Zlatý bluff Ameriky: V depozitářích je pusto

Reklama

Burzovní makléři jsou přesvědčeni, že drahé kovy ve fyzické podobě v USA nejsou

Zpráva o podpisu memoranda zaměřeného na „boj proti ekonomické agresi Číny“ prezidentem Trumpem byla naprosto očekávaná, třebaže ve skutečnosti málokdo věřil, že se Washington k takovému kroku odhodlá. Hlavní zápletka se teď odvine od toho, jak zareaguje Peking.

Už v prosinci 2016, ještě před tím, než se nastěhoval do Bílého domu, projevil Trump starost o obrovský obchodní deficit, především s Čínou a Německem. Voličům slíbil, že skoncuje s obchodní expanzí těchto zemí. První úder se 45. amerických prezident rozhodl uštědřit Němcům, když navrhl uvalení 35% cla na automobily BMW. Yankeeové se však od Němců dočkali sotva postřehnutelné, nicméně velmi účinné reakce.

Berlín urychlil návrat svých zlatých a devizových rezerv z USA, což vedlo k naprosto očekávanému efektu. Trump se zaprvé rychle přeorientoval na KLDR, když slíbil rozdrtit v prach tento „národ vyvrhelů“. A za druhé stouply ceny zlata – z 1.130 USD za unci (21.12.2016) na 1.261 USD (27.02.2017) – přesně v té době, kdy německé slitky opouštěly Fort Knox, hlavní americký depozitář.

Na první pohled se sešly dvě na pohled vzájemně nesouvisející události. Ve skutečnosti jsou to články jednoho řetězce, o čemž je přesvědčen Egon von Greyerz, zakladatel a výkonný ředitel Matterhorn Asset Management AG: „Německo mělo 70 % svého zlata uloženo v zahraničí, lví podíl z toho v USA… Teď však Němci oznámili, že 50 % německého zlata (1.665 tun) se i nadále nalézá v zahraničí. Nabízí se přirozeně otázka, proč nebyly do Německa převezeny všechny slitky, jak to chtěl Berlín?“

Podle jeho názoru, je i bez konspiračních teorií zřejmé, že byli Němci odmítnuti, a to nejspíš proto, že ve Fort Knoxu ohlášené množství zlata není. Dokonce i to, co Berlín dostal zpět, Američané chvatně nakupovali na světovém trhu. Tady je příčina skokového zvýšení ceny žlutého kovu.

Když se situace trochu zklidnila, tak to Trump zase nevydržel a zvolal, že „Němci jsou špatní, velmi špatní“. A cena zlata znovu poskočila vzhůru skoro o 80 dolarů za unci, protože někteří hráči očekávali od Merkelové rázná rozhodnutí. V Berlíně ale nejspíš došli k závěru, že další hrocení vztahů mezi spojenci hraje do karet Kremlu a není výhodné pro USA ani pro Německo.

Poznamenejme, že cenový skok zlata na přelomu let 2016-2017 by byl ještě prudší, kdyby hráči z Wall-Streetu nehráli agresivně na pokles a zbavovali se tzv. „elektronického“ zlata. Profesionální analytici trhu zaznamenali silné protiproudy. Jde o to, že FED (ale i mnohé další centrální banky, třebaže méně často) pronajímají zlato prodejcům, aniž by ho fyzicky vyvážely se svých depozitářů, takže ve skutečnosti obchodují zápisy v počítači, přičemž časem to skoro vždycky odpovídá momentům, kdy dolaru hrozí kolaps, jako tomu bylo v případě, kdy Německo požadovalo vrácení svých slitků.

Na druhé straně se Američané netají tím, že využívají tržní mechanismy ve státním zájmu. V roce 2003 se jeden ze světových lídrů v těžbě zlata, kanadská společnost Barrick Gold, pokoušela dokázat, že leasing a elektronický obchod zlatem těžaře zlata obchodně poškozují. Ale okresní soud USA pro východní okres Louisiany v New Orleans žalobu zamítl a obvinil společnost Barrick Gold z manipulace trhem, tedy přesně naopak, než odpovídalo realitě: „Barrick Gold zašel tak daleko, že si nárokuje část suverénní imunity FED“, znělo soudní rozhodnutí…

Američané u svého národního soudu v podstatě obhájili své právo obchodu se zlatými úpisy na doručitele  – na světovém trhu. Ale jakmile se tyto ničím nepodložené papíry vracejí do USA, proplácejí je Američané už podle pokleslých burzovních kurzů.

