Meditace o obrazech, II. díl: Egon Bondy

To kdysi dávno, ještě v době hluboké komunistické totality, mně Marcela Hlaváčová zapůjčila na dva dny Solženicynovu knihu Souostroví gulag. Bylo to vytištěno ve Švýcarsku na tenkém papíře velice titěrným písmem asi tak 7 či 8 pt. Bylo to z důvodu, aby bylo snadnější to k nám propašovat. Po přečtení jsem byl docela otřesen, sice jsem věděl o Chruščovově projevu na plénu ÚV KSSS o Stalinově kultu osobnosti, ale ty podrobnosti byly pro mne šokující. Tehdy jsem samozřejmě nemohl vědět, že u Solženicyna se jedná o dílo literární, nikoliv o dílo podložené historickými archivními prameny a důkazy. Byl jsem v mylném domnění, že autor uvádí reálná fakta, že to byla pouhá literární umělecká fikce, jsem tenkrát netušil.

Podobně na tom asi byl i Egon Bondy, když psal v roce 1980 knihu Invalidní sourozenci (plus kratší pokračování Afghánistán). To jsem v oné době zase dostal od Marcely na magnetofonovém pásku namluvený text Invalidních sourozenců samotným Egonem Bondym. Tož jsem si to překopíroval na svůj magneťák a onen namluvený text přepsal na prvorepublikovém psacím stroji značky Mercedes. Pomáhala mi dcera, která obsluhovala magnetofon a diktovala text. Udělal jsem pět průklepů. Jeden jsem poslal i panu Procházkovi do Prahy.

Pan inženýr mi odepsal: Je to text záštiplný, neobjektivní, škodlivý, nepříčetné štvaní, brak, nenávistný pamflet, autor je agresivní psychopat… Jeho odpovědí jsem byl zklamán. V té době jsem texty Egona Bondyho bezmezně obdivoval. Dnes dávám panu Procházkovi za pravdu. Co mne na Bondym tolik fascinovalo? No, vysoce inteligentní filosofické kecání o absolutní svobodě jedince, o tom, že stát je násilí a zlo a je proto potřebné a nutné zrušit ho a zavést všude anarchismus a podobné filosofické blábolení. Holt jsem byl tehdy mladej a…

Takže ti invalidní sourozenci pojmenovaní pouze písmeny A+B+C+D žili v absolutní svobodě, že by nějak pracovali, bylo naprosto vyloučené, jenom filosofovali, to byla veškerá náplň jejich života, který si zpestřovali stálým požíváním halucinogenních drog jako hašiš a LSD. To se jim to potom krásně vzájemně rozmlouvalo, že? Ale ty jejich tripy Bondy popsal fakt hezky, že by to vylíčil z vlastních zkušeností? Když ovšem invalidní sourozenci potřebovali vyměnit žárovku, museli si pozvat řemeslníka, sami by takovou činnost nezvládli. Zuby je nikdy nebolely a také nikdy neměli nějaké zdravotní potíže, takže lékaře nepotřebovali. Kupodivu invalidní sourozenci neměli nižádné problémy ani s jídlem, asi jim potraviny nosili ptáčci jak jednomu svatému poustevníkovi. No dobře, je to román a tam je možné cokoliv, záleží pouze na autorově fantasii.

Samotný autor také nikdy nepracoval, byl od mládí v invalidním důchodu, takže o nějaké pracovní činnosti nemohl nic napsat i kdyby náhodou chtěl. Zajisté měl i tzv. modrou knížku, takže ani na vojnu nemusel. Tehdy se říkalo, že modrou knížku má přece ve své knihovně každý inteligent. Stačilo zajít za nějakým známým psychiatrem a ten za mírný bakšiš vydal potvrzení, že žadatel je nemocný na hlavičku.

Ale i já jsem měl nutkání vyměnit svoji práci za nějakou snadnější a tak jsem si o prázdninách zajel na měsíc do Brna a toulal se a sháněl nějaké lehkoživkovské dobře placené zaměstnání. Tehdy ještě neexistovaly neziskové organizace, takže šance nebyla vlastně žádná. Dluhy jsem splácel až do vánoc a při své profesi jsem zůstal až skoro do důchodu. Docela rychle jsem ze snahy stát se lehkoživkem vystřízlivěl.

