Jak je to se zprávou, že jsou dnes Češi šťastní a stále šťastnější? Tak veselé to není

Mediálním éterem proběhla konečně opravdu pozitivní zpráva: „Vědci z Masarykovy univerzity zjistili, že Češi jsou nejšťastnější za poslední čtvrtstoletí“. Plných 72 procent respondentů uvedlo, že jsou „celkem šťastní“ a 18 procent dokonce tazatelům sdělilo, že se cítí být „velmi šťastní“.  V roce 1991 bylo velmi šťastných jen 7 procent respondentů a celkem šťastných bylo 71 procent.

Když takovou zprávu sdělí posluchačům třeba rozhlas bez další podrobnější informace a bez kontextu, tak má člověk pocit naprosté absurdity. Vždyť přeci za komunismu nám státní média neustále dávala najevo, jak jsme všichni šťastní. Šťastní zemědělci sklízeli na družstevních lánech obilí, šťastní slévači tavili ocel ve slévárnách a šťastné matky rodily v porodnicích šťastná miminka. A když na pocit štěstí přijdou „vědci“, tak už je to hotový fakt. Nelze než vzít na vědomí, že naše společnost je nejšťastnější právě nyní, kdy zemi ovládá trestně stíhaný oligarcha a hulvátský prezident. Jakoby dříve lidem ke štěstí chyběla kauza Čapí hnízdo a pálení trenýrek na Pražském hradě.

Informace o rozšířeném pocitu štěstí přitom dává smysl jedině v kontextu s celým značně rozsáhlým výzkumem, který u Čechů nezjišťoval jen pocit štěstí, nýbrž celkovou hodnotovou orientaci a jejich vztah k mnoha soukromým i veřejným skutečnostem. Výzkum pod názvem „Hodnoty a postoje v České republice 1991–2017“ zejména zjišťoval, čemu lidé věří a komu důvěřují. A výsledky výzkumu jsou o poznání méně povzbudivé.

Předně je třeba říci, že lidé nenacházejí své štěstí tolik ve své účasti na veřejném životě a neradují se z poměrů v zemi, jak by z kusé zprávy mohlo vyplývat, nýbrž je uspokojuje jejich soukromý život v rodinách a v blízkých společenstvích. Jejich postoje ke stavu veřejných věcí jsou naopak odtažité a skeptické.

Tak kupříkladu tato naše šťastná společnost téměř vůbec nevěří svým institucím. Důvěra ve vládu bývá mimořádně slabá. V roce 2017 ji věřilo pouhých 19 procent Čechů. Kolem osmdesáti procent Čechů podle výzkumu vládě nevěří. A je to stejné, jako to bylo před deseti lety. Důvěra k poslanecké sněmovně a k politickým stranám se snižuje, a to stejně jako důvěra v Evropskou unii. Důvěra v právní prostředí a celý politický systém je nabořená a nízká.

Češi se sice většinově shodují, že zemi má spravovat demokratická vláda, nicméně jen slabá nadpoloviční většina si myslí, že je nyní Česká republika spravována demokraticky a skoro třetina lidí by uvítala vůdce, který by se nemusel ohlížet na volby a parlament.

Nedůvěra stíhá také média. 54 procent Čechů si kupříkladu myslí, že zprávy v televizi nadržují vládním stranám a důvěra v tisk v posledních deseti letech prudce klesla.

Jinými slovy: Tou skutečně podstatnou informací je, že pocit štěstí nesouvisí s politickou situací a s téměř všeobecnou nedůvěrou k veřejným autoritám. Výjimkou je pouze policie, jejíž kredit roste. Je přitom velmi nebezpečné, že Češi mají tak nízkou důvěru ke svým vlastním institucím. Je to společnost, která nevěří sama sobě a je poměrně silně rozložená.

K dalším zjištěním výzkumu také patří, že si lidé v naší zemi méně důvěřují mezi sebou navzájem a narostl u nich odpor k odlišným etnickým skupinám a náboženským menšinám. Prudce vzrostl odpor k muslimům, dokonce až na neuvěřitelných 58 procent, ale zvyšuje se zároveň i antisemitismus. Žida by nechtělo mít za souseda 18 procent Čechů. Na Moravě to je dokonce 20 procent.

Je tedy hlavní zprávou z tohoto pozoruhodného a cenného výzkumu to, že jsou Češi šťastní? Nikoli. Spíše by se dalo říci, že subjektivní pocit celkem šťastného života nenarušila skutečnost, že se naše společnost stává nepřátelštější a ve všech ohledech skeptičtější. Jako bychom žili v rozpadlé společnosti plné osamocených, nedůvěřivých a nepřátelských lidí, kteří jsou ve své osamocenosti a skepsi paradoxně docela šťastní.

K tomu vyzdvihovanému pocitu štěstí je však třeba dodat, že je vlastně normální, když i člověk, který se příliš neidentifikuje se společenskou situací a irituje ho politika, řekne na dotaz příjemné tazatelky, že je celkem šťastný. I autor tohoto článku by tak odpověděl. Jednak žijeme opravdu v době, kdy evropská ekonomika šlape naplno a užíváme si značného pocitu bezpečí a nových možností. Každý člověk má ale na prvním místě svůj osobní život a právě v něm nacházíme naše štěstí. V tomto ohledu je výstup z výzkumu pozitivně normální. V mnoha ostatních zjištěních je ale naopak krajně znepokojující. Proč je velký kolektiv jednotlivců, jimž toho moc nechybí k relativnímu pocitu osobního štěstí, tak depresivní vždy, když přichází do styku s velkým světem veřejného života a s cizími faktory. To je vážná otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Ale je jisté, že by tato společnost potřebovala pozitivní změnu směrem k soudržnosti.

Jde tedy o to, aby média dokázala interpretovat informace v kontextu a s akcentem na podstatu věci. Sluší se pochválit Babišův iDNES, že poskytl čtenářům možnost, přečíst si zprávu z tohoto zásadního průzkumu celou. Má úctyhodných 280 stran. Činíme tak tedy rovněž ZDE.

Pavel Safr Twitter Banner

Není zde článek celý?