Babišova politika je učebnicovým příkladem brutálního populismu

Není divu, že si náš premiér nejlépe rozumí s nacionálně laděnými extrémisty, s milovníky socialistických pořádků, se sociálními demagogy, a také s podobně laděným populistou, jakým je on sám, tedy s Milošem Zemanem.

Populisté staví na permanentním konfliktu mezi tzv. lidem a elitami. Elity jsou v jejich rafinované komunikační strategii nepřítelem lidu neboli obyčejných občanů.

Běžný člověk se díky masivní kontra kampani a několika neblahým zkušenostem domnívá, že tzv. elitářský establishment jej dříve přehlížel a nehájil jeho tužby a potřeby. Těmi elitami jsou však v této prvoplánové konstrukci chápány nejen tradiční politické strany, které se opírají o hodnotové ukotvení a ideologické vymezení (i se všemi vadami na kráse), nýbrž i všichni, kteří se nestali součástí uměle stvořeného populistického autoritářského hnutí (a jeho spojenců), které uchvátilo téměř celý veřejný prostor.

Populismus staví na antipolitice, nezdržuje se a neomezuje se názorovým rámcem, plní „autentická“ přání lidu (nabídka jde naproti uměle stvořené poptávce), na rozdíl od předchozích polistopadových politických formací, které prý nereprezentovali lid a hájily údajně jen své vlastní zájmy.

Populista-spasitel zdůrazňuje nejen nacionalistický akcent, ale sám o sobě prohlašuje, že je neideologickým a antipolitickým lídrem uskupení, které konečně přinese tolik potřebný klid na práci, pořádek a zatočí se všemi škůdci.

Populistický, mohutně medializovaný vůdce, je zosobněním tohoto kursu. Všechny jeho škraloupy a hříchy jsou přeci jen účelovými útoky neúspěšných konkurentů a oponentů, kteří se bojí změn a závidí mu úspěch.

Jeho zfanatizovaným příznivcům na něm nic nevadí. Ani to, že své hnutí a zemi, kterou uchvátil, řídí jako svou firmu ve svůj vlastní prospěch. Součástí důkladné komunikační strategie je permanentní relativizace morálních slabin jeho příběhu (záhadný miliardář s pevnými kořeny v minulém režimu z nedalekého zahraničí), kolosálního střetu zájmů a nebývalé koncentrace moci. Dělá to přeci pro lid, a ne pro nějaké, byť imaginární, elity.

Jeho styl je neortodoxní, ze svých chyb a nedostatků uplete výhody, konec konců jedině on je tím skutečným reprezentantem zájmů obyčejného pracujícího lidu. Zdá se, že hodiny marxismu-leninismu se mohou novodobým vládcům hodit i po mnoha letech, včetně narůstající agrese a hulvátství vůči všem, kteří dostanou novodobou nálepku jakéhosi třídního nepřítele, nic nového, jen variace téhož.

Není náhodou, že Evropou obchází strašák hnědé internacionály, která staví na národnostní, rasové a náboženské nesnášenlivosti, na nulovém respektu k jinakosti, na destrukci společného evropského projektu. Ruská hybridní válka produkuje mimo jiné i posttotalitní oligarchy, kteří se postavili do čela průvodu. A daří se jim i mimo Evropu, ať již přímo jako u nás, anebo ze zákulisí. Svět se mění před očima. Staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme. Není divu.

Žádný komplexní světonázor pro trubače populismu není potřeba, klíčová je politická moc a reálná politická praxe, která krok za krokem omezuje občanské svobody, pluralitu, liberální demokracii i právní stát. Konzumně laděný lid to přesto bere jako onen marketingový svěží vítr do starých struktur, nedbaje na následky. Žije se prostě tady a teď.

Populismus je flexibilní politický styl zaměřený na získání vlivu na masy. Populista umně cílí na emoce a pudy davu. Nehledá do svého týmu silné individuality, skutečné osobnosti, vystačí si s loajálními a oddanými vykonavateli své vůle. V konfrontaci s ním nefungují argumenty, fakta, analýzy apod.

