Hledá se lídr opozice. Značka: spěchá!

Nedávno jsem měl delší rozhovor se svým dlouholetým přítelem z Bratislavy. Mluvili jsem o aktuální situaci u nich a u nás. On jako první vyslovil obavy z toho, aby ta vlna nové energie, která se ještě před pár dny nesla celým Slovenskem po popravě Jána Kuciaka a jeho snoubenky, nepřišla vniveč a nerozplynula se jako pára nad hrncem. Ten důvod jeho obav byl prostý. Žijeme v éře symbolů, v silně personifikovaném světě, v němž soupeří symboly a persony jako značky na trhu v produktových kampaních. Mixuje se v nich tradice s modernitou, stará praxe s novou nadějí.

Veřejné mínění, projevy občanské společnosti, politické střety, tam všude platí síla a váha symbolů a výrazných person. Vítězí nejen argumenty, ale především schopnost je správně a přesvědčivě nabídnout a obhájit. Ulice má vždy silný motiv, ví, co nechce a čeká na svého mluvčího, lídra, který nabídne více – poselství, naději, vizi a konkrétní způsob, jak to vše naplnit a zhmotnit. A nabídne taky svou roli vyzyvatele těch (nebo toho), kteří reprezentují a zosobňují staré pořádky.

A právě toho se můj bratislavský přítel obává. Pokud bude ten někdo absentovat, pak ten prostor může opět uchvátit dnes zdánlivě poražený představitel předchozích pořádků. Myslel jsem, že by tím vyzyvatelem Fica, respektive ficoismu, jako variaci (pokračování) mečiarismu mohl být sám Kiska. Ten je však ve své prezidentské roli spokojen a nepůjde do plného rizika vyzyvatele pro pozici exekutivního šéfa země. Kdo tedy? Odpověď jsem nedostal. Místo toho se mě zeptal, jak to vidím u nás. Upřímně řečeno, není to tak nepodobné. I u nás bylo hodně hlasů proti Zemanovi, ale nestačilo to. Mimo jiné i proto, že vyzyvatel nezískal širší celospolečenskou podporu. I u nás bylo nedávno pár tisíc lidí na náměstích. Něco se děje. Jsou symboly, na které část veřejnosti reagovala (nejen intuitivně) v obavě návratu do normalizačních schémat, i když tentokráte v jakési soft variantě. A co dál?

Co to je ten ficoismus? Je to třeskavá směs nacionalismu, státního banditismu a bezbřehého populismu, která se navíc opírá o milovníky starých pořádků a politický extrémismus. Připomíná vám to něco? Správně – je to náš babišismus. Ostatně, vždyť se jedná o export ze Slovenska a Andrej s Robertem si vždy dobře rozuměli, a to až v dojemné součinnosti s československými oligarchy, těmi skutečnými vítězi polistopadového sametu. Oběma (Robertovi i Andrejovi) se podařilo tak či onak uchvátit stát (tedy státy), kdysi ne náhodou společný.

Nuže, zjevně řešíme stejný problém. Kdo bude oním vyzyvatelem – přirozeným, a hlavně akceptovatelným lídrem opozice? Slováci mají výhodu v tom, že už jsou o jednu fázi dál. Fico ustoupil. Náš agrofertí Babiš ani náhodou. My máme Zemana a oni Kisku. Oni mají mnohá mainstreamová média skutečně nezávislá, u nás bych to s takovou jistotou tvrdit nemohl. Oni nemají stalinisty v parlamentu, my ano. Ale i tak je to základní schéma dosti podobné. Rozdíl je snad ještě v tom, že oni jsou v eurozóně a výrazně přibrzdili svou předchozí proti unijní rétoriku.

Takže se vraťme zpátky k nám. Máme opravdu všechny důvody k obavám, pokud si někdo myslí, že ne, tak žije v jejich virtuálně stvořené realitě, anebo je součástí jejich uchvatitelského světa. Máme politické subjekty, které se řadí k demokratickému spektru, ale nemají výraznou podporu a až na ojedinělé výjimky působí mdle a někdy bohužel až odevzdaně. Svůj hlas pozvedla řada občanských iniciativ a hlasitě projevila svůj názor. Bylo by nanejvýš vhodné a žádoucí propojit politickou a občanskou opozici. Stvořit opoziční stínovou vládu, vygenerovat opozičního stínového kandidáta na prezidenta a plně jej podpořit. Shodnout se na skutečném lídrovi vzdoru proti zlu babišismu a zemanismu, tedy české (respektive československé) variaci mečiarismu. Jinak hrozí prohra, frustrace, atomizace odporu a zmar. V tom je ta situace identická u nás i na Slovensku, přes všechny rozdíly.

A to nás letos čekají několikeré volby, a možná i předčasné parlamentní. Je nejvyšší čas to vzít vážně a nenechat se zmást iluzí blahobytu (z části zadluženého), který je navíc dán nezávislosti ekonomiky na státu a mimořádnou kondicí zemí eurozóny. Sny o spáse z Číny a Ruska nelze brát vážně, ale je třeba jim stavět dobře vyargumentované oponentury. Hry o nepřátelích z vnějšího světa jsou z větší části produkcí ruské hybridní války. To je třeba pojmenovat a odmítnout plnou vahou, a nejen tak jako, když se to zrovna momentálně někomu hodí. Čeká nás zlomový střet, v němž půjde o charakter a o podobu státu, o základní atributy liberální demokracie, a o naši příslušnost k hodnotově pevným civilizačně způsobilým spojencům. To je sakra vážná výzva. Občanská aktivita, zájem o věci společné a veřejné je politikum v krystalické podobě, je třeba se přestat tomu bránit. Politika je sférou, v níž je přítomné neustále větší či menší napětí mezi politikou vládnoucí (politikou shora) a politikou emancipační (politika zdola). Politika je vlastně permanentním bojem o uspořádání společnosti. Politikou tedy rozhodně není normalizační či agrofertí diktát. Vzdor těmto tendencím je nejen žádoucí, nýbrž i životně nutný, pokud nechceme opět ztratit vlastní důstojnost a sebeúctu.

Revue Forum Banner

Není zde článek celý?