalkulace. Ano, boj je nevyhnutelně internacionální, ale praví nepřátelé zmobilizovaných ulic sedí vždy doma.

Za druhé je nutno zklamat ty vyznavače levicových hodnot, kteří si představují, že jediným imperialistou světa jsou Spojené státy americké, jež v Rusku a/nebo v Číně konečně znovu nalezly důstojné protihráče. Jistěže jsou USA nejsilnější, mají nejvíc vojenských základen na Zemi, největší rozpočet na obranu, brázdí všechna moře světa a haraší drze zbraněmi na dohled potenciálních protivníků. Hon na mírové holubice to však není. Nejde snad ani o to, že největšími zbrojními kšeftaři – obchodníky s letadly, ponorkami a raketami – jsou hned po USA (33 procent světových exportů) Rusko (23 procent) a Čína (6,2 procenta), která – dodejme k napohled nízkému číslu – od roku 2011 svoji zbrojní expanzi zdvojnásobila.[2] Nejde pouze o to, že i oba „protiamerické“ státy jsou jadernými mocnostmi. Jde o to, že Rusko skutečně vede „hybridní válku“ na východní Ukrajině, anektovalo Krym, působí jako geopolitický pilíř globálního imperialismu a místní kontrarevoluce v Sýrii, snaží se rekonstruovat imperiální moc (děržavu), aktivně vstupovat do rozporů druhého „tábora“ a ideologizovat svou soft power tradičními ruskými hodnotami (duchovnosť), chápanými autokratickou věrchuškou jako hráz proti západnímu liberalismu. Imperialismus vede i obranné boje, všechna někdejší „ministerstva války“ jsou dnes „ministerstvy obrany“ a – nejlepší obranou je, jak víme, útok. Neškodilo by také vzít na vědomí, že Putin není Lenin (ani Stalin) a patriarcha Kirill levicový guru.

Čína je expandující mocnost, která se ústy Si Ťin-pchinga v loňském Davosu přihlásila jako patron kapitalistické globalizace, této „tajné diplomacie“ imperialismu, kterou Trump z „egoistických důvodů“ odmítl provozovat. „Ekonomická globalizace podpořila globální růst a usnadnila pohyb zboží a kapitálu, pokrok ve vědě, technologii a civilizaci a vzájemné vztahy mezi národy,“ oznámil čínský lídr davoské sešlosti „pánů světa“ v reakci na protekcionistické postoje Donalda Trumpa.[3] Čína jako zvláštní varianta regulovaného kapitalismu, restaurovaného Teng Siao-pchingem po roce 1979 na maoistickém úhoru, buduje „novou Hedvábnou stezku“ po zemi i po moři v Eurasii, zaplavila svými investicemi Afriku a dvojstrannými dohodami se zeměmi Latinské Ameriky přispěla po roce 2000 k degeneraci tamějších progresivistických režimů v ničivý ekonomický extraktivismus i autoritářství. Čína si vojensky zajišťuje strategické Jihočínské moře budováním umělých, vojensky využitelných ostrovů a deklaruje právo tuto mezinárodní obchodní tepnu v případě nutnosti zablokovat (bez ohledu na přítomnost 7. americké flotily a riziko vážného konfliktu). Je velmi pravděpodobné, že zájmy čínského kapitálu stály v pozadí pádu Roberta Mugabeho v Zimbabwe 21. listopadu 2017; v tom případě by šlo o první čínský převrat „kapitalistických parametrů“ v zahraničí, o první puč, jichž mají Spojené státy na kontě bezpočet. I začínající imperialismus je imperialismus. A také ten čínský nemá s levicovostí, solidaritou nebo snad dokonce se socialismem zhola nic společného.

Těžko ovšem přehlédnout akutní nebezpečí, které představuje současný „klasický“ imperialismus americký. Je tím nebezpečnější, čím reálnější mu vyrůstají protivníci a čím nevypočitatelnější je jeho vlastní politická reprezentace. Ještě nedávno pozorovatelé celkem rozšafně zvažovali logiku Trumpova důrazu na boj proti „růstu moci kapitalistické Číny, jedinému rivalovi schopnému ohrozit slábnoucí americkou hegemonii“.[4] Sblížení s Ruskem mělo prostě oddálit Moskvu od Pekingu a oslabit tak hlavního protivníka, tedy Čínu, kvůli níž budovala strategický „asijský pivot“ již administrativa Baracka Obamy. Stejně rozšafně by dnes bylo možné konstatovat, že analytici Pentagonu a tajných služeb zkrátka vidí jako hlavní hrozbu Rusko a že již nakonec Trumpa donutili k přehodnocení priorit v souladu s jejich analýzami a projekty. K tomu se mimochodem skvěle hodí vyšetřování „ruské stopy“ v prezidentských volbách zvláštním prokurátorem Robertem Muellerem. A darem z nebes je i toxický útok na ruského exagenta Sergeje Skripala a jeho dceru v anglickém Salisbury, útok, jenž premiérka Tereza Mayová pojala takřka jako císařská Vídeň atentát na arcivévodu Ferdinanda v roce 1914.

Chaos v Bílém domě, nad nímž visí i stín impeachmentu, je ale historicky bezprecedentní (ministr zahraničí Rex Tillerson byl odvolán z funkce prezidentským „tvítem“), stejně jako jednotlivé Trumpovy kroky i výroky. Než se americký prezident, jehož tým se neustálými změnami transformoval v jakousi karikaturu „tekuté modernity“, prohlásil za velkého vyjednavače se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem, „předjednal“ summit dětinskými slovy s odérem reálné války. Poté, co Kim v jinak vstřícném novoročním projevu utrousil, že Spojené státy jsou v dosahu jeho raket, Donald Trump „zatvítoval“: „Já taky mám jaderné tlačítko, ale je mnohem větší a silnější než jeho. A funguje!“

Tohle je extrémně nebezpečné. Nenamlouvejme si, že obvyklým způsobem uspořádaný stát je v každém okamžiku schopen k „byznysu jako obvykle“, k buddhisticky vyrovnané póze a k usměrnění svého – jakkoli mocného – devianta. Sám ho totiž organicky („demokraticky“), byť se skřípěním zubů, vygeneroval. A sám ho pozvedl do hodně vysokého zámku, v němž o osudu celého světa rozhodují vteřiny. Za studené války mezi dvěma jadernými supervelmocemi – po takzvané Karibské krizi 1962 – vymysleli aktéři možného sebezničení světa „červený telefon“. Linka mezi Washingtonem a Moskvou měla přesná pravidla použití a jediný cíl: zabránit ukončení lidských dějin. O současných „červených smartfonech“ ve Washingtonu, Moskvě a Pekingu, v trojúhelníku světové arény, jsem ještě nikdy neslyšel. Ne, že by různá – a technicky mnohem kvalitnější – propojení neexistovala. Obávám se však, že ona přesná pravidla a jeden jediný cíl komunikace, kdysi tak samozřejmý, už nejsou stanoveny.

Zdroje

[1] H. R. McMaster, Gary D. Kohn „America First Doesn´t Mean America Alone“, The Wall Street Journal, 30. května 2017.

[2] Y. Mens, „Exportations d´armes: marchands au Nord, clients au Sud“, Alternatives Economique – hors-série 113, leden 2018.

[3] http://www.china.org.cn/node_7247529/content_40569136.htm

[4] Tanuro, „La place du Trumpisme dans l´histoire“, ContreTemps 33/2017.

Není zde článek celý?