Jediná možná cesta. Tentokrát doopravdy

<!–

ČSSD spěje k politické entropii nejenom tím, že v loňských volbách utržila porážku, inkasujíc méně hlasů (7,27%), než komunisté (7,76%). „Nejstarší politická strana v zemi“, která už v roce 2013 pořádně nesvedla slíznout politickou smetanu z neoliberálního dna Nečasovy vlády (de facto ovšem vlády Kalouskovy), se především v minulém volebním období chytila do ukázkové vlastní pasti; třídní boj, který za panování Bohuslava Sobotky vedla, byl bojem proti Andreji Babišovi, zřejmě jedinému kapitalistovi v této zemi a zároveň – aspoň ho měla hned po ruce – koaličnímu partnerovi.

V běžné reformistické agendě vládnímu levému středu tento magnát příliš nepřekážel, protože nutnost nějakého bakšiše pro chudé chápou obvykle miliardáři více, než o život na trhu zápasící maloburžoazie, zděšená koncentrací kapitálu nahoře i sociálními transfery směrem dolů. Tenhle typ zděšení se ostatně promítl do hlasů pro ODS a zčásti i pro Piráty, druhé a třetí straně na pásce, zatímco protestní hlas námezdního lidu se dle míry ignorantství přesunul od ČSSD a KSČM buď k technokratu Babišovi (ANO), nebo k fašizoidům z SPD. Hnědá okamurovská plíseň v různé kvantitě i kvalitě prorůstá ovšem celou českou veřejnost, všechny partaje i byrokratické aparáty až po Pražský hrad.

Ďábelská past

Jádrem aktuálního problému sociálních demokratů je fatální taktická chyba, jíž představuje předchozí démonizace „žlutého barona“ a „trestně stíhaného premiéra“ (a předtím vicepremiéra a ministra financí) Babiše. Malování čerta na zeď zablokovalo všechny strategické perspektivy politiky, jež nemůže nebýt uměním možného. Nový předseda strany Jan Hamáček má dnes krajně těžký úkol, má-li přesvědčit členskou základnu, aby svolila k paktu s politikem, jenž byl „přátelům“ dlouhodobě líčen jako Lucifer. Tohle je psychologicky past skoro ďábelská.

I v zahraničních periodikách, která se jinak Česku prakticky vůbec nevěnují, neorientují se u nás skoro v ničem a netuší, kdo je kdo, začíná přihořívat. Chápou kauzu Babiš lépe než našinci. V dubnovém čísle francouzského časopisu Le Monde diplomatique si můžeme přečíst například tohle:

V České republice stojí Babiš v čele rozsáhlého konglomerátu Agrofert, který měl v roce 2014 třetí největší obrat v zemi a odvedl státu na korporátní dani 21,8 procenta svého zisku, tj. 63 milionů eur. Naopak česká dceřiná společnost německého supermarketu Lidl, desátá největší společnost v ČR, neplatí daně v České republice. Společnost Lidl využívá univerzální doložky o obchodním partnerství, což je typ dohody obvykle vyhrazené malým strukturám (architektům, právníkům), které si mohou vybrat účetní místo, kde budou platit daň z profitu. A 99 procent zisků plyne německému partnerovi.“ A článek pokračuje: „Pan Babiš, podezřelý z podvodného získání evropských dotací, z nichž vzešla injekce 2 milionů eur do země – korupční čin. Tím, že společnosti Lidl nebyla účtována stejná daňová sazba jako Agrofertu, přišla Česká republika podle odhadu o 22 milionů eur – legálním manévrem, který se nepokládá za korupci.“[1]

