Židé z hlavního vysílacího času

Share on Facebook

Facebook

0

Twitter

1Share on Google+

Google+

0Share on Reddit

Reddit

0Share on VK

VK

Share on Tumblr

Tumblr

0

Televizní kultura

„Najdi to, co miluješ a nech, ať tě to zabije.“

Autor: Edmund Connelly

Úvod

Jelikož v řadě našich kulturních institucí Židé početně převažují a v těch ostatních jsou přítomni v počtech a na pozicích automaticky zaručujících výrazný vliv; a vzhledem k u Židů běžnému židovskému (etnickému) cítění je nasnadě, že toto židovské cítění s velkou pravděpodobností ovládne některé naše kulturní instituce. A skutečně se tak stalo.

Ernest van den Haag 1]

Nemá vůbec smysl pokoušet se popírat reálnou přítomnost židovské moci a vlivu v populární kultuře… Marťan analyzující americkou televizi… by se při sledování Seinfelda, Přátel, Chůvy k pohledání, Northern Exposure, Jsem do tebe blázen a dalších pořadů asi hodně divil, že ani ne jeden ze čtyřiceti Američanů je Žid…

Michael Medved 2]

Způsobem zprostředkování světa nás všech se stal pohled Stevena Spielberga.

Stephen Schiff 3]

V rozbouřených šedesátkách

Po skončení bouřlivých šedesátých let si pozornější pozorovatel asi nemohl nevšimnout plíživého počátku konce nadvlády lidí evropské krve ve Spojených státech. Už počátkem 70. let totiž „vidlácké“ programy o problémech vnitrozemí a americké většině vymizely z večerního vysílání tří hlavních stanic a nahradily je podstatně „etničtější“ show. Během několika krátkých let tak v zásadě plně bělošské show jako The Beverly Hillbillies, The Andy Griffith Show/Mayberry R.F.D., Green Acres a Petticoat Junction uvolnily místo „moderním a velkoměstským“ pořadům „šířícím v etnorasové aréně společensky angažovaný program.“ Namísto Andyho Griffitha s Donem Knottsem tedy diváci sledovali postavy u „etnositkomů“ jako Sanford and Son, The Jeffersons a Chico and the Man. 4] Spolu s nimi přišly i společensky uvědomělé sitkomy kritické k hodnotám středního proudu v čele All in the Family Normana Leara. Jak to všechno zapůsobilo na zpodobnění života v moderní Americe a kam nás dovedlo následujících pětatřicet let?

Wilmot Robertson se bohužel dost možná nemýlil, když psal o uzurpaci a vyvlastnění bělošské křesťanské většiny v moderní Americe a má esej se soustředí na jeden z aspektů této uzurpace: úlohu velkých televizních stanic a oblíbených pořadů vysílaných v hlavních vysílacích časech, které se v období mezi 60. lety a koncem 20. století staly tím vůbec nejúčinnějším nástrojem aplikace předpřipravených kulturních poselství americkým masám.

Abychom pochopili změny, k nimž na blikajících obrazovkách došlo, musíme se zaměřit na lidi, v jejichž moci bylo tyto změny provést a kteří tak ostatně také činili. Zjistíme, že hlavní tvůrci této formy protivětšinových kulturních zpodobnění patří k téže skupině jako tvůrci mediálních obrazů obecně. Skutečnost, že příslušníci této skupiny sami nepocházejí z řad většiny, měla a má zásadní dopad na konečný produkt na amerických obrazovkách.

Čtenáři si jistě domyslí, že touto skupinou jsou především židovští imigranti z východní Evropy a jejich potomci, což ve svém díle důsledně dokládá další přispívatel do TOQ Kevin MacDonald. V předmluvě k brožovanému vydání své The Culture of Critique MacDonald popisuje hollywoodský rozměr širšího kulturního boje mezi Židy a Nežidy. Hollywoodští magnáti si ke svému původnímu a prvnímu vizuálnímu masmédiu rychle přidali do portfolia i rozhlas a s postupem technologie i televizi. V televizním prostředí tedy narazíme na podobné motivy a konflikty jako ve století trvající historii hollywoodského filmu. Z několika zásadních důvodů se jim však televize začala otevřeně věnovat až s jistým zpožděním.

Naštěstí nemáme k dispozici jen rozsáhlé studium „židovského vynálezu Hollywoodu“, 5] ale i přínosná díla o židovské úloze při formování televizního programu. Předními počiny na tomto poli jsou The Chosen Image: Television’s Portrayal of Jewish Themes and Characters (Obraz vyvolených: Televizní vyobrazení židovských témat a postav) (1999) Jonathana a Judith Pearlových, Something Ain’t Kosher Here: The Rise of the “Jewish” Sitcom (Něco tady není košer: vzestup „židovského“ sitkomu) (2003) Vincenta Brooka, The Jews of Prime Time (Židé z hlavního vysílacího času) (2003) Davida Zurawika nebo From the Lower East Side to Hollywood: Jews in American Popular Culture (Z Lower East Side [New Yorku] až do Hollywoodu: Židé v americké populární kultuře) (2004) Paula Buhlea. Tato díla se zabývají a rozebírají desítky židovských pořadů a postav v americké televizi za poslední tři desetiletí, jejichž názvy budou povědomé i velice nepravidelnému televiznímu divákovi: Jsem do tebe blázen, Northern Exposure, Chůva k pohledání, Přátelé, Brooklyn Bridge, Dharma a Greg, The Larry Sanders Show – a především Seinfeld.

I. Židé v televizi

Manželé Pearlovi ve své knize The Chosen Image přinášejí fascinující pohled na to, jak jsou Američané v hlavním vysílacím čase vystavováni židovským motivům a tématům. Měli tak možnost sledovat bar i bat micva, židovské svatby, antisemitismus a – samozřejmě – holokaust. „Židovské záležitosti“, píší, „jsou motorem dějových linek, formují postavy, rámují problémy a v průběhu desetiletí se objevily v nespočetných televizních pořadech. Jejich přítomnost na televizních obrazovkách je nedílným společníkem celých dějin televize. Od svých nejranějších dní dodnes toto velké zrcadlo amerického života prostě uznávalo aktivní podíl Židů na tomto životě.“ 6]

All in the Family se objevilo na obrazovkách v témže roce, kdy z nich zmizely seriály The Beverly Hillbillies a Green Acres a před Američany se objevilo naprosto odlišné vykreslení amerického charakteru a kultury. Židovský liberál Norman Lear vytvořil postavu Archieho Bunkera, z něhož se časem stal miláček milionů televizních diváků. Jeho hlavním úkolem bylo vlastně vyprovodit pryč starší éru bělošské patriarchální Ameriky, ztělesněné lidmi jako Bunker, a naučit tuto třídu na odchodu mravům a postojům hodnějších nové, multikulturní Ameriky, kde černoši můžou mít své vlastní podniky a homosexuálové se otevřeně přiznat ke své orientaci.

