Retro: Bernankeho bublinomika – vítězové a poražení

15. 5. 2011

Bubliny v aktivech vyžadují ohromný pákový efekt. Příliš mnoho pákování může destabilizovat systém, takže musí být regulováno. Wall Street ale nemá rád, když se uvalují omezení na pákování, protože by pak nemohl vydělat více peněz tím, že je půjčuje bláznivým způsobem, čímž nafukuje gigantické bubliny, z nichž slízne zisky a inkasuje je před krachem. A tak Fed ignoruje „převodové“ operace Wall Streetu a předstírá, že nevidí, co se děje. Stává se tak tím, kdo umožňuje vznik bublin snižováním úrokových sazeb, usnadňováním půjček a odmítáním přísnější regulace. Je součástí celé té hry. Fed pracuje v zájmu tvrdého jádra svých zakladatelů, přičemž všechny ostatní přivádí do rizika.

Je zde však ještě další důvod pro bubliny. Stagnace je chronickým problémem vyspělé kapitalistické ekonomiky. S tím, jak se podnikům daří stále účinněji vyrábět stále „vychytanější“ výrobky, poptávka po jejich produktech klesá, takže je pro jejich vlastníky stále těžší najít ziskové odbytiště pro své investice. Jakmile začnou investice ochabovat, začnou je svírat spáry hospodářské setrvačnosti. Podle Roberta Skidelskyho „investice zaplňují propast mezi produkcí a spotřebou“, takže když investiční činnosti začnou „drncat ve výmolech“, výdaje chřadnou a ekonomika zpomalí do loudavého tempa.

Léčebná kúra Fedu: Nulové úrokové sazby, levné peníze a více bublin; eintopf profesora Bernankeho, magický elixír pro zamrzlou ekonomiku. Jinými slovy, kypící burzy a komoditní bubliny nejsou známkou toho, že Fed zpackal své úkoly. Bubliny jsou jeho úkolem a jsou jimi již velmi dlouhou dobu. Bernanke není blázen. On ví, že každý hospodářský cyklus je slabší než ten předchozí, že vytváří méně pracovních míst, více ochablosti v ekonomice a bezkrevnější růst. Jeho kšeft spočívá tom, že donekonečna protahuje tento proces, aby udržel zisky lidí na vrcholu hospodářského potravního řetězce, tedy svých skutečných šéfů.

Tento výňatek z rozhovoru s profesorem historie Robertem Brennerem to vystihuje dokonale:

Ekonomičtí prognostici podcenili to, jak zlá je současná krize, a je to proto, že přecenili sílu reálné ekonomiky a nevzali v potaz rozsah její závislosti na nahromaděných dluzích, jež se vztahují k bublinám v cenách aktiv. Během předchozího ekonomického cyklu v letech 2001 až 2007 byl růst HDP daleko nejpomalejší z celé poválečné éry. Nenastal v něm žádný růst zaměstnanosti v privátní sféře. Růst hmotného investičního majetku byl na třetině předchozího, na poválečném minimu. Reálné mzdy v podstatě stagnovaly. Poprvé od konce 2. světové války neexistoval žádný růst mediánu příjmů domácností. Ekonomický růst byl poháněn výhradně osobní spotřebou a investicemi do bydlení, což bylo umožněno snadno dostupnými úvěry a rostoucími cenami realit. Výkon ekonomiky byl slabý, a to i navzdory obludným stimulům z realitní bubliny a ohromných federálních deficitů Bushovy vlády. Trh s bydlením sám zajistil více než třetinu růstu HDP a takřka polovinu růstu zaměstnanosti v letech 2001 – 2005. Proto se také dalo očekávat, že pokud realitní bublina praskne, tak spotřeba a investice do bydlení opadnou a hospodářství se začne potápět.“

(“Overproduction not Financial Collapse is the Heart of the Crisis”, Robert P. Brenner speaks with Jeong Seong-jin, Asia Pacific Journal)

Zní vám to povědomě? Stagnující platy, slabá poptávka, pomalý růst a stále více dluhů? To vše jsou známky stárnoucího zkostnatělého systému, který se neodvratně sune do stagnace. To je ten důvod, proč Fed přijal svou současnou strategii vytváření bublin, protože jediný způsob, jak zabránit stagnaci, je zvyšování dluhového břemene. John Bellamy Foster a Fred Magdof vystopovali kořeny této strategie až do 70. let. Svá zjištění odhalili v článku v The Monthly Review s názvem Finanční imploze a stagnace (Financial Implosion and Stagnation). Zde je úryvek z něj:

