Proč demokraté ztrácejí schopnost vyhrávat volby? I o tom se dočtete v knize „PROČ?“

Obálka knihy Proč? z nakladatelství Zeď. |

Nové nakladatelství novinářů Jana Dražana a Jana Perglera „Zeď“ vydalo zřejmě nejdůležitější knihu tohoto roku. Jmenuje se jednoduše PROČ?

Když vidíme na titulní straně spojení tohoto slova s tváří Miloše Zemana, do níž zasahuje graficky zvýrazněný otazník, tak víme hned, o co jde: Téměř každý den se sami sebe ptáme, proč jsme my Češi tam, kde jsme. Proč naši spoluobčané volí prolhané a mocichtivé cyniky, kteří nerespektují pravidla a pohrdají demokracií. Jak tento trend souvisí s obecnějšími trendy ve světě a v čem my sami děláme chyby. Proč se česká společnost odklání od polistopadového kurzu? To je nepochybně ta nejvážnější otázka této doby.

Kniha Proč? přináší devatenáct analýz od autorů, kteří se do hloubky zabývají problémem české společnosti a vesměs ho dokáží velmi dobře definovat. Z některých textů plynou navíc i zajímavé myšlenkové postupy, které by mohly pomoci tuto dost hrozivou situaci změnit.

Náš spolupracovník Jefim Fištejn důkladně popisuje stav společnosti, z níž se vytrácí vztah k pravdě a která se mentálně vrací k mentalitě normalizace.

Bohumil Doležal (který během téměř třicetileté spolupráce výrazně ovlivnil autora těchto řádků) píše v textu nazvaném „Krach české polistopadové demokracie“ o selhávání demokratů, neboli o „hanebném selhávání nás samých“. Je to výzva k velmi potřebné sebereflexi, v níž Doležal varuje před dvěma krajnostmi: Před „volbou menšího zla“ a před „budováním paralelní polis“, neboli před rezignací na politickou aktivitu s představou, že se tou „špatnou politikou nebudeme špinit“. Jako příklad od základu chybného uvažování Doležal uvádí „Kroměřížskou výzvu“, jejíž protagonisté se věnovali „výběru toho správného mesiáše“.

Potřebu důkladné politické práce zdůrazňuje také Jakub Patočka. I ten kritizuje rozšířenou a neblahou představu české inteligence, že nás může zachránit někdo, kdo se neumazal politikou. Naopak. K udržení demokracie potřebujeme především politickou kompetenci. Patočka dodává také, že nezbytnou výbavou demokratů má být schopnost chápat sociální problémy. Poznamenejme jen, že to automaticky nenavozuje pouze levicové recepty.

Nezbytnost sociální citlivosti je přitom podstatným aspektem i dalších analýz v knize Proč? K těm nejlepším textům patří mimo jiné články Petra Holuba, Petra Honzejka a Alexandra Mitrofanova.

Analýza Petra Holuba se jmenuje „Stínadla se bouří aneb Prezident paneláků“ a zaměřuje se na motivace voličů Miloše Zemana. Na základě detailního porovnávání volebních výsledků v různých lokalitách Holub ukazuje, jak voličské chování souvisí kupříkladu s typem bydlení, životním stylem a narušenými společenskými vazbami. Nejde tu totiž o konflikt města s venkovem, jak míváme sklon popisovat s jistou banalitou oba protichůdné tábory v prezidentské volbě. Jedná se spíše o odlišnost lidí z vykořeněného prostředí zasaženého kolektivistickým sociálním inženýrstvím v období komunismu.

Je opravdu až šokující, jak výrazný byl volební úspěch Miloše Zemana na všech českých sídlištích. Zeman je opravdu král paneláků. Každý, kdo přitom vědomě či nevědomě prezentuje svoji nadřazenost, svůj „lepší status“, nemůže na českém sídlišti u voličů uspět. Jde přitom o 2,6 milionu lidí. Proto se smetánka z Kroměřížské výzvy při výběru mesiáše vždy zcela spolehlivě splete. To věčné nadřazování „slušnosti“ a „morálky“ – což se odráží i v tom věčném pohrdání politickou prací v celé společnosti – chápou lidé z českých sídlišť jako projevy arogantní nabubřelosti. A mají pravdu.

Snaha pochopit voliče Miloše Zemana je také tématem textu Petra Honzejka „Vítězství Miloše Zemana jako varovná zpráva o stavu Česka“. Honzejk píše, že lidé z bohatší části země mají značný dluh vůči chudým regionům. Demokraté těžko mohou vyhrávat volby, když se nesnaží pochopit frustrace lidí kupříkladu v Sudetech, u nichž jsou obvyklé pocity celoživotní bezmocnosti a odstrčenosti. Právě oni jsou pro cynické populisty vhodným objektem pro manipulaci, neboť jsou citliví na vyfabulované hrozby, před nimiž je pak mohou Zeman s Babišem „ochránit“.

Alexandr Mitrofanov přináší v textu „Stalo se to, co se muselo stát“ velmi pronikavou analýzu souvislostí mezi vývojem ruské a české společnosti. Stíny sovětského impéria totiž v obou zemích hluboce ovlivňují mentalitu značné části společnosti. U Rusů jde o nevolnickou, neboli otrockou mentalitu a u Čechů zase o mentalitu lokajských plebejců.

Mentalitu ruských „nevolníků“ a českých „sloužících“ přitom nemusí mít jen nejchudší vrstvy. V Rusku slouží Putinovi i superboháči a u nás zase slouží Babišovi i nejeden český miliardář. Vítězství populistických sil v České republice považuje Mitrofanov shodně s Doležalem za logický důsledek našeho nezvládnutí polistopadové demokracie. Jinými slovy: Můžeme za to my. To je mnohem inteligentnější optika, než že za to mohou „oni“. Právě tato optika sebereflexe totiž umožňuje s tímto stavem věcí něco dělat a pokoušet se o nápravu. Je to ale práce na dlouhá léta.

Zatímco se Doležal ve svém textu dotkl problému kýčovitého způsobu uvažování části demokratů (Kroměřižská výzva), tak Mitrofanov zase vtipně popisuje demoralizaci protiputinovských aktivistů, jež vedla ke krachu masových protestů v Moskvě v roce 2011. Relativně bohatí aktivisté totiž odjeli na svoji oblíbenou exotickou dovolenou a bylo po protestech. Jinými slovy, byli líní, pohodlní a nepracovali.

Dodejme, že snobství a nabubřelost paralyzuje i některé skupiny českých demokratů, kteří by chtěli s pomocí mesiáše nějak zařídit, aby byla liberální demokracie zachráněna bezpracně a bez nasazení vlastního krku.

Není v možnostech tohoto článku ocenit každý jednotlivý text z knihy Proč? a s tím i každého autora. K tomu by mohla být však příležitost v důkladné diskuzi, jež by měla s přispěním této knihy pokračovat. Je to diskuze o tom, jak dál. Co s tím vším, co jsme si tu nadrobili, budeme dělat.

Autoři analýz z knihy Proč?:

Jaroslav Kmenta, Petr Holub, David Zábranský, Jakub Patočka, Tomáš Němeček, Bohumil Doležal, Jefim Fištejn, Petr Honzejk, Petr Pithart, Jiří Pehe, Alexandr Mitrofanov, Jan Herzmann, Jan Lipold, Jiří Přibáň, Daniel Prokop, Igor Lukeš, Daniel Kroupa, Petra Procházková, Vladimír Kučera

Pavel Safr Twitter Banner

Není zde článek celý?