Hra Washingtonu se světovým zlatem už v podstatě nejednou zachraňovala dolar v krizových situacích. Takový přístup umožňoval a umožňuje Americe jako údajně největšímu držiteli zlata na světě manipulovat cenou drahých kovů i kurzem dolaru a tak podporovat jeho postavení světové rezervní měny.

Připomínám, že za prezidenta Eisenhowera bylo ve Fort Knoxu, Denveru a New Yorku uloženo 8.100 tun zlata. Nicméně poslední revize, která podle oficiálních informací probíhala v letech 1974 až 2008 (tedy 34 let), nepřinesla vůbec žádný výsledek. Takže z výsledků auditu trvajícího třetinu století nebyl zveřejněn vládní dokument. To je pro byrokratickou Ameriku nonsens.

Posledním, kdo do Fort Knoxu přijel, byl nový ministr financí USA Steven Mnuchin. To bylo v únoru 2017. Setrval tam jeden den, aby následně prohlásil, že „je tu bezpečno“. Ale Egon von Greyerz se zajímal o to, kolik lze v tom skladišti přepočítat slitků za jeden den – a došel k závěru, že pouhých pár procent. A to se jedná o státní aktiva ve výši 332 miliard dolarů…

Někdo možná utrousí, že je to maličkost v porovnání s americkým státním dluhem 21 bilionů USD! Zlato ve třech formách – ve slitcích, v elektronických zápisech a cenných papírech je ideálním nástrojem k odčerpání nadbytečné „zelené“ hotovosti ve dnech finančních panik a útoků spekulantů.

V této souvislosti vypadá situace s 1.665 tunami německého zlata poněkud zmateně, protože hlavním nákupčím amerického „elektronického“ zlata zpravidla byla a je Čína, které Trump vyhlásil obchodní válku. Jedna věc je požadavek Říše středu na urychlený výkup amerických státních dluhopisů, ale zcela jiná – pokud Číňané požádají o fyzické zlato výměnou za úpisy. Jestliže v prvním případě Washington nejspíš provede emisi dolaru (natiskne zelené papírky), pak v tom druhém bude muset vydat zlato ve slitcích nejen Číňanům, ale i Němcům. (V této souvislosti si vzpomínám na nepříliš dávno – v roce 2009-11 široce probíranou reklamaci Číňanů, kterým měly USA na místo 5.600 cihliček o 400 uncích (11,3 kg) jejich zlata poslat z Fort Knoxu jen falešné – wolframové pozlacené cihličky pozn.překl.)

Za posledních 13 let si tři země – Čína, Turecko a Indie – opatřily u západních centrálních bank, především u Fedu, přibližně 28 tisíc tun žlutého kovu. Zhruba polovina z toho připadá na „elektronické“, tedy ničím nepodložené zlato.

V takových podmínkách mohl vyhlásit obchodní válku Číně jen šílený prezident USA. Anebo velký manipulátor, který doufá, že se Čína, stejně jako FED omezí polovičatými opatřeními, protože právě Amerika je hlavním nákupčím zboží z Číny? Vypadá to tak, že Trump blafuje právě tak, jako to dělal v byznysu.

Pro každý případ má, mimochodem, další trumf – válku s KLDR nebo Íránem.

Trump samozřejmě chápe, že velmi riskuje, když se spoléhá výhradně na shovívavost jiných zemí. V podstatě to znamená, že Americe nezbyly už skoro žádné finanční mechanismy k dosavadnímu řízení světa. Právě proto 45. prezident USA spěchá s oživením vnitřního průmyslu, aby se jednoho krásného dne vykašlal na všechny majitele dolarové hotovosti a „elektronického“ zlata. A to tím spíš, že Amerika takovou zkušenost má. V roce 1971 tehdejší prezident Nixon jednostranně odmítl dosavadní vazbu kurzu dolaru na zlato.

V těchto podmínkách Rusko prostě nemá právo držet 100 miliard USD ve státních dluhopisech USA.

Zdroj: Chazin.ru

Překlad: st.hroch 180405

Není zde článek celý?