V prvé řadě však v této nové multikulturní Americe nabyli nový význam Židé a vůbec všechno židovské. „Než se naplnilo jeho dvanáct let na obrazovkách v hlavním vysílacím čase“, říkají Pearlové, „nejznámější bigotní Američan Archie Bunker vychoval ve svém domě židovské dítě, spřátelil se s černošským Židem, pustil se do podnikání s židovským partnerem, stal se členem chrámu Beth Šalom, na židovském pohřbu pronesl smuteční řeč za blízkého přítele, byl hostitelem šábesové večeře, zúčastnil se obřadu bat micva a připojil se ke skupině bojovníků proti vandalismu synagog.“ 7]

Kulturní historici i další všímaví pozorovatelé si velmi jasně uvědomují, že tento přesun ohniska pozornosti od americké bělošské křesťanské většiny k plejádě menšin zdaleka nebyl něčím nevyhnutelným – vždyť veškerou kulturu tvoří lidé. A přestože velkou většinu významných hráčů při určování směřování televizní zábavu tvořili Židé, zprvu – alespoň prvních několik desetiletí – stavěli sami sebe a své záležitosti do centra televizních pořadů jen neochotně. Byl to podobný hlavolam v duchu „je to moc židovské“, s nímž se američtí Židé už dříve – úspěšně – potýkali v literatuře a ve filmu.

Z toho vychází David Zurawik ve své knize The Jews of Prime Time, když se ptá: „Co je ‚až moc židovské‘ a zároveň ne dost židovské?“ Odpověď: „Pozoruhodné dějiny židovských postav v televizním vysílání.“ Nesoulad, o němž mluví, odkazuje na skutečnost, že takřka všichni přední televizní vedoucí pracovníci a producenti byli Židé, ale k zobrazování vlastního vysokého postavení sebe samých nebo i Židů v dalších významných oblastech amerického života se stavěli nejednoznačně. Pro ilustraci začíná rozhovorem s židovským komikem Alem Frankenem. Zurawikův přímý přístup k Frankenovi i televiznímu magnátovi Brandonu Tartikoffovi mu poskytuje náhled zevnitř do židovských pozic ohledně otázky „příliš židovského“.

Tartikoff byl znepokojen skečem z velice populárního pořadu stanici NBC Entertainment Saturday Night Live, v němž herec Tom Hanks představoval moderátora fiktivní televizní soutěže „Žid nebo ne.“ Hanks ukazuje na herečku ze seriálu Laverne & Shirley Penny Marshallovou a ptá se: „Tak co, naši soutěžící, Židovka nebo ne?“ Tartikoff sice uznával, že je to vtipné, „ale nebylo to i antisemitské?“ Po více než týdnu zvažování dostal skeč zelenou, jen aby v neděli ráno musel Tartikoff přijímat jeden hovor za druhým „od kolegů, z velké části Židů“. Nejvíc ho podle jeho slov znepokojil telefonát s jeho matkou. „Nechce se mi tomu věřit. Stydím se, že jsi můj syn. Ta ‚Žid nebo ne‘ scénka byla ta nejvíc antisemitská věc, jakou jsem kdy viděla.“

Přestože Tartikoff v tomto případě možná chyboval, jindy opakovaně zatáhl za ruční brzdu v případech, kdy považoval skeč nebo show za „příliš židovskou.“ Proč se Tartikoff i další židovští šéfové tak často zachovali popsaným způsobem? Podle Frankena proto, že „někteří Židé mají pocit ‚Hele, nedávejme naše židovství tolik na odiv, lidem by se to nemuselo líbit.‘ ‚Nepřitahujme na sebe pozornost. Je nás v branži hodně, tak na to neupozorňujme.‘“ To vcelku dobře vysvětluje, proč tolik vedoucích židovských pracovníků a programových ředitelů upozaďovalo nebo se přímo vyhýbalo jakékoliv spojitosti mezi židovskou identitou a tím, co postavy tolika show říkaly a dělaly. V roce 1991 dokonce Tartikoff málem po jediné epizodě nechal zrušit Seinfelda za to, že mu přišel – jaké překvapení – „moc židovský“.

Za hlavní viníky židovské autocenzury označuje Zurawik Davida Sarnoffa a Williama Paleyho, zakladatele stanic NBC a CBS. Přestože tuto cenzuru uznávalo i mnoho dalších vlivných vysoce postavených Židů v odvětví, podle Zurawika při vyhýbání se „přílišné židovské viditelnosti“ nastavoval laťku právě Paley. Napsal k tomu: „Nemůže být pochyb, že právě Paley byl jednou z hlavních příčin absence židovských postav v televizních pořadech v letech 1955-1972.“ S ohledem na „nesmírný Paleyho vliv na televizi této éry“ je pochopitelné, že jeho výrazně projeveným přáním nevídat v televizi židovské postavy bylo vyhověno. 8]

Zurawikovy argumenty samozřejmě neplatí bezvýhradně a kromě show z poloviny 70. let jako Archie Bunker najdeme i silně židovsky nakloněné pořady Bridget Loves Bernie, Rhoda, Welcome Back Kotter, Barney Miller či Taxi.

Tak či onak se toto tabu vytratilo přibližně ve stejné době, kdy Tartikoff schválil Seinfelda, a poté už se otevřeně židovské motivy ve vysílání staly normou, od sitkomů po noční show na kabelové televizi (např. The Daily Show na Comedy Central s Jonem Stewartem /který se narodil jako Jonathan Stuart Leibowitz roku 1962/ nebo Larry King LiveLarrym Kingem /narozen jako Lawrence Harvey Zeiger/). Většina židovských show 90. let se však nesla spíš v duchu Jsem do tebe blázen, čímž se dostáváme k otázce, která se objevovala velice často: asimilaci a smíšeným sňatkům.

Zurawik i Pearlové se velice zeširoka věnují těmto tématům, která větším dílem kopírují dřívější filmové rozbory, při nichž kritici a badatelé mohli čerpat kulturní poznatky z kusů jako Marjorie Morningstar (1958), Funny Girl (1968), Sbohem, město C (1969), Portnoy’s Complaint (1972) nebo Annie Hallová (1977). Podobně jako ve filmech se zpracování těchto motivů obvykle točilo kolem židovského nápadníka Nežidovky – nebo, jak ji kritici s láskou nazývají, šiksou. O šikse (k termínu šiksa/šikse viz Jidišismy v českém lexiku bod č. 31 – pozn. DP) jeden z kritiků napsal:

V 90. letech jako by každá televizní matka radila své dceři vzít si hodného židovského chlapce – a jejich dcery je poslouchaly. Od hodinových dramat jako „Sisters“, „Nemocnice Chicago Hope” a „Murder One“ po půlhodinové komedie jako „Jsem do tebe blázen,” „Cybill“, „Partners”, „Bless This House”, „The Single Guy”, „The Larry Sanders Show”, „Přátelé”, „Love and War”, „Seinfeld” a „Murphy Brown” Židé randí a berou si Nežidovky v počtech zdaleka převyšujících jakékoliv jiné dnes v televizi vyobrazované mezietnické vztahy.