Abych se ale vrátil k invalidním sourozencům ABCD. Ti se vydali po skončené třetí světové válce hledat pozemský ráj, neb v Evropě atomové bomby změnily její povrch ve sklovinu. Nějakým paranormálním vnuknutím zjistili, že pozemský ráj existuje v Afghánistánu, tudíž se tam vydali, samozřejmě pěšky. Bondy tady opravdu překrásným mistrovským poetickým způsobem popisuje cestu po sklovině z Prahy přes Karlštejn, Plzeň, Vídeň až do Moskvy. No a to líčení podzemního města pod zničenou Moskvou je zase skutečně silně přehnaně drasticky zhovadilé a jednoznačně a naprosto zřetelně odkazuje na socialismus, což ale vzbudilo odpor pana inženýra Procházky, který to považoval za nepříčetné štvaní. S jeho hodnocením se dnes ztotožňuji.

Takových protisovětských a antikomunistických nenávistných pamfletů je ovšem sepsáno neuvěřitelné množství. Není to jenom Solženicyn a třeba i Varlam Šalamov. Západ takové autory oceňoval Nobelovými cenami za literaturu. No dobře, je to jenom literatura, nejsou to fakta. Spisovatelé mohou bezproblémově fakta ignorovat, to jim nikdo nemůže mít za zlé, jsou to přece jen literáti. Mnohem horší ovšem je, když ignorují fakta a k pomluvám se uchylují historikové. To je od nich pochopitelně navíc morálně úchylné.

Dokonalou ukázkou této metody je „historické“ plácání a plkání šesti historiků, vedených Stéphane Courtoisem. Výsledkem jejich práce je Černá kniha komunismu. Na tomto antisovětském a antikomunistickém blábolení se podílel i náš Karel Bartošek, který se tím jako historik naprosto znemožnil, už ho nikdy nikdo nemůže brát vážně. Není to historik, nýbrž pouhý mizerný propagandista. Co s takovým bezcharakterním charakterem.

Aby se čtenář ocitl v obrazu, tedy ve skutečné realitě a dočetl se o vskutku reálných faktech, musí se obrátit na solidní historiky, a je jich docela dost. Třeba takový nepochybně poctivý anglický historik Eric Hobsbawm. Jeho dějiny XX. století (Věk extrémů: Krátké 20. století 1914–1991) jsou vynikající a jím uváděný faktografický materiál nezpochybnitelný. To je skutečně počteníčko. Kdyby si tu knihu přečetli ti propagandisté, tož by se museli hluboce zastydět za své žvásty. Angličané mají ještě jednoho populárního historika jménem Paul Bede Johnson, který je ale spíše než za historika považován za sběratele klepů a nepodložených pomluv, které si určitě i sám vymýšlí. Je proslulý uváděním zavádějících informací a zkreslováním historických skutečností. Píše vznešené věty o morálce, náboženství a rodinných hodnotách, však je to také britský římskokatolický historik. No a snad každý katolík má pokrytectví přímo v krvi. Čtenářsky ale jeho texty jsou docela poutavé čtení, něco jako když se začtete do Blesku, AHA, Šípu či Superu.

Zato na Erica Hobsbawma je spolehnutí, vždy cituje archivní prameny. Velmi zajímavé a objevné bylo pro mne popisování situace v Kambodži za tzv. krvavého Pol Pota a také historie jihoamerických států, či vztahy Číny a Japonska. Je to velmi obsáhlá kniha, ale velice moc zajímavá, četl jsem ji s nadšením, obdivem a jako v extázi. Mám takový dojem, že si ji lze stáhnout z internetu. Hobsbawm uvádí třeba oficiální úřední statistické údaje o počtech v různých státech vězněných osob na sto tisíc obyvatel. Dle těchto oficiálních údajů těch vězněných měli více v USA než v Sovětském svazu za Stalina. Gulag, tedy Hlavní správu nápravně-pracovních táborů, vedl a řídil Berija. Lavrentij Berija ovšem vydal nařízení, aby stravování lidí v pracovních táborech bylo kvalitní, aby mohli trestanci podávat dobrý pracovní výkon, dokonce v mnoha případech byl příjem kalorií u vězněných vyšší než u civilů. Píše o tom i Solženicyn, jak jedna paní si odsloužila deset let a odešla do civilu. Pracovala v nějakém závodu a za mzdu si mohla koupit méně jídla, než co dostávala v táboře a tak se po několika měsících na svobodě raději do toho „koncentráku“ vrátila a pracovala zase jako účetní. Solženicyn to napsal asi nějak omylem, že?

