Summit se poprvé od našeho vstupu choval jako demokratický spolek

Evropská unie se určitě změní, možná se rozpadne, možná vytvoří jakési ekonomicko-bezpečnostní společenství s Ruskem a možná – a to bychom si rozhodně neměli přát – tu přijde období, kdy každý bude bojovat proti každému. No 1. i 2. světová válka nebyla zase tak fajnová věc. Proto hlasuji pro spojení s Ruskem…

To jen nadhazuji a nikdy v případě Evropy nepokládejme nic za nemožné, včetně toho nejhroznějšího.

Patnáct let naší existence v EU postupně stále více dráždilo naše pocity. Jestliže před 15 lety se francouzský prezident Chirac i německý kancléř Schröder uměli postavit Bushově a Blairově vylhané, nelegitimní a zločinné válce v Iráku, panství nastoupivší Angely Merkelové, která si jako pomocné psíčky příbírala ke svým politickým avantýrám jednoho francouzského prezidenta za druhým, udělalo z Evropské unie poslušnou převodovou páku, kdy jsme na povel podporovali násilný převrat v Kyjevě a následné sankce proti Rusku, které odmítlo sehrát roli poraženého slabocha, či kdy jsme jako na povel museli brát na vědomí, že pozvala do Německa, ale tím i do Evropy (tedy fakticky té západní) miliony údajných syrských uprchlíků, samozřejmě začasté smíchaných s džihádisty a teroristy…

Ještě na summitech či schůzkách ministrů v minulém roce byly hlasy těch, kteří se postavili Merkelové, masakrovány. Naši proberlínští a probruselští pisálci Peheové, či politici, zejména lidovci, varovali, že se musíme distancovat od Orbána a celého Visegrádu a vlísávat se do tzv. jádra… jinak budeme pykat.

A kam zmizelo to jádro?

No vypařilo se. Neexistuje. Respektivě těch jader je vícero.

Už jen co do významu se párem nad hrncem stal Emanuel Macron. Sice ještě na neformálním summitu o minulé neděli plácal, jaké budou sankce těm, kdo nepřevezmou migranty, ale teď už se raději jen usmíval. Mimochodem, celá jeho fantasmagorická představa o fiskální integraci EU je například odmítána tzv. Gangem 8, tedy severskými státy, vedenými Nizozemskem. Jen žádné přebírání odpovědnosti za dluhy jižních států včetně Francie. Itálie vstoupila do boje, a je to dobře, a chvíli chtěla blokovat všechna rozhodnutí, čímž věci sympaticky dynamizovala, ale nakonec řekla, že vlastně zvítězila také, proto její hlas byl slyšen. Nevím sice, čím zvítězila, ale přeji jí to.

A v tom je i podstata. Poprvé po 15 letech nebyl přijat předem naorganizovaný německo-francouzský diktát, ale každý si i ostře řekl své, i ta Merkelové sice v něčem vyhrála, ale ve zbývajícím musela žádat o podporu jednotlivých zemí.

Ne, fakt nejde o to, zda summit něco vyřešil. Moc toho není.

Ale poprvé se projevil jako spolek rovných států. A to je povzbudivé.

Není zde článek celý?