Proč musíme denně sledovat v televizi mocné psychopaty, kteří nám vládnou

Při pohledu na osoby a osobnosti, které mají v rukou politiku a velké firmy, mnohého napadne známá věta: „To je samý psychopat.“ Je to pravda? A proč jsou psychopati tak úspěšní?

Psychiatr Radkin Honzák se na serveru info.cz vyjádřil k tomu, kdo také žije vě světě kolem nás: „V populaci je asi 1% psychopatů, z nichž jen každý pátý sedí v kriminále. To jsou ti blbí, co byli moc impulzivní nebo pitomí nebo moc disociální.“

To by ještě možná tolik nevadilo, ale pokud je za mřížemi jen každý pátý psychopat, kde jsou ti ostatní? Tam už to začíná být zajímavé: „Ten běhá po světě. A jelikož psychopat je často velice charismatický, mnoho z nich je v čelných funkcích.“

Hned nás samozřejmě napadne, že by se měli vyskytovat i mezi známými osobnostmi a byl dotázán, zda tam počítat i Karla IV., když si o sobě myslel, že je Božím vyvolencem. „On určitě psychopat byl, svým způsobem,“ odpovídá Honzák. „ Ale kdo z psychopatů, kteří jsou dnes u kormidla, vám založí univerzitu a postaví most, který vydrží sedm set let? On nechal postavit městské hradby, Hladovou zeď na Újezdě, aby dal práci tehdejším nezaměstnaným. Založil Nové Město Pražské, které dodneška odpovídá urbanisticky. On byl génius.“

To je ten rozdíl. Víme, že Hitler se odvolával na prozřetelnost a Jiří Paroubek na Vyšší bytost a komunisté na historické zákony.

Je potřeba rozlišit lidové používání pojmu, kdy je psychopatem každý, kdo působí nějak abnormálně a přesnějším používáním toho pojmu. Je potřeba předem říci, že psychopatie jako taková není nemoc. Je to spíše chování, kdy se člověk ke svému okolí chová jako parazit, kterého jeho počínání navíc svým způsobem i baví.

Aniž bychom někoho jmenovali, nemusí to být ostatně hned ten první případ, který nás napadne, je půvabné, co se o jednom rysu můžeme dočíst hned v nejoblínenějším prameni, totiž ve wikipedii: „Hlavní vlastností psychopatů je tzv. patologické lhaní – lhaní o všem a čemkoliv bez ohledu na následky-jen když v daném momentu kdy lže, mu to přináší radost a důležitost. To je také důvod, proč jsou psychopaté často dopadení, nedokáží se orientovat v množství všech lží, které kolem sebe šíří a často si protiřečí. Žijí okamžikem, to znamená, že nemají velké plány do budoucna, které by chtěli realizovat, důležité pro ně je co je teď a tady bez ohledu na následky v budoucnu.“

Pro okolí je důležité, aby si okolí výroky dotyčného ověřovalo a slepě mu všechno neodkývalo, zvláště když jde o pomluvy a lhaní. Jenže kdo má takové úsilí při té záplavě lží zvládnout.

Psycholog Jeroným Klimeš píše: Lidi s poruchami osobnosti se v lidovém názvosloví označují buď za podivíny, magory či lumpy podle toho, zda je přítomno kriminální chování nebo ne. Jejich chování je pro okolí nepochopitelné, protože není ne nich nic nápadného – jeví se jako úplně normální. Tím se liší od psychóz, kterými trpí psychotici (schizofrenici, paranoici), které lidová mluva označuje za blázny či trpící stihomamem ap.

Psychopati se často umí zalíbit, na první pohled jim nic neschází: Mluví srozumitelně (neblábolí nic o marťanech či paprscích, které jim někdo vysílá do hlavy), nemají vidiny (halucinace), neslyší v tichu cizí hlasy či našeptávání, netrpí ztrátou orientace v čase, ani v prostoru, nemyslí si, že jsou Napoleoni a že je rok 1412, nemají pocit, že svou močí otravují celý svět ap. Takovými příznaky trpí zmínění psychotici.