Jak nedávno zdůraznili kacířští ekonomové Riccardo Bellofiore a Joseph Halevi, byla to realita ekonomické stagnace počátku 70. let, která vedla ke vzniku „nového financializovaného kapitalistického režimu,“ byl to jistý druh „paradoxního keynesianismu financí“, v němž poptávka je v ekonomice stimulována především „díky bublinám v aktivech“. Navíc, byla to vedoucí úloha Spojených států v generování těchto bublin, a to navzdory (a také kvůli) oslabení řádné akumulace kapitálu, dohromady s postavením dolaru jako světové rezervní měny, která učinila z amerického monopolně-finančního kapitálu „katalyzátor světové efektivní poptávky“ na začátku 80. let. Takto financializované růstové modely nemají schopnost přinést rychlý vzestup po neomezenou dobu, a jsou neudržitelné, vedou jen ke stále větším bublinám, které pravidelně splaskávají, a vynášejí stagnaci stále více na povrch.

Klíčový prvek pro vysvětlení celé této dynamiky se nachází v klesajícím podílu mezd a platů na národním důchodu Spojených států. Stagnace v 70. letech vedla kapitál k tomu, že zahájil a urychlil třídní válku proti zaměstnancům v zájmu zvýšení zisků prostřednictvím snížení mzdových nákladů. Výsledkem byla desetiletí rostoucí nerovnosti.“

(„Financial Implosion and Stagnation“, John Bellamy Foster and Fred Magdoff, Monthly Review)

Foster a Magdoff odvádějí dobrou práci, když vysvětlují jak byl tento systém přeorganizován, aby se překonala stagnace. Finanční aktiva vytvářejí prostor, kam může odejít přebytek kapitálu a růst prostřednictvím zisků na papíře. Tento typ investování však nezvyšuje produktivní kapacity ani skutečné bohatství; pouze zvyšuje množství kapitálových peněz, zatímco vytváří podmínky pro přesun bohatství od jedné třídy k druhé. A právě o to jde. Každé splasknutí bubliny tlačí domácnosti ve střední třídě stále více do červených čísel, zatímco bankovní magnáti a boháči z Wall Streetu stále více bohatnou. Všechno jede podle plánu, nic není ponecháno náhodě.

Mohlo by vás překvapit, kdybyste se dozvěděli, že Fed se stal tak zručným v produkci bublin, že vůbec nezáleží na tom, jaké jsou poměry v hospodářské základně. Zafixováním úrokových měr pod mírou inflace a zaplavováním trhu cenných papírů likviditou (QE2) byl Fed schopen vyrobit kapitálový boom, zatímco takzvaná reálná ekonomika chřadne a směřuje do deprese. Skutečnost je taková, že spotřebitelské úvěry, s výjimkou studentských půjček, skomírají, zatímco „volné“ úvěry, z nichž mnohé si berou spekulanti, aby nakupovali cenné papíry, pokračují v růstu. To je udivující vývoj. Fed vytváří rozštěpený trh, na němž se bankéři a manažeři hedgeových fondů topí v miliardách ze svých kasinových operací, zatímco 300 milionů pracujících Američanů se i nadále topí v dluzích.

Existuje však několik drobných nevýhod této strategie Fedu. Nakonec můžete ekonomiku tunelovat jen tak dlouho, dokud si to společnost nezačne uvědomovat. Bohužel se však rostoucí nerovnost a bída neprojevuje v HDP, které pokračuje v růstu dokonce i tehdy, když se pracující propadají stále více do dluhů. Při sledování HDP nám uniká skutečnost, že jako stát chudneme a jako hospodářská světová velmoc slábneme. Rob Arnott z Research Affiliates to shrnul v článku pro časopis Fortune takto:

Jsme doslova podstatně chudší, než si dokážeme představit – je to něco, co by měli politici bez ohledu na stranickou příslušnost zvažovat, ale asi to neudělají – poprat se s naším ohromným deficitem. HDP, které vychází z nových dluhů – a předvším z deficitních výdajů – je falešný. Je to spotřeba financovaná na dluh, ne prosperita,“ píše Arnot. „Když to očistíme od deficitního utrácení, naše bohatství se prakticky za 13 let od roku 1998 nezměnilo.“…<

Finanční svět se místo maziva pro podnikání stal výrobcem produktů bez jakékoli užitečnosti, snad kromě vytváření bankovních poplatků,“ řekl. „Někdo by měl něco udělat s Wall Streetem. Ničí tuto zemi.“

(„Lost decade? We’ve already had one“, Fortune)

