Panther. Stručné dějiny speciálního stroje 171

Každý tank představuje určitý kompromis – vždyť požadavky k takovému stroji jsou v zásadě neslučitelné. Jeho konstrukce musí zajistit spolehlivou ochranu posádky, to se ale nevyhnutně odrazí na jeho manévrovací schopnosti. Maximální palební síla předpokládá velkou a masivní konstrukci, což ale omezuje rychlost a jízdní dosah.

Aby jezdil rychle, potřebuje co nejsilnější motor, což zase omezuje jízdní dosah.

Na začátku léta 1943 počítalo velení Wehrmachtu se závažnou technickou inovací, díky níž by mohla německá armáda zlomit průběh války na východní frontě. Byl to speciální stroj 171 více známý jako Panther.

Tento tank se považoval za optimální kompromis mezi zmíněnými požadavky a měl co možná nejrychleji nahradit předchozí německý „standardní tank“ — Model III. Jeho vývoj byl přímým následkem tankového šoku z léta 1941, kdy se nové sovětské tanky T-34 bez problémů vypořádaly s německými tanky. Jen díky rozumné taktice německého velení se podařilo Wehrmachtu neprohrát hned v prvním roce války na východní frontě.

Německý obranný průmysl zareagoval na tuto objednávku třikrát: nejdříve byl zmodernizován těžký Tank IV. Poté byl vyroben supertěžký Tank VI Tiger, jehož vývoj začal ještě před realizaci plánu Barbarossa. A nakonec se objevil zcela nový tank, při jehož projektování se bral ohled na neúspěchy prvního pololetí 1941 — to už byl Panther.

Všechny technické detaily tohoto stroje popsal velmi podrobně ve své nové knize Frank Köhler, který použil materiály z Vojensko-historického archivu Bundeswehru v Koblenzi.

Na rozdíl od jiných knih věnovaných tankům a zejména Pantheru klade Köhler hlavní důraz nikoli na zbraně ani na možnosti ochrany posádky, výkon motoru a jiné vlastnosti, které se dají spočítat. Místo toho začíná svou knihu popisem konceptuálně nového podvozku. A právě v tom byl závažná inovace.

Vždyť v reálném boji hraje mobilita tanku stejnou roli pro ochranu posádky jako síla pancíře. Aby byl nepřátelský tank zničen, je třeba ho najít, namířit zbraň a zasáhnout.

V letech 2. světové války tankisté na rozdíl od svých nynějších kolegů prakticky nikdy nemohli střílet na nepřítele za jízdy. I když se už v té době objevily první velmi jednoduché stabilizátory, střelba za jízdy v průběhu tankové bitvy byla prakticky zbytečnou ztrátou střeliva. Tanky Wehrmachtu si to prostě nemohly dovolit kvůli nedostatku munice — na rozdíl od Rudé armády a zejména od americké armády, které pravidelně dostávaly posily.

Ze své strany měly německé tanky před nepřítelem přednost, pokud jde o optické zaměřovače, přičemž tato jejich přednost se zachovávala až do konce války. To právě byla jedna z inovací Pantheru, která se nedala jednoduše spočítat.

Avšak inženýři firmy MAN, kteří na Pantheru pracovali, nedokázali vyřešit jeden závažný technický problém: příliš krátkou životnost kombinace motor-převodovka.

Podle hlášení dvou německých tankových pluků z února, března a dubna 1944, které měly k dispozici Panthery, a také podle hodnocení francouzských inženýrů z roku 1947 činil realistický kilometrický výkon motoru 1000 až 1500 kilometrů.

Převodovka se ale často porouchala už po několika stovkách kilometrů. Přitom pásy, s nimiž se tradičně spojují mnohé problémy tanků, zůstávaly použitelné i po 1 500 kilometrech. A podle některých výzkumů mohly vydržet v průměru až 3 000, někdy dokonce i 8 000 kilometrů.

Hlavním nedostatkem tanku Panther byl ale činitel, který inženýři prostě nemohli ovlivnit — bylo vyrobeno příliš málo Tanků V. Jejich tehdy supermoderní konstrukce byla samozřejmě příliš složitá ve srovnání s americkými Shermany a sovětskými T-34, jestliže bylo ve válečných letech vyrobeno přes 50 tisíc Shermanů a T-34, činil celkový počet Pantherů pouhých asi šest tisíc.

Johann Althaus

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?