Má Evropa šanci?

Reklama

Ruský analytik Anatolij Vasserman*) se ve své besedě na YT kanále „Politics Global“ věnoval nejen Evropě, jejím problémům a budoucnosti.

(Předkládám podstatný výtah – pozn. překl.)

Nastoupila Evropa nevratnou cestu, nebo má šanci na reformu a vytvoření nové, efektivnější konstrukce?

Krize EU je, podle mého, způsobena jedním z klíčových principů jejího formování. Každá nově vstupující země se zavazuje k demontáži těch svých výrobních odvětví, která jsou už rozvinuta v zemích, které vstoupily do EU dřív. Například Řecko při vstupu do EU prudce snížilo pěstování oliv a výrobu olivového oleje, protože na světovém trhu konkurovalo členům unie Španělsku a Itálii, prudce omezilo výrobu vína, kromě několika málo druhů, které se nikde jinde nevyráběly, hlavně se ale vzdalo loďařského průmyslu, aby nekonkurovalo Němcům. Výměnou za to Řekům navrhli, aby uvolněné pracovní síly přesunulo do sužeb a cestovního ruchu, na což jim poskytli úvěry na dobu nezbytnou pro reorganizaci hospodářství. Protože ale cestovní ruch je odvětví silně závisící na stavu ekonomiky zemí, odkud turisté přijíždějí, takže se očekávaný obrovský příliv turistů nekonal, vrátit půjčky Řekové nebyli schopni, a tak vypukla známá řecká dluhová krize, která trvá prakticky dosud. Řecku dávají nové úvěry, které ovšem nesměřují dovnitř Řecka, ale především německým a francouzským bankám, jež jsou jeho největšími věřiteli.

Takže právě omezení vlastní výroby v zemích vstupujících do EU později vedlo nakonec EU do krize spojené s nemožností splacení úvěrů poskytnutých na reorganizaci ekonomiky. Mimochodem, pro pobaltské části Ruska – Lotyšsko, Litvu a Estonsko právě nyní přišla doba úhrady úvěrů, ale i přesto, že většina práceschopného obyvatelstva pracuje v zahraničí a do vlasti posílá velmi slušné sumy, tyto peníze stejně ke splacení závazků nestačí. Já dokonce nevylučuji, že na nějakém příštím summitu nabídne Německo Rusku, aby si vzalo tyto země zpět a tím na sebe převzalo starost o další podporu těchto zemí.

Dokud se vedení EU bude držet koncepce úzké specializace zemí – koncepce, podle které každá členská země smí vyrábět jen velmi málo a ostatní nakupovat v zahraničí – potud bude Evropa přebývat v nepřetržité hospodářské krizi. Tento systém dělby práce se ještě nedávno zdá být perspektivním, ale dnes už je zřejmé, že je to slepá ulička.

Trump se na trůn dostal právě proto, že většina obyvatel Spojených států, pokud nechápe, tak podvědomě tuto slepou uličku cítí, ale i u nás, bohužel, je dost teoretiků tohoto směru. Jako příklad lze uvést tzv. „Daňový manévr“, kterým vláda Ruské federace (RF) prakticky zrušila cla na export ropy a plynu, ale současně zvyšuje zdanění těžby surovin. V důsledku toho zlevňuje exportovaná ropa, ale ropa a produkty z ní na vnitřním trhu zdražují, což dále podvazuje vnitřní výrobu. To je právě diktováno onou teorií úzké specializace zemí. Mnohem bolestivěji ovšem tento princip dopadá na EU.

Už kdysi „Gosplan“ plánoval kdo, co a kolik bude vyrábět, a kdo, kde a kolik bude spotřebovávat. Provádí takovou centralizaci EU podobně, nebo zvolila jiný přístup?

Přístup je skutečně shodný – a bohužel jsou shodné i výsledky. Jde o to, že složitost plánování, počet aritmetických operací nezbytných pro sestavení operativního plánu výroby, je proporcionální počtu položek, součástí a výrobků, umocněno cca na 3,5. Proto v meziválečném období a prvních poválečných letech „Gosplan“ fungoval velmi úspěšně, protože různorodost produkce nebyla velká.

Ale dokonce ani tehdy u nás devět desetin celkového objemu produkce nevyráběly podniky patřící státu, pracujícím podle jednotného státního plánu, které ladily své plány jen se sousedy v rámci technologického řetězce. Následná analýza, na základě výpočetní složitosti ukázala, že právě takováto struktura výroby je optimální.