Růst, který můžeme pozorovat v rostoucím HDP, je především „vysvětlitelný dluhem financovaným utrácením, spíše než skutečnou tvorbou bohatství.“ Bernanke vytváří pouze pákový efekt svými recepty proti depresi. Katastrofální vedlejší efekty této strategie jsou však zřejmé; střední vrstvy jsou decimovány, dolar je srážen k zemi a produktivní sektory národního hospodářství jsou tunelována. To vše jsou selhání této metody vytváření bublin, této teorie, jejímž jediným smyslem je i nadále obohacovat malou část populace, která už nyní je bohatá jako legendární lydský král Krésus. Fed však v této kauze není ten hlavní pachatel. Skutečným problémem jsou banky.

Fed může vyvolat utrácení snížením úrokových sazeb, usnadněním půjček nebo prodejem dluhopisů, ale banky odvádějí tu nejčernější práci. Existovaly ohromné sumy při pákování, které byly vytvořeny prostřednictvím mimiorozvahových operací, repo transakcí a obchodů s deriváty. Tyto operace zhodnocující aktiva zůstávají převážně skryté před veřejností, takže nikdo neví, co se děje. To je také důvod, proč je propojení mezi peněžní zásobou a cenami finančních aktiv tak křehké a zavádějící, protože banky vytvářejí peníze, které se neobjeví v jejich podkladech. Přesně tak mají mimorozvahové operace fungovat. Vytvářejí neznámé množství úvěrů, které stimulují aktivitu, ale zůstávají neviditelné. Tiskařské lisy jsou v podstatě obsluhovány soukromými společnostmi. A jak to vše funguje, říká David Roche z Independent Strategy:

Důvodem exponenciálního růstu úvěrů, ale nikoli peněz v širším slova smyslu, bylo prostě to, že banky nadále nedrží své půjčky ve svých účetních knihách – a pouze půjčky v bankovních účetních knihách jsou započteny jako peníze. V současnosti, jakmile banky vytvoří úvěr, „sekuritizují“ jej a vyvedou ze svého účetnictví.

Existovaly dva způsoby, jak se to dělalo. Prvním bylo prodat sekuritizovanou půjčku jako dluhopis. Dalším byla „syntetická“ sekuritizace: například použití derivátů jako způsob, jak se zbavit rizika nesplácení (pomocí CDS) či zafixování úrokové míry náležející k tomuto úvěru (pomocí IRS). Obě formy sekuritizace znamenají, že věřitelská banka získá volnost pro nové úvěry bez nutnosti jakéhokoli zvýšení své úvěrové kapacity pouze tím, že existující úvěry byly „sekuritizovány“.

Takže pokud chceme předefinovat pojem likvidita v rámci toho, co nazývám nový monetarismus, musíme přidat k tradiční širší definici peněz všechny úvěry, které byly vytvořeny a odeslány z bankovních rozvah k nebankovním finančním zprostředkovatelům. Tato nová podoba likvidity změnila přirozenost úvěrových dravců. Růst úvěrů teď závisela na chuti riskovat: na připravenosti společností a jedinců provozovat své podnikání na vyšší úrovni zadlužení.“

(„The Global Money Machine“, David Roche, Wall Street Journal)

Fed není hlavním víníkem tohoto nového paradigmatu, v němž banky i zdánlivé banky neviditelně zvyšují nabídku peněz bez jakékoli kontroly. Problémem je absence regulace. Je zapotřebí mít přísně vynucovaná pravidla pro velikost pákového efektu, který mohou banky používat, a ještě důležitější je, že jakákoli finanční instituce, která jedná jako banka, musí být regulována jako banka. (Dodd Frankovy reformy tento problém nevyřešily.)

Současný systém směřuje k zániku, protože je závislý na ochotě bankéřů chovat se eticky, a přitom je všechny pobídky táhnou přesně opačným směrem. Odměna za podvádění veřejnosti je stále ještě příliš velká na to, aby odolali. Každý z nich dělá to, že půjčuje tuny peněz lidem, kteří nemohou splácet dluhy, prodává ty samé dluhy investorům, kteří hledají co nejvyšší výnos, stáhne zisky v podobě akciových opcí a bonusů a najde si bezpečné místo, když bublina splaskne. Vyprat, vymáchat a zase znova.