Podle kritiků je hlavním důvodem rozšíření tohoto obrazu fakt, že Hollywoodu šéfují Židé. 9] Mají ale Židé ve svých rukou skutečně takovou moc nad televizí?

II. Židovská moc v televizi

Hollywood byl už od svých počátků výrazně formován židovskou identitou, nikdo o tom však neměl vědět. Ať už jsou však snahy jej potlačit nebo skrýt sebeodhodlanější, židovství si vždy nějak najde cestu na povrch.

Stephen J. Whitfield 10]

Hollywoodští magnáti

Hollywood byl už od časů svého vzniku výrazně židovským prostředím, což dostatečně dobře zdokumentovali Neal Gabler, Michael Medved, Ben Stein a další, kdo se zabývali židovským složením a smýšlením raného i pozdějšího Hollywoodu, přestože to někdy nebylo tolik patrné. Ve své knize z roku 1998 An Empire of Their Own: How the Jews Invented Hollywood (Jejich říše: Jak Židé stvořili Hollywood) oslavuje Neal Gabler dobu od založení Hollywoodu po konec éry studií a magnátů, čímž jen posiluje přesvědčení, že „americký sen je výmyslem Židů“. 11] Jak Medved dokládá:

Malé promítací sály v zadní místnosti krámů konce první dekády 20. století proměnili na filmové paláce dvacátých let právě židovští vystavovatelé. A když převzaly vládu ozvučené filmy, vtrhla do Hollywoodu záplava židovských spisovatelů, většina z nich z východu. Židé také řídili větší část vlivných agentur pro herce. Hladký běh odvětví zajišťovali židovští právníci a o nemocné se v Hollywoodu starali židovští doktoři. Především ale Židé obsadili producentské pozice. 12]

Společenský vědec a provokatér Ernest van den Haag se přidává s popisem výkonu moci, konkrétně tedy Židy, u mladšího sourozence kinematografie – televize:

Židovský kulturní establishment však dalece přesahuje striktně intelektuální a akademické milieu a prostřednictvím komunikačního oddělení vstupuje do každé americké domácnosti. Hollywood odjakživa byl silně židovskou institucí… Televizní odvětví však založila a provozovala podstatně mladší generace Židů. 13]

Jaké má tento stav věcí skutečně následky?

MacDonald poznamenává, že „židovský příspěvek zábavě a médiím často sloužil k prosazování pozitivního obrazu judaismu a multikulturalismu a naopak negativního zpodobnění křesťanství, evropských etnických zájmů a identifikace s nimi.“ 14] Zběžná i hlubší analýza toto tvrzení podporují – vezměme si třeba závěr vyčerpávajícího rozboru židovských vyobrazení v televizi manželů Pearlových, knihy The Chosen Image: Television’s Portrayal of Jewish Themes a Characters:

Od vzniku televizních stanic před půl stoletím se židovské motivy objevily ve stovkách populárních televizních pořadů. Témata jako antisemitismus, smíšené sňatky, židovské tradice, Izrael, holokaust a otázky židovské identity pronikly do bohaté šíře televizních žánrů… Jaký televizní obraz Židů a judaismu vydává tato přehršel programů? Takřka ve všech případech se k nim přistupuje s respektem, relativní hloubkou, náklonností a dobrými úmysly a židovské postavy v těchto pořadech jsou bez stínu pochyb židovské a často vykreslené jako hluboce zapojené do své víry. 15]

Jedním z pozoruhodných výsledků židovským vlivem formovaného vyobrazení náboženství je i „rozklad televizního smíšeného vánočně-chanukového svátku“, když už nyní chanuka obstojí sama o sobě, bez opory. Když tak např. v jednom z dílů seriálu Frank’s Place pozvou góje do domu právníka Bubby Weisbergera na chanukovou večeři, servíruje se divákům sáhodlouhý pozitivní popis svátku „bez jediné myšlenky na Vánoce“. V epizodě seriálu WIOU z roku 1992 (sedmý díl „Diamond Dogs“ – pozn. DP) hrála „Chanuka hlavní roli. Incident poničení chanukové menory v parku antisemitskými vandaly poskytl postavě Willise Teitlebauma“ příležitost zabývat se svými pocity a židovskou identitou. Toto spojení chanuky s antisemitismem bylo i námětem epizody seriálu Sisters, v níž vandalové zaútočí na židovskou restauraci. 16] I zde se tedy setkáváme se zdůrazňováním vcelku nevýznamného svátku malé, ale mocné menšiny, když současně dochází k posílení poselství o Židech coby obětech.

Motivy antisemitismu a židovské perzekuce se skrytěji či otevřeněji objevovaly a objevují v mnoha příbězích napříč žánry. Nejakutnější připomínkou židovské perzekuce pak jistě jsou desítky vysoce názorných televizních dokumentů o holokaustu, počínaje čtyřdílnou minisérií na NBC z roku 1978 Holocaust, již vidělo až sto milionů Američanů. Navíc, jak dodává historik Peter Novick,

Liga proti pomluvám (ADL) nechala v rámci propagace dramatu vytisknout deset milionů kusů svého šestnáctistránkového bulvárního plátku The Record. Židovským organizacím se podařilo zařídit, aby velké noviny na pokračování tiskly autorskou novelizaci televizního dramatu Geralda Greena a přidávaly speciální vloženou inzerci na dokument Holocaust. (List The Chicago Sun-Times stovky tisíc těchto inzerátů rozdal místním školám.) Americký židovský výbor ve spolupráci s NBC rozdal miliony výtisků podrobného televizního průvodce k tomuto pořadu a v časopisech pro učitele otiskovali s ním spojený kurikulární materiál. Židovské organizace ruku v ruce s Národní radou církví připravily další propagační a osvětové materiály a před projekce pro náboženské předáky. Den odvysílání prvního dílu seriálu byl označen jako „holokaustová neděle“; byly naplánovány různé akce v mnoha městech po celé zemi a Národní kongres křesťanů a židů rozdával žluté hvězdy, které měli lidé ten den nosit. 17]

Televizní diváci také zřejmě zaznamenali vysílání Spielbergova Schindlerova seznamu na NBC, sponzorované společností Ford Motor Company – ovšem bez reklamního obsahu. Jen stěží se dočkáme dne, kdy velké americké korporace zaplatí vysílání Gibsonova Umučení Krista bez reklam – zvlášť nyní, když se zapletl do tzv. antisemitského skandálu. 18]

III. Nepřátelství vůči Nežidům

Kdybyste se průměrného Američana zeptali, jestli dnes v zemi probíhá kulturní válka, velká část souhlasných odpovědí by zřejmě odkazovala na liberálně-konzervativní dělení země nebo – jak se v posledních letech stále častěji říká – napětí mezi modrými a červenými státy. Kdyby snad někdo naznačil, že Židé vedou stejně nevybíravou (a do jisté míry související) válku proti americké většině, dočkal by se přinejlepším vehementního nesouhlasu. Ve skutečnosti však byl tento Kulturkampf do nejmenších porobností popsán předními intelektuály.

