„Pane, nezabíjejte mi mého tatínka,“ prosil chlapec těsně před tím, než šel do plamenů

V Českém Malíně nechalo gestapo v roce 1943 upálit čtyři sta nevinných vesničanů. Přeživší vyprávěli pro Paměť národa. Aktuální Příběh 20. století přináší deník FORUM 24.

Roku 1870 se z českých zemí, z lounského, žateckého a rakovnického okresu, vydalo asi dvacet rodin na cestu na území dnešní Ukrajiny, na Volyň. Byla tam velmi levná půda. Rodiny putovaly měsíc přes Karpaty až do volyňského Rovna, kde v Malíně v Ostrožském okrese koupili výhodně půdu: za jeden morg (necelý hektar) zaplatili dvacet rublů. A tak se zrodil Český Malín, obec se vším všudy, se školou, obchody, řemeslníky, hasičským sborem. Víc než šedesát let malínští budovali svá hospodářství, s ukrajinskými a polskými sousedy udržovali přátelské vztahy. Přečkali první světovou válku, kdy byli na několik let vyhnáni a jejich obec takřka zničena, přežívali i bídu sovětské a nacistické okupace.

Pak přišlo ráno 13. července 1943. Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. Zázrakem se zachránilo pár lidí, kteří brzy ráno odjeli na nákupy nebo uprchli ze skupiny, vytvořené proto, aby vrahům odvážela nakradené cennosti. Ještě před několika lety žilo posledních devět svědků malínského masakru – velké válečné vraždy Čechů. O tragédii dokázali mluvit a své příběhy pro sbírku Paměť národa vyprávět čtyři: Josef Kechrt, Antonie Kechrtová, Antonín Činka a Josef Řepík.

Ve dvacátém století se na Volyni vystřídalo několik režimů, skoro všechny změny byly provázeny vražděním, pogromy a krádežemi. Události na Volyni v letech 1939–1945, tedy dobu sovětské a nacistické okupace, popisují historikové současně jako občanskou válku mezi Poláky a Ukrajinci. Když si Němci a Sověti, spojení paktem Ribbentrop-Molotov, roku 1939 rozdělili Polsko, východní část, kde ležela i Volyň, připadla Sovětskému svazu. Následovala kolektivizace, znárodňování, transporty celých selských rodů na Sibiř, do táborů nucených prací. Když po dvou letech převzali správu nacisté, mnozí Češi se na Volyni vcelku pochopitelně radovali, netušili, co je nacismus. Mysleli, že nic horšího než komunismus není. 

Vojáci se usmívali

Malín obklíčila brzy ráno 13. července 1943 jednotka Wehrmachtu. Na návsi se začaly scházet hloučky vystrašených vesničanů. Vojáci nakráčeli doprostřed obce a dvou- až tříčlenné hlídky s puškami s nasazenými bodáky obcházely jeden dům po druhém a vyváděly ven každého, koho našly, s výjimkou nemohoucích. Skoro nikdo z Malínských neuměl dobře německy, vojáci tedy gestikulovali a zprvu se usmívali. Jeden z vojáků ukazoval: bude to trvat jen půl hodiny… Většina lidí soudila, že je Němci potřebují na práci. 

Josef Alois Martinovský, jeden z mála lidí, kteří masakr přežili, napsal krátce po válce v Kronice Českého Malína: „Němci oddělovali muže od žen a dětí. Za námi hlavně kulometů, před námi bodáky… Nic nechápeme, úzkostlivě pozorujeme, co se bude dít dál… Šestiletý synek Jaroslava Stuchlého, neustále plačící u své matky, se jí vytrhl a běžel k důstojníkovi, prose ho dětským hláskem: ,Pane, nezabíjejte mi mého tatínka. Viďte, že nezabijete mého tatínka.‘ Důstojník pokynul na  pobočníka, který plačícího chlapce odvedl zpátky k matce. Ten se však nedal utišit, znovu se matce vyrval, přiběhl k otci, zase s hrozným pláčem tahal otce za ruku: ,Pojď sem tati,‘ a ukazuje směrem k matce, ,oni tě tu zabijou, pojď s námi!‘ Otec ho vzal do náručí, uklidnil jej, políbil a z očí mu kanuly slzy…,“ čteme v kronice Martinovského, který se zachránil v pracovní četě, stejně jako Antonín Činka, jehož sestra se zachránila z plamenů. Antonín Činka vzpomínal pro Paměť národa:  „Nás chlapce vybrali, abychom rabovali dobytek a všechno, co bylo v domácnostech. Někde sádlo, někde mouka, všechno se snášelo na vůz… Asi sedm nás v tu chvíli odbočilo z cesty do lesa a žádnej Němec za námi nešel! Zachránil jsem se, ale všechno hořelo, byli jsme vyděšení, báli jsme se, že nás někdo přijde postřílet.… Spali jsme v poli,“ vzpomíná Antonín Činka.