Dnes, mohu-li tak soudit, plánovací struktury EU se dostaly do poněkud slepé uličky. Pokouší se řídit podstatně vyšší rozmanitost výroby, než jsou v zásadě schopny. Řeknu hned, že ta slepá ulička není na věky, za předpokladu, že se zachová nynější rychlost rozvoje světového počítačového parku, tak zhruba za 10 let bude výpočetní kapacita dostatečná pro úplné každodenní plánování světové výroby. A to povede k vybudování nového socialismu, který bude málo podobný starému, protože bude zásadně jiná metoda organizace a řízení výroby jako celku. Nicméně tam mnoho společného bude. Zatím se plánovací orgány EU skutečně zahlcují objemem práce.

Uvedu jeden příklad, byť 30-40 let starý: Když Portugalsko vstupovalo do EU, musela EU přijmou zvláštní pokyn, podle kterého byla mrkev zařazena mezi ovoce. Šlo o to, že v Portugalsku se vyráběla mimořádně oblíbený mrkvový džem, který se ale podle směrnic EU směl vyrábět jen z ovoce. Tehdy se ukázalo, že je mnohem snazší změnit mrkev v ovoce, než měnit příslušnou směrnici a všechny dokumenty s ní související…

A co zkouška Evropy migrační krizí? Druhá, třetí generace migrantů která tam žije, stejně zůstává ve svých enklávách a odmítají měnit svůj způsob života. Fotbalovou reprezentaci Francie dnes nazývají jedinou africkou reprezentací, která postoupila do čtvrtfinále mistrovství světa v Rusku…

Musím poznamenat, že jisté pozitivní zkušenosti s integrací migrantů do místní kultury přece jen jsou. Například většina Turků, kteří přišli do Německa v padesátých letech, se tam plně aklimatizovala, začlenila do místní kultury a její potomci se považují více za Němce než za Turky. O tom se mj. přesvědčil turecký prezident Erdogan na setkáních s voliči žijícími v Německu a koneckonců i z výsledků hlasování. Ve Francii se velmi dobře integrovali imigranti z Vietnamu, který byl po mnoho desítek let francouzskou kolonií, černošských afrických zemí. Ale migranti z arabských zemí se všude integrují velmi špatně – podle mého i proto, že masový příliv Arabů do Evropy začal s rozpadem koloniálního systému, kdy se podstatná část Evropanů považovala za víceméně zodpovědna za kolonizaci, a proto se prudce snížila tendence k integraci migrantů do místního života.

Proto se domnívám, že Evropa má nezbytné zkušenosti jak s integrací migrantů, tak i se zamezením imigrace. Jediné, čeho se katastrofálně nedostává, je politická vůle, protože zmíněná teorie úzké specializace zemí je ve skutečnosti jen jedním z důsledků širokého spektra teorií vzniklých během minulého století, opírajících se o víru v blahodárnost neomezené svobody osobnosti bez jakéhokoli ohledu na společnost. Takové teorie přirozeně nechtějí, ani nemohou analyzovat procesy probíhající ve společnosti, a tudíž vydávají doporučení neslučitelná s životem společnosti. Proto v zájmu zastavení migrační krize budou muset Evropané přejít k politickým a ekonomickým teoriím vztahujícím se k jiné části politického spektra. O tom, jak je to těžké, svědčí to, jak v USA bojují proti Trumpovi i lidé z řad jeho formálních spolustraníků, nebo jak v Rusku vláda, namísto toho, aby plnila výnosy prezidenta, vykládá o jejich nesplnitelnosti… Ony skutečně nejsou splnitelné – v rámci jejich teorií popírajících potřebu rozvoje národního hospodářství RF.

A co Ukrajina, kde probíhají tragické události? Tam přece mají také svého prezidenta, vládu, a jejich chytré poradce – oni přece chápou, co se děje v Evropě, v Americe, v Rusku, takže musí přece koordinovat svoji činnost a orientovat zemi a chápat, přínosy a rizika. Mám ale dojem, že Ukrajina se nachází v úplném vakuu s představou obrázku 70. až 80. let…

Především připomínám, že na Ukrajině dnes nemají ani prezidenta, ani premiéra, ani poslance Nejvyšší rady. Prezidentské volby v roce 2014 byly vypsány bez příslušných právních základů, takže jejich výsledek je právně nicotný. Prezidentem v tu to chvíli je Viktor Janukovyč, přestože formálně jeho pravomoci skončily 25. února 2015, ale automaticky se prodlužují do voleb provedených v zákonném rámci a na základě zákona. Poslanci zvolení 24. října 2014 odmítli složit slib v podobě určené jednacím řádem. Většina poslanců za teroristické strany se urychleně dohodla, že se slib bude konat sborově. Problém je ale v tom, že před složením slibu oni poslanci nebyli a neměli ani právo měnit jednací řád… Proto i jejich slib je právně nicotný, a tak se dosud poslanci nestali.

