Taubinův granátomet: Jak Stalin nezískal superzbraň

Sovětský svaz byl rodištěm prvních automatických granátometů na světě. Škoda, že jsme se o tom dozvěděli až půl století po jejich vynalezení.

Inženýr Jakov Taubin se začal zajímat o vytvoření granátometu již na začátku 30. let minulého století. V roce 1934 vznikla nezávislá skupina nadšenců působících pod vedením Taubina, která byla později přejmenována na OKB-16 Lidového komisařství obranného průmyslu. Jejím hlavním úkolem byl vývoj granátometu.

Původní kadence granátometu 40,8 milimetrů byla omezena konstrukcí skladu a nepřesahovala 50 až 60 nábojů za minutu, tedy přibližně jeden granát za sekundu. Další varianty byly projektovány již s páskovými zásobníky, což umožnilo zrychlit rychlost střelby z 460 na 460 nábojů za minutu. Díky malým patronám docházelo k nízkému zahřívání hlavně a k jejímu malému opotřebení, tím mohlo být tempo palby stále rychlé až do vyčerpání zásobníku. Původní váha granátometu byla snížena na 45,5 a později na 38 kilogramů, což ale nezpůsobilo snížení jeho efektivity. Zbraň se jednoduše rozkládala a ručně se přinášela na bojiště, v zimě byla zbraň přemisťována pomocí lyží.

Zkoušky granátometu 40,8 mm byly průběžně prováděny od roku 1933. Na konci roku 1937 granátomet absolvoval zkoušky ve třech vojenských střeleckých divizích. Hodnocení bylo všude pozitivní, kadence byla zvýšena na 100 nábojů za minutu.

Podle výsledku vojenských testů měl být granátomet koncem roku 1937 přijat Rudou armádou. Proč však Sovětský svaz vstoupil do 2. světové války bez efektivní zbraně? Velitelství Sovětského svazu dalo přednost 50milimetrovým minometům. Na začátku války se ale ukázalo, že minomety nejsou účinné a jejich výroba byla zastavena. 

Od začátku 40. roku až do května 1941 OKB-16 pod vedení Taubina pokračovalo v projektování dalších zbraní. V květnu ale NKVD náhle zatkl Jakova Taubina a v říjnu téhož roku byl bez soudu a vyšetřování inženýr zastřelen.


Není zde článek celý?