Dva omyly

Odpůrci koalice mají – kromě vyprázdněných mozků z předchozích orwellovských „minut nenávisti“ proti Babišovi – zcela zjevně jiné starosti, patrně i kvůli možnému vítězství „ne“ ve stranickém referendu. Je potřeba zjistit, odkud vane vítr a nasednout pak do toho správného vlaku? Podle čelného sociálního demokrata, předsedy Senátu a vrchního exodboráře Milana Štěcha vyjednavači o vládě s Babišem vystavují „sebe i ČSSD riziku, že se některé morální principy, ale i lidsky běžné zásady v politice odhodí a že se politika bude dělat pouze pragmaticky.“[2]

Zde jsou pohromadě hned dva hluboké omyly, první explicitní, druhý implicitní. Explicitní omyl je zjevný: Úspěch politiky se měří jedině dosažením stanovených cílů, korespondujících s určitými sociálními zájmy. Politický úspěch rozhodně není „morálním vítězstvím“ na hlavu poražených politiků. A je už – zde máme implicitní omyl – vůbec vyloučeno, aby kohokoliv moralizovala strana, která je přímo zodpovědná za tzv. policejní reformu v létě 2016. Tato (pragmatická?) reforma vážně ztížila boj s mafiánskými strukturami. Ztížila tento boj mimo jiné proto, že protikorupční policii opustilo 150 zkušených kriminalistů, a tím také mnoho jejich klíčových informátorů ze suterénu ekonomické – státní správu i politiku permanentně prorůstající – trestné činnosti. Úloha exministra vnitra Milana Chovance i expremiéra Bohuslava Sobotky v této kauze je nejasná. V každém případě neměly jejich kroky státotvornou logiku, posílily antikorupční populismus a nadále oslabují sociální demokracii v očích voličů. Zužují také dodnes Hamáčkův manévrovací prostor při jednání o vládních postech, protože je právě s ohledem na ničivou policejní reformu velmi obtížné pro ČSSD nárokovat post vnitra anebo snad – to už vůbec ne – spravedlnosti.

Menší zlo

Po našich (a jakýchkoliv) sociálních demokratech nelze rozumně žádat, aby vrhli pohled „za kapitalismus“, ideově opustili labyrint buržoaznosti a jali se zevnitř prolamovat žebroví systému. Měli by však aspoň zajistit obsluhu redistribučního balíčku a provoz standardního sociálního státu, který „ředitele firmy“ na postu premiéra může kdykoli začít obtěžovat. Hlásí se teď k obsluze sociálna všichni. Ale ti z nich – jako Milan Štěch a mnozí další –, kteří doporučují, aby se „strana zotavila“ ze sedmiprocentního dna v opozičních lavicích, v podstatě navrhují její okamžitou likvidaci.

Zdeněk Jičínský radí „přátelům“ dobře, když říká, že ČSSD ve vládě „bude mít větší možnost prosazovat své programové požadavky a navázat na program předchozího kabinetu, než kdyby byla jednou z nepříliš významných opozičních stran…“[3] Účelové spojení post-sobotkovské ČSSD s Babišem i komunisty je jedinou aktuální a relativně přijatelnou cestou, jak toho dosáhnout. Ano, jde o menší zlo. Alternativní varianta Babišovy vlády s podporou SPD a KSČM by Česko spolehlivě zařadila do globálního kolektivu „orbánovských“ či „trumpistických“ vlád a postrčila na šikmou plochu vpravdě historické regrese. Ještě spolehlivěji – soudě dle jinak úlevného odporu v ANO k formaci Tomia Okamury – by vedla k předčasným volbám, k dalšímu propadu tradiční levice a ke zvýšení sociálních rizik pro valnou část našich občanů.

[1] Benjamin Cunningham, „Effets pervers de la lutte anticorruption en Europe centrale“, Le Monde diplomatique, duben 2018, str. 21.

[2] https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/milan-stech-senat-rozhovor-cssd-vlada-hnuti-ano-kritika_1804030600_kno

[3] https://www.novinky.cz/domaci/467930-jicinsky-cssd-by-se-mela-prestat-branit-spolupraci-s-kscm.html.

Není zde článek celý?