Styl Mussolini, Putin, Zeman, Babiš: oškubat demokracii jako kuře peříčko po peříčku

Vůdce italského fašismu Benito Mussolini kdysi řekl, že pokud uškubnete kuřeti jen jedno péro, lidé si toho nevšimnou. Chtěl tím říct, že vůdce může posilovat svoji moc škubáním peříčka za peříčkem a nakonec tu máte kuře úplně oškubané. V tomto případě se po konečném oškubání objevil fašismus. Nikoli najednou, ale postupně, aniž by si mnozí lidé připustili vážnost situace.

Podobných úsloví jak pomalými kroky dojít k velkému výsledku máme víc. Třeba ono „kousek po kousku, jako v Rakousku“
(tím Rakouskem je míněno naše bývalé mocnářství). Pak samozřejmě populární vyprávění o žábě, jak jí zvyšují teplotu vody, až najednou zjistí, že je uvařená.

Autorka Dixie Laite (zřejmě rázná dáma, co pro slovíčko nechodí daleko) popisuje ve svém článku na serveru dametown.com, jaké kroky podnikal fašismus při své cestě k moci: Neúnavné útoky na svobodu tisku, včetně sledování, zastrašování a pomlouvání novinářů, nedodržování zákonů a nerespektování demokratických institucí, ztotožnění sebe samého se státem a tvrzení, že zneuctívání vůdce nebo jeho politiky nebo jeho vyšetřování a vyšetřování jeho stoupenců jsou útokem na stát. Také pořádání nesmyslných shromáždění za účelem rozdělit lidi, podpora lží a nejednoty, využívání politiky a politického úřadu pro osobní zájem a osobní zisk a k obohacení blízkých. K tomu fašismus přidal ještě mučení a policejní brutalitu, což u nás ještě není možné, vidíme to ale v Rusku, Číně, KLDR a Venezuele. Vidíme ale i pohrdání ochranou životního prostředí (po nás potopa, sluníčkáři sklapněte). Pak tu ještě máme povzbuzování rasismu, bigotního náboženství, misogynie a násilí. Pak autorka zmiňuje ještě podkopávání zákonů a zneužívání orgánů činných v trestním řízení, aby se maskovala korupce.

Bývalá ministryně zahraničí USA, která jako dítě poznala nacismus, fašismus i komunismus na vlastní kůži, Madeleine Albrightová, ve své nové knize Fascism: A Warning popisuje fašistu jako člověka, který „tvrdí, že hovoří za celý národ nebo skupinu, naprosto ho nezajímají práva druhých a je ochoten používat násilí a jakékoliv jiné prostředky, které jsou nezbytné k dosažení cílů, kterých by mohl dosáhnout“. Její kniha je kritikou Donalda Trumpa, ale nebezpečí vidí i jinde ve světě, třeba vývoj v Maďarsku a Polsku. (V Polsku podle nového zákona, který má údajně vylepšit justici a očistit ji od starých komunistických soudců, poslali do důchodu předsedkyni nejvyššího soudu. Předsedkyně Gersdorfová přitom byla členkou protikomunistického hnutí Solidarita a soudkyní se stala až po pádu komunismu a do nejvyššího soudu ji jmenoval prezident Lech Kaczyński, bratr šéfa PiS Jaroslawa Kaczyńského.)

Vzhledem k tomu, jak se věci vyvíjejí ve střední Evropě a také u nás, jsme i my blízkými svědky útoků na liberální demokracii. K tomu můžeme přidat i nedávný pamflet (označený jako manifest) Institutu Václava Klause, kde se požaduje demokracie bez přívlastků a útočí se právě na liberální demokracii. V tom je právě ten úskok. Ve skutečnosti je pro svobodu člověka důležitější liberální společnost než formální demokracie.

Volby s více kandidáty mají i v Rusku a Íránu, ale společnost ještě kvůli tomu není o nic svobodnější. Moc drží v rukou elita, která se snaží ovládnout důležité zdroje informací, zastrašit opozici, rozhodovat o tom, z jakých kandidátů se bude moci vybírat a moc má na své straně ohromné zdroje peněz. Ty pocházejí ze státního rozpočtu, od spřízněných magnátů nebo z neznámých zdrojů. Že mnoho aktivit financuje Rusko je prokazatelná věc. Pro rozvoj demokracie to jistě nedělá. (Už se přesně ví, kdo v posledku platil všechny ty Zemanovy billboardy v rámci „nekampaně“?)
U demokracie je to přídavné jméno „liberální“ důležité. Neliberální demokracie je jen prázdná skořápka. Pořád se volí a hlasuje, ale nic se nemění.

Když obrátíme pohled k nám domů, vidíme snahu ovládnout média, soudy, finanční toky ve státě, vytváření kliky trafikantů. Vyměňují se policisté na důležitých postech, politická opozice je považována za zlo, které „bohužel“ ještě překáží novému stylu vládnutí.

Babiš, Orbán, Putin, Trump… Přes všechny rozdíly je tu společný jmenovatel. Dostat se k moci za pomoci úskoků, lží a peněz. Postupně ovládat jednu instituci po druhé. Dosazovat své stoupence podle kritéria loajality.

Svobodná společnost je škubaná peříčko po peříčku jako vodňanské kuře. Na stůl to pak dostanou všichni, i ti, co takový blaf nikdy nechtěli.

Není zde článek celý?