Sociolog John Murray Cuddihy  ve své knize z roku 1974 The Ordeal of Civility: Freud, Marx, Levi-Strauss, and the Jewish Struggle with Modernity (Se slušností na štíru:  Freud, Marx, Lévi-Strauss a židovský zápas s modernitou), tvrdil, že přinejmenším od osvícenství se velká část Židovstva považuje ve válce s Nežidy a náležitě k této situaci se také chová. Napsal: „Onen nedostatek, o němž mluvím, odkazuje na bolest nově osvobozených východních Židů, kteří si začali uvědomovat, že je křesťanské společnosti na západě Evropy předehnaly kulturně, finančně, umělecky i intelektuálně“. Židé podle něj na toto trauma reagovali podrážděně a s „pomstychtivou objektivitou“; a co hůř „nepřestali s tím ani v naší době, protože židovská emancipace stále probíhá“. 19]

Cuddihy však neukazuje jen to, jak Židé z titulu jeho díla vedli svou válku proti Nežidům pomocí psychoanalýzy, třídního boje a strukturalismu, ale také její novější podoby, například v americké beletrii přelomu 50. a 60. let. Podobné a početné příklady ovšem mohl nalézt i v desetiletích televizí zprostředkovávaných kulturních poselství.

Historik Albert Lindemann k této kulturní válce přistupuje prostřednictvím alegorií, počínaje jedním ze zakládacích mýtů židovského národa, příběhu svářících se bratrů Ezaua a Jákoba (Gen. 25, 23-26). Podle Lindemanna si toto Židy vymezené dělení na Židy a Nežidy udržuje význam od starověku až dodnes, včetně židovské tendence (či dokonce „instinktu“, jak to popisuje Lindemann) „nahlížet na okolní nežidovské společnosti jako nenapravitelně kazové, zkažené a zvrácené“. V moderní éře stopy těchto sklonů nacházíme mj. v ideologiích jako „socialismus (anarchistické i marxistické varianty), sionismus a u všemožných psychiatrických světonázorů (freudovská psychoanalýza a spřízněné myšlenkové školy)“. 20] Za zmínku jistě stojí i fakt, že u Lindemanna nenajdeme žádné indicie ovlivnění Cuddihyho prací, takže jde podle všeho o simultánní objev nikoliv nepodobný současnému objevení kalkulu Newtonem a Leibnizem koncem 17. století.

24 let po Cuddihym a jen rok po Lindemannovi přináší MacDonaldova práce mnohem přímočařejší popis židovské války proti gójům. S využitím metody sociální identity vykresluje MacDonald židovskou „velice hlubokou antipatii k celému góji ovládanému společenskému řádu, považovanému za antisemitské“. MacDonald zachází podstatně dále než David Hollinger, podle něhož zvýšená židovská přítomnost v akademickém prostředí vedla pouze ke „generickému kosmopolitismu“, když poznamenává: „Tuto antipatii k Nežidy ovládané společnosti často doprovázela silná touha pomstít se za provinění starého společenského uspořádání.“ S odkazem na početné židovské rodiny, které „se pravidelně večer setkávaly u společného stolu ve Scarsdale, Newtonu, Great Necku nebo Beverly Hills a probíraly, jak strašná, zkažená, nemorální, nedemokratická a rasistická americká společnost je,“ MacDonald tvrdí, že jsou zde jasně patrné prvky aktivního nepřátelství vůči kultuře „středostavovské Ameriky“ jako takové. 21] Pokud má pravdu, neměl by být problém nalézt jeho četné příklady v moderních televizních programech.

Nepřátelství k náboženství

Je vcelku přirozené, že skupina vidí milované symboly svých domnělých protivníků jako hrozbu nebo obtěžování, což zřejmě pohání i neutuchající židovské výpady proti křesťanským symbolům ve Spojených státech. I takový Norman Podhoretz uznává, že natolik silně židovsky profilované organizace jako American Jewish Congress (Americký židovský kongres – AJC) a American Civil Liberties Union (Americký svaz pro občanské svobody – ACLU) často vystupují proti křesťanství v Americe, vysmívají se křesťanskému smýšlení a snaží se podkopat jeho veřejnou pozici. 22]

Tento postřeh souhlasí i se závěry hollywoodského kritika Michaela Medveda, který otevřeně píše i mluví o skutečnosti, že velká část hollywoodské produkce v sobě dnes nese silně protináboženský a zejména protikřesťanský podtón. Přestože to Medved výslovně neříká, jedná se o projev kulturní hegemonie svébytné skupiny hollywoodských scénáristů, producentů atd., kteří jsou – jak jsme viděli – z většiny Židé. Medved píše:

V probíhající válce proti tradičním hodnotám je ofenzíva proti organizované víře frontou, na níž se zábavní odvětví angažuje nejviditelněji. V žádné jiné otázce se pohled elit showbyznysu a široké veřejnosti neliší více než tady. Producenti znovu a znovu usilovně útočí na náboženské cítění obyčejných Američanů. 23]

Podle studie z roku 1992 se „89% Američanů hlásí k organizovanému náboženství“, píše Medved a detailně popisuje, jak Hollywood pumpuje obsah nepřátelský víře svého publika. Všímá si trvale negativního ztotožnění křesťanství v mnoha pro televizi natočených filmech. Tak třeba v minisérii Ptáci v trní hraje pohledný Richard Chamberlain rozervaného kněze, který porušil svůj závazek celibátu. William Shatner ve své roli T. J. Hookera stíhá „nemilosrdného darebáka trousícího biblické citáty i samotné bible jako vizitky na místě svých zločinů“. Film stanice ABC The Women of Brewster Place zase vyobrazuje kněze, který láká ženu do postele a v jedné epizodě seriálu Unsub „biskup Grace“ zavraždí dvě nezletilé dívky ze své kongregace. Jedna z epizod seriálu NBC In the Heat of the Night obsahuje scénu, v níž „reverend Haskell“ umírá bezprostředně po té, co se oddával cizoložství s jednou ze svých farnic. V Shannon’s Deal tvoří párek únosců „biblí se ohánějící venkovští balíci“ nádavkem ke „zbožnému křesťanovi, který zavraždí svou ženu a následně skutek ospravedlňuje jako ‚čin Boží… nezadržitelný jako potopa‘“. 24]

O mnoho lépe se křesťanství nevede ani v animovaných seriálech. V Simpsonových stanice Fox můžeme sledovat scénu, při níž se titulní rodina shromáždí kolem stolu, aby se před jídlem pomodlila, a Bart s vážným výrazem předříkává „Milý Bože, všechno jsme si sami zaplatili, nemáme ti teda zač děkovat“. Podstatně agresivnější projev neúcty pak tvůrci protlačili do vánoční epizody Městečka South Park „Pan Hankey, vánoční hovínko“. V této parodii vánočního speciálu Vánoc Charlieho Browna z roku 1965 se objevuje coby duch Vánoc mluvící lidský exkrement. Poselství by jen stěží mohlo být jasnější – Vánoce jsou na hovno. Ve vizuálních médiích tedy vidíme jeden z aspektů židovsko-gójské kulturní války v moderní Americe.