Protože psychopati netrpí halucinacemi ani bludy, není jejich porucha považována za polehčující okolnost a soudci jim připisují vinu v plném rozsahu. S kriminálními psychopaty se tedy můžeme setkat převážně vězeních, zatímco s psychotiky (schizofrenie, deprese) spíše v léčebnách pro duševně nemocné.“

U počátku této poruchy osobnosti bývají přítomny psychická a fyzická bída a s tím se nedá zpětně často nic moc dělat. Nikdo nemohl předpokládat, že se z někoho stane třeba prezident nebo manažer nadnárodní společnosti.

S těmito osobami se s nimi nesetkáváme jen ve zmíněných léčebnách, ale sledujeme je každý den v televizi a ovlivňují naše životy. Bylo tomu tak do značné míry vždycky, ale dnes je jejich vzestup do významných funkcí v politice nápadný a není to jen tím, že je díky informační společnosti na tyto lidi více vidět. Proč se jim povedl takový vzestup? V určitém typu společnosti, tedy v takové, kde se vyskytují velcí boháči (tedy lidé disponující závratným finančním kapitálem, kterého dosáhli různým způsobem), se dokáží prostřílet k moci a válcují běžné demokratické postupy, které tento vývoj nestíhají vstřebat.

Politolog a filozof Paul Sailer-Wlasits na svém blogu na serveru Huffingtonpost.de konstatuje: „Arabské státy severní Afriky a oblasti Středního východu, které jsou bohaté na ropu, byly již po desetiletí zvyklé na třídu povýšenců, kteří se k vzestupu dostali dík komoditám.

Ale nové království miliardářů, kteří bezstarostně trumfují  a uchopují moc, už zachvátilo další státy: v Itálii, v Rusku, některých nástupnických státech Sovětského svazu, daleko od Evropy, v Turecku a také ve Spojených státech – tam všude existují političtí sociopaté, kteří mají dost prostředků a vůle, aby se chopili státní moci. Vlastní média nebo dostatečný vliv, aby je ovládali ve svůj prospěch, a tak manipulovali s veřejným míněním analogově nebo digitálně.“

K tomu asi není třeba nic dodávat. Od Prahy po dálné kraje vidíme to samé. Noví mocní stojí nad hranicemi států a není možné je pohnat k odpovědnosti. Ani za války a anexe, ani za překračování práva nebo nájemné vraždy. K udržení moci jsou potřebné miliardy, které slouží k ovládnutí tajných služeb, nakoupení loajálních duší, řízení médií, vytváření zákonů a postavení se nad zákon.

Paul Sailer-Wlasits tvrdí, že politická korektnost a genderové teorie jsou minulostí, protože miliardářští králové je nepotřebují. Mají svůj jazyk zjednodušující složité věci a s rétorikou nenávisti, která pronikla už do běžné řeči. Důležité věci se rozhodují mimo parlament a občas jen nějaký lokální politik ještě věří tomu, že o něčem skutečně rozhoduje.

Co bude dál? Autor nám předkládá dost pesimistickou vizi. Možná že někdy v 22. století, až bude „průmysl 4.0“ se svou umělou inteligencí a automatizací běžnou věcí, budou mít tito noví monarchové mnohem více času, tak, jako ho mají třeba nezaměstnaní. Noví monarchové tak budou připomínat něco ze „světa včerejška“. Ten volný čas jistě nějak využijí.

Můžeme se utěšovat tím, že pesimistické scénáře se často nenaplňují, ať už jde o vyčerpání zdrojů nebo sto let zmiňovaný „konec Západu“ nebo poslední smrtelné křeče Spojených států. Zatím demokracie přežila své kritiky i nepřátele. Nic ale není samozřejmé. Aby bylo možné něco podniknout, je třeba nejdříve vědět, že to, co se kolem nás děje, nejsou jen nějaké dočasné a nahodilé lokální rejdy Babiše, Zemana, nacionalistických mesiášů po celé Evropě, Trumpa a Putina (když dáme do jednoho pytle někdy poněkud odlišné typy). Společný jmenovatel je zřejmý. Díváme se na tyto měšce plné peněz (přiznaného, částečně přiznaného nebo nepřiznaného původu) jako králíček na kobru.

Pokud nás bude pohled kobry fascinovat tak, až nás to bude paralyzovat, budeme pořád jen prohrávat. Až do konečného sežrání.

Není zde článek celý?