MMF minulý týden zveřejnil zprávu, která potvrzuje tuto základní teorii. Zpráva trefně pojmenovaná Hrst dolarů (A Fistful of Dollars) ukazuje, jak ti nejhorší pachatelé nasadili své lobbisty, aby se zjednodušila regulace v zájmu legalizace toho typu kouzelnických triků, které vedly k tomuto zhroucení. Zde je úryvek:

Zjistili jsme, že lobbing byl spojen s vyšším přebíráním rizika v letech 2000 až 2007 a s horšími výsledky v roce 2008. Poskytovatelé úvěrů především intenzivněji lobbovali v otázkách spojených s hypotéčními úvěry a sekuritizací:

vznikly hypotéky s vyšším poměrem dluhu vůči příjmům

sekuritizovány byly stále rychleji rostoucí částí jejich úvěrů

rychleji rostla tvorba hypoték.

Navíc byly penalizační úvěrové sazby v roce 2008 vyšší v oblastech, v nichž úvěrování lobbujících poskytovatelů úvěrů rostlo rychleji. Tyto věřitele také postihly abnormálně negativní výsledky na burze během záchrany Bear Stearns a zhroucení Lehman Brothers, za to abnormálně pozitivní výsledky poté, co byla oznámena nouzová pomoc. Nakonec jsme zjistili vysokou pravděpodobnost nouzové pomoci pro lobbující poskytovatele úvěrů. Tato zjištění naznačují, že úvěrování ze strany politicky aktivních poskytovatelů půjček hraje roli při hromadění rizik a tím přispělo k této finanční krizi…

Závěr

…pečlivě jsme sestavili databázi na úrovni poskytovatelů úvěrů, která porovnává informace o ukazatelích úvěrů a lobbistických výdajích na zákony a regulace spojené s hypotéčním úvěrováním a sekuritizací. Zjistili jsme tak, že věřitelé, kteří intenzivněji lobbovali v těchto specifických otázkách se angažovali v rizikovějších úvěrových postupech ex ante, trpěli horšími výsledky ex post a vydělali více na záchranných balíčcích.“

(„A Fistful of Dollars: Lobbying and the Financial Crisis“, Deniz Igan, Prachi Mishra, and Thierry Tressel, Research Department, IMF)

Tady to máme černé na bílém. Bankéři si pohrávali se systémem a topili se v bilionech, vše podle plánu. Není žádným překvapením, že použili svůj politický vliv, aby si pro sebe vytvořili záchrannou síť (TARP), když bublina praskla, zatímco všichni ostatní sledovali, jak se jejich úspory na penzi a nemovitosti proměňují v kouř.

Není žádného sporu o tom, že masivní pákování hrálo kritickou úlohu v krachu roku 2008. Dokonce není žádných pochyb ani o tom, že jestřábí hypotéční zástavní listy (MBS) a ostatní shnilá aktiva (CDO, ABS) určená důvěřivým investorům byla hlavním nástrojem pro provedení této loupeže. Proč tedy Fed neuznal své chyby a nepřistoupil k dohledu nad těmito bankami? Je Bernanke natolik v zajetí Wall Streetu, že raději připustí další krizi, než by udělal opatření, která by regulovala pákování? Vypadá to, že je to opravdu tento případ.

Takto Bernanke odpověděl Keithu Ellisonovi, když jej tento kongresman výslovně varoval před „nadměrným pákováním“, které dosáhlo „stratosférické úrovně“ a vystavuje tím celý systém do nebezpečí:

„Autorita našeho výboru a jeho flexibilita při stanovování kapitálové přiměřenosti, včetně přiměřenosti pákování, byla klíčem ke schopnosti výboru požadovat dodatečný kapitál tam, kde byl potřebný na základě posouzení rizika dané bankovní organizace… Uznáváme, že v jiném kontextu zákonem stanovené minimální poměry pákování neslouží dobře obezřetným regulátorům finančních institucí.“

(„Excessive Leverage Helped Cause the Great Depression and the Current Crisis … And Government Responds by Encouraging MORE Leverage“, Washington’s blog)

„Minimální poměr pákování“ nečiní systém bezpečnějším a stabilnějším?!? Dělá si ten chlap ze mě blázny?

To je Bernankeho způsob, jak říci, že rozumí rizikům, ale plánuje, že s nimi nic dělat nebude.

Ale proč?

Protože Bernankeho úkolem je zajistit, že masivní loupežná operace Wall Streetu bude pokračovat rychlejším tempem. To je jeho úkol č. 1. Možná že má obavy ze „systémové nestability“, ale to je do značné míry irrelevantní. Zachování ziskovosti ultrabohatých má přednost před čímkoli jiným. Přesně k tomuto účelu byla bublinomika vyprojektována.

Převzato z Information Clearing House

Překlad: Stan

Není zde článek celý?