Tento dojem potvrzuje i hollywoodský insider Benjamin Stein. Ve své eseji z roku 1976 „Whatever happened to small-town America?” (Co se stalo s venkovskou Amerikou?) rozebírá trvalé nepřátelství televize k venkovským (čti většinově křesťanským) Američanům. Stein začíná poznámkou, že „skutečně mnoho lidí, kteří píšou scénáře filmů a seriálů, jsou Židé“ a s ohledem na jejich obvykle městský původ to při vytváření televizních pořadů „neříkají, jak to je“.

Namísto toho nám předkládají perspektivu malé a velice mocné výseče americké intelektuální komunity – lidí píšících scénáře pro vizuální masmédia… Následkem toho dochází k čemusi pozoruhodnému a neobvyklému. Národní kultura vede válku proti způsobu života dosud v této zemi mocně přitažlivému a široce praktikovanému…. Vřelý vztah k malému městu je hluboce zakořeněný v srdci Ameriky a miliony lidí tento život upřímně milují. Z masové kultury naší země se ale na obrazovky denně line nenávist k maloměstům … Televize a filmy jsou americkou lidovou kulturou – a přesto nemají pro způsob života velké části tohoto lidu nic jiného než opovržení… Lidé slyší, že jejich kultura je v samotném jádru zvrácená, násilná a nemravná. Toto poselství jim nedává příliš velkou důvěru v budoucnost této kultury a také u nich vyvolává stud za svou zemi a přesvědčení, že se jejich společnost nachází v úpadku – a to úpadku zcela zaslouženém. 25]

IV. Popírání a klam ohledně židovské moci

Jak jsme viděli výše, židovští pozorovatelé ochotně přiznávají ohromnou moc Židů v amerických médiích, zejména v hollywoodském filmu a televizi, přestože co se širší veřejnosti týče, jen stěží zatím můžeme mluvit o obecně přijímaném názoru. Poučení pozorovatelé však vědí, že na identitě záleží vždy. V Jews and the Left (Židé a levice) Arthur Liebman podotýká, že „jednou z nejdůležitějších informací pro badatele sbírajícího informace o sociálním hnutí je socioekonomický profil jeho příslušníků“. 26] Totéž lze pak říci o etnickém „složení“ otevřených komentátorů židovské moci v médiích: Sami to jsou převážně Židé. V ostrém kontrastu k tomu však Nežidé, kteří si jen povšimnou, nebo dokonce analyzují tento pro fungování demokracie klíčový fenomén, pravidelně čelí ostrým odsudkům. Jak říká MacDonald, „židovské skupiny jakoukoliv kritickou debatu o židovských záležitostech vyjmuly z mezí přípustné debaty, což je velice důležité, protože – ano – Židé jsou velice mocnou skupinou“. 27]

Podle všeho tak byl nastolen zákon mlčení, který odměňuje góje ochotné držet se stranické linie, a stupňujícími se sankcemi trestá ty, kteří se zavedených pravidel diskurzu nedrží. MacDonald a další vypsali přední příklady těchto „potrestaných“, včetně případu mladého britského novináře Williama Cashe, který s bezelstnou upřímností okomentoval hollywoodské postavení Michaela Ovitze, Stevena Spielberga, Davida Geffena, Jeffreyho Katzenberga, Lewa Wassermana, Sidneyho Sheinberga, Barryho Dillera, Geralda Levina, Herberta Allena a dalších, když napsal o „týmu snů“ Spielberg-Geffen-Katzenberg:

Alespoň v jednom ohledu však tato specifická kombinace talentů (nebo „talentové kombo“, jak se dnes v branži módně říká) vykročí pravou nohou. Stejně jako průkopníci-zakladatelé prvních studií – a na rozdíl od neúspěšných rádoby magnátů s vlastními studii – jsou všichni židovského původu. 28]

Touto botou porušil novinář základní pravidlo, jak jej zformuloval sloupkař Joe Sobran: „Židovská kontrola velkých médií ve věku právem nazývaném mediální činí vynucené mlčení současně paradoxem i něčím paralyzujícím. Přežití ve veřejné sféře si dnes žádá, abyste o tomto vlivu dobře věděli, ale zároveň se o něm nikdy nezmínili.“ 29] Autor knihy Something Ain’t Kosher Here Vincent Brook se pevně řadí do tábora strážců tohoto vynuceného mlčení mezi góji, když velebí skutečnost, že skupina kritická k některým televizním vyobrazením se „vystříhala kříšení starého bludu o židovské kontrole médií“. Brook následně nesprávně cituje slova z Cashovy aféry, když je nesprávně vkládá do úst samotnému Cashovi: „Samoobnovující se židovská klika vytvořila v Hollywoodu exkluzivní mocenskou elitu.“ 30] Co na tom, že i celá Brookova kniha pojednává o prominentním židovském postavení v Hollywoodu.

Brook následuje tuto Cashovu cenzuru odsudkem Marlona Branda za jeho znepokojivá slova z show Larry King Live, kdy se nechal slyšet, že Židé řídí Hollywood a využívají rasových předsudků o menšinách. „Hollywood řídí Židé, vlastní ho“, začal, „ale židáka (kike) nikdy nevidíme, protože moc dobře vědí, jaký by to mohlo vyvolat odpor“. 31] Měli bychom k Brandovým postřehům dodat dva komentáře. Zaprvé mohl Brando k seznamu Hollywoodem vykořisťovaných stereotypů snadno přidat i křesťanskou většinu, ale asi nejpronikavější jsou jeho slova o „židákovi“. Jakkoliv zvolil nešťastný výraz, dobře ilustruje skutečnost, že v hollywoodské produkci opravdu nevidíme ani zlomek skutečného konání skutečných Židů.

I když ponecháme stranou citlivé téma moderního Izraele, dobře vidíme dva hlavní aspekty chování amerických Židů, jež si na televizní obrazovky jaksi nenašly cestu: četné prohřešky jednotlivých Židů i židovských skupin, 32] a všudypřítomná židovská moc v médiích, finančním sektoru, politice, školství a spoustě další vlivných oborů. Marně byste hledali televizní show vyobrazující trestnou činnost Ivana Boeského, Michaela Milkena nebo tuctů dalších amerických Židů, o nichž se píše v knihách jako The Predators’ Ball Connieho Brucka z roku 1988 nebo Den of Thieves Jamese B. Stewarta (1991).

