Dobře skryto průhledností

Panuje všeobecné přesvědčení, že lékem na korupci a pletichy ve veřejné a státní správně je transparentnost, tedy že bude vše veřejné a na všechno a na všechny bude vidět. To je ovšem iluze. Transparentnost může naopak vše jen víc zamlžit, přitom ale dodat punc otevřenosti, tedy v důsledku nic nevyřešit a přitom vytvářet iluzi řešení. Příkladem budiž územní plánování v Praze.

Vše – alespoň nakolik to mohu posoudit – je zveřejněno zde. To všechno jsou desítky stran hutné právnické a úřednické mluvy kombinované se stovkami stran odborných posudků. Kdo může tohle přečíst, pochopit a navíc v reálném čase tak, aby stihl lhůty pro podání námitek, pokud narazí na známky pletich či korupce? Jsem pevně přesvědčen, že nikdo, dokonce ani ten, kdo zná všechny procesy, všechny kódy (třeba využití plochy) a tomu, co čte, rozumí, protože je toho prostě moc. Bez týmu odborníků, kteří by si ovšem dokázali zjednat přístup i právnickými kličkami, je celá transparentnost v této oblasti k ničemu. Běžný občan – a běžným občanem rozumím průměrně inteligentního zaměstnaného člověka – jen stěží může cokoliv kontrolovat, i kdyby chtěl. Kvalitativně i kvantitativně je toho prostě víc, než je kapacita běžného občana.

Celá slavná transparentnost tak jen pomáhá legitimovat až obstrukčně složité procesy v oblasti, která je vzhledem k kořistnickým zájmům developerů a cenám pozemků a nemovitostí v Praze korupcí a pletichami vysloveně těhotná. Transparentnost sama o sobě je k ničemu, pokud to, co odkrývá, není samo o sobě jednoduché a srozumitelné. V opačném případě je to jen fíkový list.

Převzato z blogu Tribun

Není zde článek celý?