Najdeme ovšem i mezi literáty vynikající autory. Existují i literární díla tzv. nadčasová. V době Invalidních sourozenců jsem také četl Orwelův 1984 a Zamjatinovu knihu MY. Považoval jsem to nejenom já, ale určitě i většina čtenářů, za symbolický popis komunismu či reálného socialismu. Ovšem daleko lépe a mnohem výstižněji tento popis odpovídá dnešnímu kapitalismu.

Bondy po převratu velice rychle vystřízlivěl, bylo mu hned jasné, že ona nově budovaná svobodná a demokratická kapitalistická společnost bude mnohem, mnohem horší a zločinnější, bezohlednější, nemorálnější a barbarštější, kde člověk člověku bude vlkem, než ten tzv. reálný socialismus. Po převratu jsme se vlastně vrátili do zvířecího darwinistického boje o holý život. Okradni svého souseda dříve, než on okradne tebe. Toť heslo neoliberalismu. Podvádět a krást je normální, čestné a ctihodné povolání.

Až na ten exces s tím podzemním městem pod se zemí srovnanou Moskvou, byl Bondy vždy ryze levicového smýšlení. Však taky napsal Nikdo o mě neví, že jsem marxist levý. Bondyho považuji za nejvýznamnějšího básníka, prozaika a filosofa posledního půlstoletí u nás. No a protože na mne silně zapůsobil, tož jsem si dovolil udělat pár ilustrací k jeho dílu.

***

1. Egon Bondy šamanem

2. Islandský básník

(první obrázek fotoaparát Olympus, druhý obrázek Nikon)

3. Tančící derviš, po rozhovoru s islámským učencem (druhý obrázek jako v zrcadle)

4. Magor sedící na dlažbě Malostranského náměstí, míří naň samopaly

5. ABCD v loďce na Dunaji ve Vídni ostřelováni z nábřeží

6. Plzeňská zbrojovka funguje bez lidí automaticky naprogramovaná i po III. světové válce. Kola se točí neustále a chrlí zbraně dál a dál.

7. Diskuse ABCD v heroinovém tripu – čtyři hlavy

8. Diskuse – vlevo a vpravo CD, uprostřed Egon

9. Invalidní sourozenci na cestě do rajské země, tedy do Afghánistánu, vzali to přes Moskvu

10. Hory v Afghánistánu

11. On a Ona, tedy C + D

12. Bucharin, Rykov a Tomský popraveni za Stalina, Berija popravený za Chruščova.

14. Spirálovitý (neustále vyvíjející se) vesmír a vesmír hierarchický (stálý a neměnný), koloběžný-neustále se opakující od vzniku do zániku a znova a znova furt dokola, tedy koloběžný

15. Che Guevara, ten červený, *1928, 9. října 1967 byl popraven. Specnaz z USA ho přivázali k židli a nejprve mu rozstříleli nohy a spodní část těla a pak byl zabit dávkou do hrudi. Byly mu amputovány ruce jako důkaz, kdyby jeho smrt chtěl někdo popřít. Co s ním prováděli před tím, než ho rozstříleli, se neuvádí. Možná ty ruce amputovali ještě před střelbou.

Usáma bin Ládin, ten zelený, nejhledanější terorista světa, vytvořený CIA, je ukryt v Supíkovicích na půdě stodoly. Dle ministerské předsedkyně Pákistánu zemřel v poklidu na selhání ledvin.

Není zde článek celý?