Pro podrobný popis masivní židovské moci v moderní Americe stačí jen otevřít knihu šéfredaktora The (Jewish Daily) Forward J. J. Goldberga Jewish Power: Inside the American Jewish Establishment (Židovská moc: Uvnitř americko-židovského establishmentu) z roku 1996 nebo dílo politologa Benjamina Ginsberga z roku 1993 The Fatal Embrace: Jews and the State (Osudové objetí: Židé a stát). Samy o sobě tyto dva příklady židovské privilegovanosti při přiznávání a popisu židovské moci dobře znázorňují zákon selektivního mlčení o daném tématu, důležitějším faktorem ale je, že americký televizní divák na obrazovce nevidí žádné vyobrazení této ohromné moci – pokud tedy není schopen zaznamenat a přijmout všudypřítomnost židovských reportérů (Wolf Blitzer, Barbara Waltersová, Mike Wallace, Ted Koppel a další), moderátorů talk show (Larry King, Jon Stewart atd.), herců, komiků, mluvčích atp. jako nepřímý důkaz židovské moci a význačného postavení. Kde je však přímé vyobrazení této moci? Miles Silverberg v Murphy Brownovi? Jestli ano, tak tento výsměch přesvědčení o židovské moci ve zpravodajských médiích slouží spíše k trivializaci nebo úplnému zadušení debaty. Nepřítomnost jakýchkoliv narativů o židovské moci – politické, finanční, akademické – nás nutí vrátit se k pojmu „nadbytečné viditelnosti“ (surplus visibility) a aplikovat jej na americké televizní prostředí.

V. Jakým způsobem Židům pomáhá skrývání jejich moci?

V The Jews of Prime Time Zurawik popisuje sociologický pojem „nadbytečné viditelnosti“: „Pocit příslušníků menšiny a dalších, že cokoliv její příslušníci udělají nebo řeknou, je to příliš a navíc tak činí příliš nápadně“. Přijímá zažitou představu, že příslušnost k „určitému produktivnímu společenství“ má za následek méně stereotypní představu tohoto společenství, „lépe vystihující sociální realitu“. Paradox shledává v tom, že „k ničemu podobnému v případě Židů a televize nedošlo.“ 34] Židovskou „autocenzuru“ vlivných strážců televizního diskurzu jako William Paley, David Sarnoff či Brandon Tartikoff lze tak asi nejlépe popsat jako formu klamu, v jehož rámci si židovští producenti kultury dobře uvědomují zájmy židovské komunity (alespoň jak si je vykládají oni) a při jehož praktikování se otázka „Je to dobré pro Židy?“ nikdy neskrývá příliš hluboko pod povrchem.

Takřka bez výjimky se setkáváme s neochotou uznat naprostou nereálnost židovské image v populární kultuře. Stejné chyby se dopouští i filmový kritik Lester Friedman:

Na rozdíl od filmů o jiných amerických menšinách byly filmy s Židy často podrobeny zkoumání pod drobnohledem částí této skupiny, která drží v rukou moc rozhodovat o vyobrazení celé skupiny směrem ke zbytku společnosti. Výsledný obraz Židů ve filmech je tak bohatou a rozmanitou skládankou sestavenou několika generacemi filmařů reagujících na svět kolem sebe.

To je samo o sobě asi pravda, následně však Friedmanovi skutečnost uniká mezi prsty: „Jejich díla dynamicky zobrazují jak zásadní židovský dopad na americkou společnost, tak vnímání Židů ve svém středu americkou společností… Ať už však své židovské postavy vysvětlují či zneužívají, všechny tyto filmy implicitně či explicitně ukazují, jak Židé ovlivňují americký život. (zdůraznění autora)“ 35]

Právě v tom se však Friedman mýlí, protože tyto filmy spolu s rozsáhlou televizní tvorbou skutečné židovské působení na americký život spíše skrývají. Kde jsou otevřená vyobrazení pochodu židovských aktivistů psychoanalytickými, antropologickými institucemi či Starou i Novou levicí? Kde je židovská úloha v komunismu a jeho excesech? Kde jsou dramata, v nichž Židé bojují za otevřené hranice a další „imigrační reformy“? A co asi vůbec největší zámlka – kde jsou další a další seriály o židovských neokonzervativcích a jejich rozpoutávání stále nových nekonečných válek na Blízkém východě?

Proč coby protiváhu populárního seriálu 24 hodin, v níž federální agent Jack Bauer (Kiefer Sutherland) neúnavně bojuje proti nekonečným teroristickým hrozbám národní bezpečnosti, nenatočí seriál s Ronem Silverem jako šéfem Ministerstva vnitřní bezpečnosti Michaelem Chertoffem a židovskými herci zpodobňujícími jeho v Izraeli narozenou matku a otce rabína? Richard Dreyfuss by pak mohl hrát dlouholetého židovského aktivistu Gregga Rickmana, nedávno jmenovaného Zvláštním zmocněncem ministerstva zahraničí pro monitoring a boj s antisemitismem. A kdyby se úlohy šéfa ADL Abrahama Foxmana zrovna nemohl ujmout hádavý Ed Asner, jistě by ho ochotně zastoupil třeba Harvey Keitel. Jaká je šance, že v nové televizní sezóně uvidíme něco alespoň vzdáleně podobného?

VI. James Jaeger o filmu Crash

Právě tento klam jistě vyprovokoval filmového kritika Jamese Jaegera k výpadu proti režiséru Paulu Haggisovi za rasové a etnické konotace jeho filmu Crash, oceněného v roce 2005 Oscarem za nejlepší snímek. Podobně jako Brando si Jaeger všímá filmového souboru rozmanitých postav, které do sebe narážejí („crashing“) v Los Angeles plného rasového napětí ale namítá, že „Nikdo není vyobrazeno, že i Židé NARÁŽEJÍ (CRASH) do černochů, bělochů, Hispánců, Iránců, Asiatů, Peršanů a zásadně ovlivňujících JEJICH životy – hlavně v Hollywoodu, kde se film odehrává a Židé v této části Los Angeles tvoří vládnoucí menšinu.“ Namísto toho Jaeger vidí obvyklou kombinaci vybrané rozmanitosti před kamerou, ale ani slovo o její absenci za ní. „Proč Paul nenapíše scénář odehrávající v ředitelských apartmá řekněme Warner Bros. nebo Paramount, kde bude vlivná a vládnoucí menšina řádně a přesně vykreslena coby židovská?“

Jedním z důsledků této nevyvážené etnické reprezentace na nejvyšších místech Hollywoodu je i záplava obrazů napadajících hodnoty americké většiny. Filmy financované nebo distribuované vlivnou menšinou, již tvoří liberální Židé „vytrvale prosazují homosexuálně-lesbickou tématiku, sionismus, nekritickou podporu Izraele a nekonečný přísun filmů o holokaustu na podporu mýtu židovské viktimologie.“ K tomu „vzniká spousta příběhů útočících a dehonestujících tradiční rodinu nebo úlohu matky v domácnosti. Filmy rozdělující nebo zesměšňující křesťanské společenství, jeho dějiny nebo snímky, jež usilují o rozmělnění či vymazání jeho svátků, zásad a/nebo hodnot, pak hollywoodští insideři produkují ve velkém.“ 36]

Jaegerův popis hollywoodského „scénáře“ filmové produkce se dle mého soudu takřka v ničem neliší od toho televizního – což znamená „natáčet filmové příběhy, s nimiž se ztotožňuje elitní skupina insiderů a které chce vyprávět takřka na úkor všech ostatních příběhů a motivů“. 37] V této hře tedy zjevně musí být vítězové a poražení.

