Babišova metoda dvou židlí trvá. Tlak veřejnosti dosáhl jen málo, skoro nic

Záměr Andreje Babiše vést ministerstvo spravedlnosti byl možná pro někoho šokující svojí naprostou drzostí. Vždyť přece čelí trestnímu stíhání! Jenže každý, kdo se seznámil s Babišovými celoživotními metodami, které ho dovedly do pozice ekonomického a politického hegemona, dobře ví, že to mělo hlubokou logiku.

Babiš se stal podnikatelem tím, že si v pozici správce státního majetku dokázal tento majetek převést za součinnosti s ostatními a vhodně motivovanými lidmi na sebe jakožto soukromou osobu. To byl první krok a Babiš vstoupil do vysokého byznysu jako velký vlastník.

V době Zemanovy vlády Babiš dokázal předstírat účast v privatizaci Unipetrolu, dosadil díky milostivé vládní protekci do tohoto stále ještě státního podniku svůj management a ten čile obchodoval s jeho firmami. Ve skutečnosti seděl na obou židlích. Obchodoval sám se sebou a získal na na podhodnocených cenách čpavku z Unipetrolu zhruba 20 miliard korun. To byl druhý krok. Babiš se dostal na vrchol mezi miliardářskou elitu a na post hegemona chemického průmyslu. Unipetrol pak státu nechal.

Základním rysem jeho podnikání je prostě překračování základních etických i zákonných pravidel. A to jak při přebírání cizích firem, tak při dosahování veřejných dotací.

Když Babiš vstupoval do politiky, tak si k tomu zařídil nejvlivnější noviny. Noviny, které se věnovaly kontole mocných politiků. Udělal to proto, aby kontroloval sám sebe. To byl třetí rozhodující krok na cestě k mocenské hegemonii. Pak už si mohl sednout do křesla ministra financí a ovládat státní podnik ČEPRO, který od Agrofertu kupuje bionaftu. Zase a opakovaně si sedá na dvě židle zároveň a uzavírá smlouvy sám se sebou.

Babiš dokázal navíc žertovat, že má konflikt zájmů, už když ráno vstane z postele. Nepletl se. Má ho, i když spí. Škoda že veřejnost a zejména její politicky a mediálně aktivní část tento humor patřičně nedocenila. Je to totiž výsměch všem myslitelným principům civilizované společnosti.

Svět podle Babiše stojí na tom, že nikdo nesmí to, co smí on. Jemu opravdu vadila korupce, kterou provozovali ostatní. Proto se mohl s takovou vervou pustit do boje proti ní. Korupce přitom předpokládá dvě strany: korupčníka a korumpovaného. Babiš ale tím, že sedí sám na všech židlích, už nemusí korumpovat. Asi nám nedošlo, že konflikt zájmů je vyšším stádiem manipulace, než je běžná korupce. Je to splývání státu a soukromého monopolního superkapitalisty do jednoho epicentra kumulované moci. Je to vlastně dosažení gigantického ekonomického a politického monopolu opačným postupem, než jaký provedli komunisté po roce 1948. Oni tehdy znárodnili všechno. Babiš v roce 2018 buduje stejný systém tím, že privatizuje všechno. Proto je blízký komunistům. Ten systém má shodné rysy kumulované moci v rukou jednoho vládnoucího subjektu. Je to pokaždé přesný opak liberální demokracie.

Do tohoto stavu monopolní politické a ekonomické struktury vede cesta přes popření pravidel dělby moci a rozdělení rolí ve společnosti. Svět podle Babiše je postavený na tom, že on zároveň zastupuje stát i Babiše. Proto pro něj není nic divného, že může být ministrem spravedlnosti, když je zároveň zřejmým pachatelem trestného činu. Podle jeho logiky by právě on měl být i svým vlastním soudcem.

Normální, řekněme rovnou psychicky zdravá společnost ví, že vězeň nemůže být ředitelem věznice. Stejně jako žák ve škole nemůže sám sebe zkoušet a dát si vysvědčení. Kapitán fotbalového mužstva nemůže dělat rozhodčího. Revizor v tramvaji nemůže nikdy sebe sama chytit za jízdu načerno. Jsou to lidská pravidla, jež mají základ v přírodě. Dítě ještě nikdy neporodilo matku.

Dělba rolí je základem normálního stavu a narušování dělby rolí vede ke zrůdnosti. Někdo to pochopí, když si politik koupí noviny, jež kontrolují politiky. A někdo to pochopí, až když si trestně stíhaný premiér chce navíc sednout do křesla ministra spravedlnosti. A někdo to nepochopí nikdy.

Národ, který má příliš mnoho zabedněnců a navíc příliš mnoho zbabělců v té formálně vzdělanější části, nemůže mít fungující demokracii. Demokracie vyžaduje alespoň minimální vzdělání relevantní části obyvatelstva a statečnost politicky angažované veřejnosti. Obojí se ve vhodném uspořádání společnosti opírá o víru v Boha nebo o víru v nadřazenost morálních norem.

Odpor k ministryni Taťáně Malé a následně k Babišovu nápadu vést Ministerstvo spravedlnosti nedopadl jmenováním náhradního kandidáta vůbec žádným vítězstvím. Babiš jen pragmaticky sáhl po osvědčené metodě bílého koně, který za něj formálně vykonává to, co chce dělat sám. Dosáhli jsme pouze toho, že špína se bude provádět esteticky a kulantně a nikoli buransky přímočaře.

Celé vítězství tohoto pozdního občanského odporu má výlučně estetickou rovinu, a nikoli faktickou. Babišův názor se nijak nezměnil. Nejmenoval Kněžínka ministrem spravedlnosti proto, že on sám to dělat nemůže, ale jen proto, že mu do toho pořád někdo kecá a on ty kecy nechce poslouchat.

Tohle není bohužel jen vizitka naprosté křivosti a ubohosti našeho předsedy vlády. To je vizitka českého národa 29 let po pádu komunismu.

Pavel Safr Twitter Banner

Není zde článek celý?