Lampa nesvítila, podle toho děti poznaly, že se něco děje

Josef Kechrt se zachránil spolu se sestrou. Brzy ráno, ještě než přišli vojáci, vyrazili s povozem do městečka Luck nakupovat. Do Malína přišel až časně ráno 14. července. „Naše stodola shořela, chalupa taky, ještě hořely zdi, protože baráky byly dřevěné. Na návsi stáli kluci, kterým se podařilo uprchnout.  …šli jsme po spáleništi a mrtvé jsme naházeli do společného hrobu… Svážení trvalo snad dva dny, už přesně nevím…,“ vzpomínal.

Josef Kechrt se rozhodl, že v Malíně zůstane. Spolu se sestrou se prozatím nastěhoval ke strýci své budoucí ženy Antonie Beštové-Kechrtové, která se stejně jako on v Českém Malíně narodila. 13. července měla štěstí jako Josef: odjela nakupovat do Lucka. Vzpomínala na to, jak zemřela její sestra: „Mařenka už ani rodiče neviděla… Přišla pozdějš, tak je zahnali do kůlny. Hned je tam postříleli a pak kůlnu zapálili…“ 

S osmiletým Josefem Řepíkem lomcoval za svítání 13. července 1943 jeho otec, aby vstával, že je čas vyrazit na pole. Když tam dojeli, otec byl nervózní, měl pocit, že něco není doma v pořádku a rozhodl se, že se do vsi vrátí – Josef dodnes neví, co ho k návratu přimělo, z čeho to zlé tušení vzešlo: „Cestou zpátky nás zastavila jedna Polka, abychom do Malína nejezdili, že je tam zle, že jsou tam vojáci. S otcem jsme tedy odbočili do lesa a tam jsme zůstali. Slyšeli jsme střelbu, raději jsme šli do lesa hlouběji. Po nějaké době jsme uslyšeli zase hukot aut, jak jedou po cestě…,“ vypráví Josef Řepík, který se s otcem do Malína vydal až následující den: „Šli jsme přes spáleniště. Naše stodola byla vypálená, vyhořely i chlévy. V předsíni jsme měli sporák a letní kuchyň a tam jsme našli babičku. Nemohla se hýbat, tak ji Němci propíchli bodákem – bylo jí sedmasedmdesát.“ Josef Řepík pak s otcem chodil po Malíně od jednoho spáleniště k druhému a hledali své nejbližší. V protějším domě našli upálenou matku a sestru. 

Českoslovenští vojáci spočítali oběti

V roce 1944 navštívili Malín důstojníci Československého armádního sboru. Sestavili komisi, vyslechli svědky a sepsali zprávu, která konstatuje: „Němci povraždili a upálili celkem 374 Čechy, z toho 104 muže, 161 žen, 65 dětí mužského pohlaví do 14 let, 40 holčiček do 14 let, dále 26 Poláků. Mezi upálenými jsou také 4 Češi z jiných obcí.“ Odborníci se kloní k teorii, že k masakru v Českém Malíně došlo omylem. Němci šli vypálit nedaleký Ukrajinský Malín a spletli si ho s českou obcí.

Malínští přeživší žili společně, vybudovali si úkryt 

V Malíně pak žily rodiny společně, na noc stavěly hlídky. Josefův otec, který se do smrti nezbavil děsu z vojáků, ať měli na sobě jakoukoli uniformu, vybudoval úkryt ve sklepě spáleného statku u Nováků. A později vytvořil ještě jeden – ve studni. Když se přiblížila fronta, spustili se lidé na okovu a schovali se v tunelu, kde měli zásoby jídla na několik dní… Fronta přišla rychle, na dvoře zůstal dobytek. Ale obyvatelé Malína se stačili schovat. Po čase Malínští vylezli ven a zjistili, že jim Němci ukradli všechny koně a krávy. Tím pro ně válka skončila. 

Příběhy 20. století

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo komunismu. Pište na: [email protected]. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších krajských městech. 

Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Poslední díl Příběhů o Malíně si můžete pustit na stránkách Českého rozhlasu (zde) nebo si poslechněte reprízu v sobotu, 21. dubna v 21 hod. na Radiožurnálu. Nový díl Příběhů 20. století vysílá Český rozhlas Plus vždy v neděli ve 20.10 hod.

Revue Forum Banner

Není zde článek celý?