VII. Moc televizní propagandy

Politolog Michael Parenti se snažil přesně popsat, jak funguje výkon mediální moci. V knize Inventing Reality: The Politics of the Mass Media (Vymyšlená realita: Politika masmédií) píše:

Existenci společného zdroje kulturně podmíněných (systémových, nikoliv spikleneckých) politických hodnot nelze popřít – kde se však tento zdroj zformoval? Kdo nebo co rozhoduje o určujících prvcích kultury samotné? A lze vůbec zredukovat celou kulturu na… časem se zvětšující sadu nabytých zvyklostí a činností?… Bližší pohled odhaluje, že nevědomky sdílený „zavedený“ názor… nesdílejí všichni a že vlastně ani vůbec není zavedený… Jinými slovy možná velká část mediálních elit… sdílí na tyto věci jisté postoje, ale velká část – někdy většina – veřejnosti nikoliv. Máme tedy co do činění se „zavedeným postojem establishmentu“ s nejvyšší mediální viditelností, jež obvykle vylučuje názory početných částí obyvatelstva. „Vládnoucí společné hodnoty a přesvědčení“, které mají být přirozeným plodem a vyjádřením sdílené politické kultury, tedy nesdílejí všichni a dokonce ani většina… přestože nepochybně požívají dominance v tom smyslu, že velké části názorového pole připravují o viditelnost… Když to shrneme, tak vlastníci médii – stejně jako všechny ostatní sociální skupiny – vědomě prosazují vlastní zájmy a snaží se pro ně výhodným způsobem také ovlivňovat ostatní. 38]

„Nejvyšší mediální viditelnosti“ dosahují opakovaným vysíláním na televizních obrazovkách. Takovéto opakování je ke zformování nekritického publika v duchu zamýšleného poselství naprosto zásadní. Mediální experti dodávají: „Není důvod věřit, že by jediný film nebo i skupina filmů zásadněji a dlouhodoběji ovlivnily své obecenstvo“. Jestliže je však poselství šířeno neochvějně a bez přestání, „lze se důvodně domnívat, že to bude mít na diváctvo zaznamenatelný účinek“. 39] Nebo, řečeno s Margaret Milesovou: „Žádný film nemá kouzelnou moc, ale opakování podobných obrazů napříč různými snímky tyto obrazy vplétá do přediva sdíleného života americké společnosti… Na podvědomé a tím pádem nesmírně účinné úrovni, nedostáváme v hollywoodských filmech příběh (narativ), ale pravidla.“ 40] A pokud mají takovou moc filmy, představte si možný vliv televize, u jejíhož sledování stráví většina lidí podstatě více času než před filmovým plátnem.

Coby elegii za americkou většinu uzavírám poznámkou Kevina MacDonalda z roku 1998 o nežidovské reakci na vytrvalé útoky proti své kultuře a hodnotám. Soudí, že jediným způsobem, jak se lze v Americe vyhnout otevřenému etnickému sváru, je aby „přinejmenším některé etnické skupiny neznepokojovala jejich zhoršující se pozice v etnickém soupeření. Osobně to v dlouhodobém výhledu považuji za velice málo pravděpodobné.“ 41] Alespoň prozatím to však skutečně vypadá, že většinu Američanů skutečně neblahý vývoj etnické „soutěže“ nijak neznepokojuje – snad i proto, že je tak zaměstnává sledování televize a oni se slovy Neila Postmana pokoušejí „ubavit k smrti“. 42]

Poznámky:

1] Ernest van den Haag, The Jewish Mystique (New York: Stein and Day, 1969), s. 129.

2] “Is Hollywood Too Jewish?,” Moment (srpen 1996): s. 37.

3] “Seriously Spielberg,” v Lester D. Friedman a Brent Notbohm, eds., Steven Spielberg (Jackson, Mississippi: University Press of Mississippi, 2000), s. 171.

4] Vincent Brook, Something Ain’t Kosher Here: The Rise of the “Jewish” Sitcom (New Brunswick, New Jersey: Rutgers University Press, 2003), s. 49. Shodou okolnost byly seriály The Beverly Hillbillies, Green Acres i Petticoat Junction vytvořeny Židem Paulem Henningem. Viz Paul Buhle, From the Lower East Side to Hollywood: Jews in American Popular Culture (New York: Verso 2004), 263 (n. 39).

5] Neal Gabler tento výraz užil ve své knize An Empire of Their Own: How the Jews Invented Hollywood (New York: Crown Publishers, 1988).

6] Jonathan Pearl and Judith Pearl, The Chosen Image: Television’s Portrayal of Jewish Themes and Characters (Jefferson, North Caroline: McFarland & Company, Inc., 1999), s. 229.

7] Pearl and Pearl, The Chosen Image, s. 5.

8] David Zurawik, The Jews of Prime Time (Hanover and London: University Press of New England, 2003), s. 2–6, 62–63. Paleyho hegemonie nad odvětvím byla taková, že podíl jeho CBS na ziscích tří hlavních stanic dlouhá léta dosahoval až 85%.

9] Alina Sivorinovsky, “Images of Modern Jews on Television,” Midstream 41:9 (1. prosince 1995): s. 39–40. K tématu šiksy bychom měli dodat, že jako vnitřní židovský narativ s přesně vymezenou úlohou pohlaví o židovském muži, který sexuálně dobývá Nežidovku, není tento motiv podle všeho zvlášť problematický, což je v podivném kontrastu s obecnou citlivostí mezirasových a mezietnických vztahů v amerických dějinách. Moderní akademici zpravidla vnímání ženy coby sexuálního objektu silně odsuzují, narazíme např. na četné popisy (a odsudky) případů, kdy běloši zobrazují a využívají Asiatky jako sexuální objekty – od Madame Butterfly po tucty hollywoodských filmů. Kritického zpracování se dočkaly v knihách jako Embracing the East: White Women and American Orientalism (Oxford: Oxford University Press, 2002) Mari Yoshiharové a „převýchovných“ dokumentech jako Picturing Oriental Girls či Slaying the Dragon, kde je konfrontován stereotyp mužného, dominantního Západu a femininního submisivního Východu.

10] Stephen J. Whitfield, American Space, Jewish Time: Essays in Modern Culture and Politics (Armonk, NY: M.E. Sharpe, Inc., 1996), s. 151.

11] Citováno v Gabler, An Empire of Their Own, s. 1.

12] Gabler, An Empire of Their Own, s. 1–2.

13] Van den Haag, The Jewish Mystique, s. 141–142.

14] Viz http://www.csulb.edu/~kmacd/books-derbyshire.html#2nl

15] Pearl and Pearl, The Chosen Image, s. 5.

16] Pearl and Pearl, The Chosen Image, s. 32–39.

17] Peter Novick, The Holocaust in American Life (Boston & New York: Houghton Mifflin Company, 1999), s. 210. Novick si všímá, že židovské organizace cílí samostatně na židovské a nežidovské publikum a v případě ADL se podle všeho dopustily záměrného podvodu, když studijní průvodce pro židovské děti zdůrazňovaly křesťanský antisemitismus a urážely asimilované Židy.