Zdatný populista použije vždy faul a úskok, aby odvedl pozornost jiným směrem a zaútočil na všechny ostatní, kteří (ještě) nepatří do jeho stáje. On chce přeci všechno zlepšit a napravit. Stal se novou nadějí naštvaných voličů, kterým dal populista spasitel v době svého nástupu dostatek potravy. To byl klíčový první krok k uchopení moci-agresivní protikorupční hysterie, jejíž pečlivě selektivní echo se autorům populistických scénářů hodí i nyní.

Populismus je rafinovaný i jednoduchý zároveň. Staví na nekomplikované, účelové, a hlavně neustálé komunikaci s lidem obecným, z něhož si vytváří svůj fanklub. Jsou to stejné metody jako u sportovního fandovství či uměle přiživovaného obdivu ve světě show byznysu. Takto investované zdroje se stonásobně vrací a bumbrlíček dále bobtná.

Politika se z této komunikační strategie zcela vytrácí, důležitá je jen příslušnost ke značce, k vlajce, k vizuálnímu vjemu. Slibem nezarmoutíš je ústředním heslem populismu. Jediným mantinelem populismu je permanentní veřejná kontrola a pak také problematická splnitelnost všech slibů a odpovědnosti za ně. Prostě nic netrvá věčně, tedy ani brutální všeobjímající nadvláda egocentrického populisty. Doufejme.  Ale této naději je třeba jít aktivně naproti a nespoléhat se jen na samospasitelné procesy, které mohou mít dosti dlouhý poločas rozpadu.

Je třeba mít na zřeteli, že populismus nemá žádné zábrany a účel vždy světí prostředky, jak kdysi prosazoval praotec pragmatického a cynického jednání v politice Niccolo Machiavelli. Populismus počítá s oblafnutím stáda, se lží a se strachem, jako s hlavními pracovními nástroji, a rovněž i s využitím armády užitečných idiotů. Jistá dávka populismu byla, je a bude přítomna v každé politické nabídce, ale netvořila její kompletní obsah, formu a způsob politické praxe, jak je tomu nyní u nositelů bezbřehého přeexponovaného populismu. Pochopitelně s výjimkou totalitních režimů, pro něž byl specifický druh populismu de facto základem existence. Dnes jde o jistou recidivu, uměle produkovanou jako ring volný. Nemusíte si nic myslet, stačí jen sdílet úspěšný trend a bude vám „zaručeně“ líp.

Vřele Vám doporučuji čerstvou knihu německého politologa Jana Wernera Müllera „Co je to populismus?“. Autor si klade zásadní otázky. Proč je vypjatý populismus na vzestupu všude po světě? Zmenšuje populismus propast mezi vládou a lidem, nebo znamená spíše hrozbu pro demokracii? Co přesně je vlastně „lid“ a kdo hovoří jeho jménem?

Podle populistů jsou to jen oni sami a nikdo jiný, kdo zastupuje lid a jeho skutečné zájmy. Pokud populisté získají dostatečně velkou moc, vytvoří autoritativní stát z dialogu vylučující všechny, kdo nejsou považování za součást vlastního lidu. Autor čtivé publikace nabízí čtenářům, zastávajícím liberální a demokratické postoje, řadu konkrétních strategií k tomu, jak nejlépe s populisty jednat a zejména jak reagovat na jejich nárokování si hlasu hovořícího za „mlčící většinu“ nebo „skutečný lid“. Schopnost kvalitně a účinně reagovat a argumentovat vůči populistům nebyla nikdy v minulosti od pádu berlínské zdi naléhavější.

Populismus v dnešním provedení připomíná mytologické vábení Sirén. Ale siréna může být i oním zařízením vydávající kvílivý zvuk, používané pro varovaní před nebezpečím. Kéž by to probudilo mnohé doposud netečné spáče. Je nejvyšší čas, to nebezpečí je bez nadsázky osudové!

Není zde článek celý?