Volby do Senátu: Pozor na to, co si přejete

Senát je pojistkou naší parlamentní demokracie – a zároveň tak trochu nechtěným dítětem. Příznačné je, že trvalo téměř čtyři roky, než se ho podařilo naplnit, přestože jeho zřízení bylo zaneseno do Ústavy. Jedna z nejčastějších výtek vůči horní komoře se týká malé volební účasti. Jinými slovy, Senát prý „lidi nezajímá“. Zlepšit to má navrhovaná změna volebního systému, jako u většiny hezky znějících úmyslů to ale zas tak skvělý nápad není.

Kritizovat Senát za nízkou volební účast je nepřesné a vlastně i nespravedlivé. Účast je často nižší a někdy vysloveně tristní, ale to se týká spíš jen druhého kola a doplňovacích voleb. V „populárnějším“ (obvykle prvním) kole se účast pohybovala od 29 % (rok 2004) po 45 % (2010). Nic závratného, ale ani nic tragického. Horší je to ve druhém kole, kde to od 31 % v roce 2006 šlo s různými výkyvy dolů až na předloňské dosavadní dno – 15,38 %. Výjimkou po všech směrech byl rok 2002 (24 a 32 %), kdy bylo druhé kolo spojeno s komunálními volbami. Právě souběh s jiným hlasováním, jak známo, účasti pomáhá.

Inspirace od protinožců

S podobnými východisky operuje i návrh skupiny senátorů, který počítá se zavedením tzv. alternativního hlasování (též IRV, instant-runoff voting), známého hlavně z Austrálie. Lidi by šli k volbám jen jednou, ale mohli by dát různé preference několika kandidátům. Částečně by se tak zachovaly výhody dvoukolového hlasování, tedy výběr konsenzuálního kandidáta a eliminace extrémů. Problém s malou účastí v druhém kole by nejspíš odpadl. Zní to moc hezky, ovšem jen do chvíle, kdy se více zamyslíme nad riziky.

Alternativní systém by v první řadě deformoval původní záměr, aby byla dvoukolová většinová volba Senátu přímým protikladem poměrnému systému při volbách do Sněmovny, a do určité míry by změnil způsob uvažování voličů. Nyní v prvním kole vybírají skutečného favorita, v druhém pak často toho přijatelnějšího z finalistů či prostě „menší zlo“ (pokud tedy nehlasují nohama a nezůstanou doma). U alternativního hlasování by oproti tomu číslovali preference jako ve školní volbě třídní miss.

Nejdůležitější jsou ale praktické důsledky, které dnes nedokážeme s jistotou odhadnout, a až je budeme znát, může být pozdě. Zpátky se věci mění těžko, viz neuvážené zavedení přímé volby prezidenta.

ANO si brousí zuby

„Lidi Senát nezajímá, volba je komplikovaná, dvoukolová, určitě bychom ušetřili čas a peníze,“ zdůvodnil návrh Andrej Babiš, pro nějž je horní komora oblíbeným terčem. Ano, čas by se ušetřil a peníze možná trochu taky (byť sčítání hlasů by bylo složitější než teď). Demokracie ale, jak známo, není levná věc, a její kvalitu nelze poměřovat penězi jako nějakou fabriku na kuřata. A jak jsem napsal výše, není také úplně pravda, že lidi Senát nezajímá. A už vůbec ne, že volba je komplikovaná – dvoukolový většinový systém je jeden z nejpřehlednějších. Jediné nezpochybnitelné konstatování tedy je, že volba je dvoukolová.

Hnutí ANO možná doufá, že by mu změna způsobu volby pomohla. Má sice stabilně velkou podporu, zároveň ale vzbuzuje silné antipatie, což je u dvoukolového systému nevýhoda, protože ostatní se spojí proti němu. Nejradši by určitě měli britský model jednokolového hlasování „vítěz bere vše“, to je ale v českých poměrech neprůchodné. Jenže ani alternativní hlasování mu tolik nemusí hrát do karet. Může sice zajistit vítězství nejsilnějšímu, ovšem ne v případě, že má jeho podpora horní limit a že vzbuzuje nezanedbatelný odpor. Největším beneficientem alternativního hlasování by tak mohly být strany, které se prezentují jako bezkonfliktní (třeba Starostové).

Jednoduché a názorné srovnání, jak se můžou lišit výsledky hlasování mezi jednokolovým většinovým, dvoukolovým většinovým a alternativním hlasováním lze nalézt třeba na Wikipedii. Z dostupných příkladů je jasné, že systém by se choval úplně jinak, než jsou voliči zvyklí, takže by byl minimálně nějakou dobu nepředvídatelný. Pak je tu fakt, že samotný alternativní systém hlasování má několik variant, které mohou vést k různým výsledkům. Voliči mohou rozdělovat různý počet preferencí, a to povinně či dobrovolně. Jaká varianta by byla ideální u nás, kde se systémem nejsou žádné zkušenosti? A další neznámou je, že velkou roli hrají hlasy voličů, kteří se rozhodnou pro nejslabší kandidáty – právě jejich preference se přerozdělují mezi prvními. Dokážeme odhadnout, co by toto způsobilo?

Jsou i rozumnější alternativy

Úvahy o změně volebního systému (nejen) do Senátu jsou legitimní, měly by ale být uvážené. Prozatím by třeba stačilo si říct, jestli s komunálními či krajskými volbami nespojovat (důležitější) druhé kolo volby. Anebo zvážit, zda místo doplňovacích voleb – zvlášť pokud je to jen na pár měsíců –do senátorského křesla automaticky neposunout poraženého finalistu jakožto druhého v pořadí.

A hlavně se zamyslet nad samotnou podobou Senátu. Jestli by nebylo lepší místo experimentování s volebními systémy a dalšími technikáliemi hlasování nezměnit způsob, jakým je složen. Jestli jej například po vzoru Německa a Rakouska personálně nepropojit s kraji – ať už s krajskými radami či zastupitelstvy.

A jedna „kacířská“ řečnická otázka na závěr: Je nízká volební účast opravdu takovým problémem, je nutné ji uměle zvyšovat? Není vlastně v pořádku, když k urnám přijde méně lidí, kteří se ale zajímají o politiku hlouběji, místo mas řídících se pouze dojmy? Ale to je asi na úplně jinou debatu…

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?