18] Nad ránem 28. července 2006 zastavil Gibsona za možné řízení v opilosti losangeleský policista James Mee, Žid. Po následném zatčení Gibson údajně vyhrkl „příval antisemitských poznámek o ‚zku***ných Židech,‘ včetně tvrzení, že ‚Židi můžou za všechny války na světě.‘“ Nakonec se Gibson policisty zeptal: „Jste Žid?:“ (Gabriel Sanders, “Gibson’s New Line: Forgive Me, Foxman, for I Have Sinned…,” The Jewish Daily Forward, 4. srpna, 2006).

19] John Murray Cuddihy, The Ordeal of Civility: Freud, Marx, Levi-Strauss and the Jewish Struggle with Modernity (Boston: Beacon Press, 2nd ed., 1987 [1974]), s. 68.

20] Albert S. Lindemann, Esau’s Tears: Modern Anti-Semitism and the Rise of the Jews (New York: Cambridge University Press, 1997), s. 13–15.

21] Kevin MacDonald, The Culture of Critique: An Evolutionary Analysis of Jewish Involvement in Twentieth-Century Intellectual and Political Movements (Westport, CT: Praeger, 1998), s. 85–86.

22] Podhoretz in Commentary (1995): s. 30, cit. in MacDonald, The Culture of Critique, s. 148.

23] Michael Medved, Hollywood vs. America: Popular Culture and the War on Traditional Values (New York: HarperCollins, 1992), s. 50.

24] Medved, Hollywood vs. America, s. 80–81.

25] Benjamin Stein, “Whatever Happened to Small-town America?,” The Public Interest (léto 1976), s. 22–23. Ve své novější knize The View from Sunset Boulevard: America as Brought to You by the People Who Make Television (New York: Basic Books, 1979), Stein ukazuje, jak silně negativně nahlížel Norman Lear na venkovskou Ameriku: „V jeho produkční společnosti TAT v posledních dvou vznikly dvě show situované na maloměstě — Mary Hartman, Mary Hartman a Fernwood 2Night. Obě jasně dávají na odiv to, co Marx nazval „idiocií venkovského života.“ Městečko Fernwood v Ohiu, ne přímo farmářské ani průmyslové, je plné rasistů, klansmenů, buranů a falešných křesťanů,“ s. 72.

26] Arthur Liebman, Jews and the Left (New York: John Wiley & Sons, Inc., 1979), s. ix-xi.

27] Viz http://www.csulb.edu/~kmacd/books-derbyshire.html#2nl.

28] William Cash, “Kings of the Deal,” The Spectator (29. října 1994): s. 14.

29] Joe Sobran, “The Buchanan Frenzy,” Sobran’s (březen 1996), s. 3. Přestože Cash našel zastání u židovského redaktora Dominica Lawsona, čelil v Americe tvrdé palbě kritiky.

30] Brook, Something Ain’t Kosher Here, s. 171.

31] Marlon Brando, Larry King Live, 5. dubna, 1996.

32] Tak například v roce 2002 ADL mimosoudně vyrovnala žalobu, která ji vinila ze sledování aktivistů ze San Francisca. Šéf sběru informací ADL pro oblast Sanfranciského zálivu Roy Bullock byl v kontaktu a policejním inspektorem Tomem Gerardem, který se později vzdal odvolání v případě obvinění z nezákonného přístupu k vládním informacím, (Bob Egelko, “Jewish Defense Group Settles S.F. Spying Suit,” San Francisco Chronicle, 23 února 2002). V jiném případě z roku 2001 uznal federální soud větší část desetimilionové žaloby proti ADL, která označila pár z okolí Denveru za antisemity. (Marc Perelman, “Judge Slams ADL for Hurting Couple Tarred as ‘Anti-Semites,’” The Forward, 13. dubna 2001.) Dva vysoce postavení zaměstnanci další významné židovské skupiny American Israel Public Affairs Committee (AIPAC), byli propuštěni po obvinění z předávání utajených informací izraelské vládě. Podle dokumentů se jednalo o ředitele strategie Steva Rosena a analytika Keitha Weissmana. (Dan Eggen and Jerry Markon, “2 Senior AIPAC Employees Ousted,” Washington Post, 21. dubna 2005, s. A8). Kromě potíží AIPACu spojených s tímto skandálem propukl skandál i ohledně jeho vlivu na různé instituce. Absolvent West Pointu a uznávaný profesor politologie na University of Chicago John Mearsheimer a děkan harvardské Kennedy School of Government Stephen Walt přišli s tezí, že „skupinka stoupenců Izraele vně i uvnitř vlády drží v rukou neúměrný vliv nad americkou zahraniční politikou na Blízkém východě, což často škodí americké bezpečnosti jako takové.“ Jejich esej “The Israel Lobby” vyšla London Review of Books a budí další kontroverze. (Viz Michael C. Desch,“Prophets in Their Own Land: How to Go from Respected Academic to Anti-Semite—in One Simple Step,” The American Conservative, 19. června 2006).

33] Connie Brucková, The Predators’ Ball: The Inside Story of Drexel Burnham and the Rise of the Junk Bond Traders (New York: Penguin Books, 1988) a James B. Stewart, Den of Thieves (New York: Simon and Schuster, 1991). I režisér Oliver Stone se ve svém slavném filmu Wall Street (1987) dotkl identity nepoctivého obchodníka na burze Gordona Gekka (Michael Douglas) dotkl jen okrajově. V saunové scéně srovnává Gekko své vlastní kořeny s bohatými newyorskými WASPs, které zvířata v zoo zajímají víc než skuteční lidé.

34] Zurawik, The Jews of Prime Time, s. 6.

35] Lester D. Friedman, The Jewish Image in American Film (Secaucus, NJ: Citadel Press, 1987), s. 9.

36] Paralely s MacDonaldovými tezemi v The Culture of Critique jsou patrné na první pohled: „Instituce posilující skupinové pouto mezi Nežidy (jako nacionalismus a tradiční náboženské instituce) čelí aktivnímu odporu a podvracení při současném zachování strukturální integrity židovského separatismu,“ s. 89.

37] James Jaeger, “Paul Haggis, Bigotry & CRASH, “http://www.mecfilms.com/universe/articles/crash.htm, 4 března 2006.

38] Michael Parenti, Inventing Reality: The Politics of the Mass Media (New York: St. Martin’s Press, 1986), s. 241–242.

39] Stephen Powers, David J. Rothman a Stanley Rothman, Hollywood’s America: Social and Political Themes in Motion Pictures (Boulder, CO: Westview Press, 1996), s. 10, 287.

40] Margaret R. Miles, Seeing and Believing: Religion and Values in the Movies (Boston: Beacon Press, 1996), s. 190–191.

41] MacDonald, The Culture of Critique, s. 309.

42] Neil Postman, Amusing Ourselves to Death: Public Discourse in the Age of Show Business (New York: Viking Adult, 1985).

Esej Edmunda Connellyho The Jews of Prime Time vyšla v časopise The Occidental Quarterly, Roč. 6, č. 3 (podzim 2006).

Není zde článek celý?