V důsledku toho země nemá ani vládu, protože předchozí vláda odešla a nová byla zvolena lidmi, kteří neměli odpovídající pravomoci. Stejně je tomu u šéfů oblastínatd. Takže se Ukrajina nachází ve stavu úplného bezpráví a nezákonnosti, proto jsou rozhodnutí přijatá lidmi sedícími v křeslech prezidenta, premiéra, ministrů, poslanců právně nicotná.

Problém ale není jen ve formě, ale i v obsahu. Ukrajinci, jako zřejmá a nedílná součást ruského národa, jsou stejně jako Ukrajina částí Ruska, a každý, kdo se pokouší udržet Ukrajinu odděleně od zbytku Ruska, kdo se pokouší přesvědčit Ukrajince, že nejsou Rusové, dělá to navzdory zájmům Ukrajiny samé a jejího lidu. A jestliže se předchozí vůdci nezávislé Ukrajiny snažili o jakési kompromisy mezi hospodářskými a kulturními zájmy a vlastním přáním kráčet na cizích letištích po červeném běhounu, tak dnešní spoluúčastníci státního převratu roku 2014 jsou tyto červené koberce ochotni barvit krví svých spoluobčanů. Přesvědčili se totiž, že jakákoli součinnost Ukrajiny se zbytkem Ruska vede k přirozenému spojení této části ruského národa s ostatními Rusy, a proto jsou schopni ničit jakékoli formy takové součinnosti jednoduše proto, aby si co nejdéle zajistili formální statut nezávislých činitelů. A v zájmu toho jsou ochotni lehnout pod kohokoli a v jakékoli pozici, projevovat závislost na komkoli, jen aby Ukrajina mohla deklarovat pozici nezávislou na Rusku. Zájmy země a lidí jsou jim už úplně lhostejné.

Mám podezření, že ti chytřejší z nich si už vytvořili zelené bezpečnostní polštáře v zahraničí a připravili se k útěku – připomenu zajímavou větu oligarchy Kolomojského: „Na Ukrajině je zakázáno dvojí občanství, ale já mám trojí…“ No a ti hloupější konají na základě instinktu, který jim napovídá, že převážná většina obyvatelstva stále směřuje k Rusku. Jestliže jsem v mírovém období měl za možné řešit problém ukrajinského dialektu ruského jazyka tím, že ve všech regionech RF se budou vedle literární ruské normy učit i místní dialekty (Šolochov přece psal donským dialektem a jeho dílo patří do pokladnice ruské literatury), tak teď mám dojem, že po sjednocení sami obyvatelé Ukrajiny odmítnou výuku v ukrajinském dialektu – jak už se stalo na Krymu, kde přes snahu federální vlády o zachování výuky v ukrajinském dialektu naráží na nezájem o tuto výuku a některé školy už musely pro nezájem rodičů posílat tam svoje děti být uzavřeny. Tak tomu ale není v případě škol krymských Tatarů, které normálně učí – protože to je reálně existující národ s reálně existujícím jazykem.

Co říkáte pokusu Julie Tymošenko o získání podpory od Angely Merkelové v boji o křeslo hetmana Ukrajiny?

Myslím si, že paní Kasnerová je skutečně ochotna pomoci paní Grigjanové přinejmenším proto, aby zmenšila americký vliv na Ukrajinu. A vzhledem k tomu, že Evropa závisí na dodávkách plynu – a nejen toho – z Ruska, nevylučuji, že Angela Dorothea Horstovna Kasner pomůže Julii Vladimirovně Grigjanové prostě proto, aby se pokusila sebrat Washingtonu řízení Ukrajiny. No a proč se sama Grigjan dere k prezidentství? Tady jde o to, že je skoro nemožné předpovědět, která konkrétní slámka bude ta poslední, která zláme páteř velbloudovi. Já jsem viděl příčiny, kvůli kterým mohla EU už v roce 2015 odmítnout pomoc Ukrajině a sankce proti RF. Nečekal jsem ale, že evropští politici k tomu momentu investují do protiruské politiky tolik vlastní autority, že už nedokáží zařadit zpátečku. Dokonce i tehdy, když se vlády v některé členské zemi EU ujme nová čerstvá partaj, nespojená se sliby předchůdců, ostatní členové EU družně potlačují všechny její iniciativy, odporující tomu, v čem se už oni sami angažovali. Zkrátka se nikomu nechce prohlásit sám sebe za blbce, který ničí svoji zemi kvůli zaoceánským zájmům. Nelze tedy předpovědět, kdy se nahromadí kritické množství vnitroevropských problémů, které bude možné řešit při zachování dosavadní protiruské politiky. Proto tedy Grigjanová, Porošenko a další známí kandidáti doufají, že bude šance se na dalším prezidentském období ještě přiživit.

Poznamenávám, mimochodem, že prezidentské volby v roce 2019 budou zřejmě právně v pořádku a nevylučuji ani, že nacističtí bojůvkáři budou zbaveni možnosti příliš aktivně ovlivňovat předvolební kampaň i volby a zvolený prezident bude legální. Navíc je teoreticky možné, že bude i legitimní, tedy odpovídat přání výrazné většiny lidu. Protože ale znám vynalézavost ukrajinských politiků, nepochybuji o tom, že nový prezident nalezne nějaký způsob, jak zneplatnit svoje rozhodnutí a udělat je právně nicotnými, aby se pak nemusel zodpovídat z jejich následků.

Jak si může trojúhelník Čína–USA-Rusko dokázat podělit svět a přitom se vyhnout velkému konfliktu?

Problém tu není ani tak politický, jako ekonomický. Už Vladimír Iljič Uljanov řekl, že politika je koncentrovaným vyjádřením ekonomiky. Čína rozvinula vlastní hospodářství díky americkým investicím, díky dodávkám amerických technologií a díky prodeji zboží vyrobeného těmito technologiemi na americký trh v první řadě a na trh EU v druhé. Trump teď zavírá americký trh jak pro čínské, tak i pro zboží z EU, aby obnovil vlastní výrobu, a trh EU se tím automaticky uzavře i pro Čínu, protože Evropané budou spotřebovávat především to zboží, které dosud dodávali do USA.

Proto vidím ze situace jediné reálné východisko, které jsem popsal už v letech 2014-15: Cestou formování jednotného čínsko-indického trhu. Jde o to, že v obou zemích podíl obyvatelstva pracujícího pro zahraniční trhy je příliš malý na to, aby samostatné nákupy stačily pokrýt náklady na vysoce technologické výrobky orientované na zahraniční trhy. Proto jejich vývoj nemohou dělat jen pro sebe. A ostatní obyvatelstvo je příliš chudé na to, aby si mohlo takové nákupy dovolit, protože ceny vnitřního a zahraničního obchodu v těchto zemích se liší v násobcích. V případě společného trhu bude koupěschopná poptávka stačit tomu, aby se vyplatily výrobky, vyráběné dříve na export. To v důsledku povede k bouřlivému rozvoji celého vnitřního trhu a tyto země se poměrně velmi brzy dokáží vyvázat ze závislosti na zahraničních trzích. Protože ale se obě civilizace vzájemně dost podstatně liší, což vedlo k politickým rozporům, někdy i ozbrojeným konfliktům, nemohou vytvořit takový trh bez aktivní podpory se strany civilizace ruské. Indická civilizace se však nacházela více než dvě století pod silným vlivem civilizace anglosaské, takže jsou v samotné Indii, mohu-li tak soudit, citelné politické překážky, a proto je v této době potřebná i zprostředkovatelská role civilizace anglosaské, a to nikoli Británie ale spíš USA. Proto by, dle mého, měla proběhnout schůzka nikoli ve třech, ale ve čtyřech – včetně indického premiéra Módího.

V takovém režimu mohou být odstraněny překážky v už zahájeném procesu indicko-čínské integrace. Připomínám, že v roce 2018 byly uzavřeny formality kolem zapojení Indie a poté i Pákistánu do Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS) a dnes už běží jednání o vytvoření zóny volného obchodu s účastí Indie v rámci této organizace, ale to je zatím příliš málo a příliš pomalu. Dnešní krizový stav vyžaduje urychlení v tomto směru, a pokud naši relaci uslyší některý z poradců obou prezidentů, tak doufám, že posoudí potřebu pro jejich setkání navrhnout toto téma jako jedno z prvořadých…

Někdo z Putinových poradců jistě tuto relaci uslyší, ale o Američanech pochybuji, mj. proto, že květnatá mluva oděsana je pro ně málo srozumitelná…

*) Anatolij Vasserman (1952) – vysoce erudovaný člověk, novinář agentury RIA-Novosti, spisovatel, publicista

Překlad: st.hroch 180704, redakčně kráceno

Není zde článek celý?