Část své osobní historie napsal maršál Koněv krví nevinných lidí. Nepřepisujeme, jen doplňujeme

Vysvětlující sdělení, které bylo připevněno na pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, vyvolalo u komunistů pobouření. V čele s Martou Semelovou protestovali proti „přepisování historie“. Když necháme stranou, že komunisté historii přepisovali a vyškrtávali z ní kdykoli, když se jim to hodilo, musíme aspoň doplnit, že v tomto případě nejde o přepisování historie. Je to dopisování chybějících řádek.

Pokud jde o Koněva, nikdo nepopírá, že jeho vojáci osvobozovali československé území hned dvakrát, jednou z východu a jednou ze západu. Máme ale mlčet o jiných věcech? Třeba že byl oddaným Stalinovým služebníkem? Ví se, že v době stalinských čistek chodil donášet Stalinovi na jiné vojenské činitele, třeba na Žukova a Vasiljevského. Byla to oddanost až za hrob, nelíbila se mu kritika kultu osobnosti prováděná za vlády Nikity Chruščova.

Výraz osvobození také hořkne, když víme, že po obsazení Prahy sovětská tajná služba odvlekla ze země tisícovku Rusů, kteří sem kdysi přišli do exilu po roce 1917. Život to stálo i Sergeje Vojcechovského, československého generála, který se provinil tím, že v carské armádě bojoval proti bolševikům. V Gulagu pak zemřel v roce 1951. Pokud se tu úřadům něco nezdálo, Koněv na to nebral žádné ohledy.

V roce 1956 jako šéf Hlavního velitelství spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy Koněv potlačil při operaci Vichr krvavě maďarské povstání, což mělo za následek smrt tisíců lidí. Sovětské vojáky pozvala Kádárova dělnicko-rolnická vláda. (Ten pojem je nám povědomý.)

Jako velitel Skupiny sovětských vojsk v Berlíně se Koněv účastnil stavby Berlínské zdi. Bylo to nějaké osvobození?

Role Koněva při invazi v roce 1968 považují komunisté za spornou. Podle některých verzí část Koněvova doprovodu, když maršál přijet za nově zvoleným prezidentem Ludvíkem Svobodou, mapovala situaci před možným vpádem. Koněv se tehdy se svými lidmi objevil v Praze nečekaně. Ministr obrany Dzúr se to dozvěděl až ve chvíli, kdy Koněvovo letadlo přistálo v Ruzyni. Žádné zásadní informace asi lidé kolem Koněva nemohli přinést, na to měl Brežněv jiné lidi. Zajímavé ovšem je, že se o invazi uvažovalo už v květnu.

Historik Daniel Povolný řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz: „Vyslání delegace nemělo moc smysl. Jde tu ale o řadu dalších opatření, o kterých my nejsme informovaní, protože na 9. května, kdy už tam ta delegace byla, byl naplánovaný první pokus o vstup do Československa. K 9. květnu na našich hranicích stálo minimálně sedm sovětských divizí plus dvě polské a generál Jaškin měl podle svých vzpomínek rozkaz v 11 hodin překročit naše hranice a začít plnit úkol… V té době sovětské vedení v čele s Brežněvem na základě informací od našich konzervativců dospělo k názoru, že tu situace ještě není tak špatná, aby se muselo zasahovat vojensky. Kdyby k tomu ale tenkrát došlo, co by se dělo s těmi třemi delegacemi, které byly v Československu? Byl by asi problém jim zajistit osobní bezpečnost. Je otázka, proč někdo posílá zasloužilé válečné veterány do situace, kdy jim může jít o život.“

To se ovšem už jen tak nedozvíme. Jisté je, že Koněv hrál během svého života roli v mnoha špinavých historických událostech. Komunisté samozřejmě, pokud si myslí, že bylo správné donášet Stalinovi, posílat bývalé bělogvardějce i třicet let po revoluci do koncentráků, potlačit maďarské povstání a stavět Belínskou zeď, to vidí jinak.

Ale dobře, pokud se komunistům nelíbí, co se říká o Koněvovi, ať si přečtou, co říkal sám Koněv.

Za Koněvem přišel v době pětadvacátého výročí konce války muž jménem Stěpan Kašurko, aby mu pomohl napsat článek k výročí vítězství. Našel maršála rozhořčeného. Právě si přečetl článek, kde se mluví o oslavě vítězství. A  ukázal svému pomocníkovi papír, kde se mluví o jiných obětech války, tedy o lidech, kteří přežili a vrátili se bez rukou, bez nohou, se znetvořenými obličeji. Stát pro ně neudělal nic. Lidé se jim posmívali, když viděli jejich zohavené obličeje (půl milionu lidí, říkalo se jim Quasimodo), lidem bez nohy a o berlích přezdívali „klokani“. Ti, co byli v německém zajetí, skončili pak v sovětských lágrech, protože je Stalin označil za zrádce. Když někdo neměl ruce ani nohy, říkalo se mu „samovar“ (85 942 lidí). Bývalí vojáci žili v bídě, dostali pár kopějek a nicotné výhody, miliony mrtvých vojáků označili představitelé za nezvěstné, aby nebylo nutno podpořit pozůstalé. Mrzáci byli za Stalina v roce 1949 odstraňováni z ulic, aby je při oslavách vítězství neviděly zahraniční delegace.

„Jaké je to vítězství?“ ptal se Koněv. „Naše, stalinské vítězství? Především je to celonárodní bída. Den bolesti sovětského lidu za velký počet obětí. Je to řeka slz a moře krve. Miliony zmrzačených. Miliony osiřelých dětí a bezmocných starých lidí. Jedná se o miliony pokřivených osudů, rodiny, které se neuskutečnily, nenarozené děti.“ Maršál použil výraz Pyrrhovo vítězství. A to je známo, že Koněv nebyl rozhodně žádná citlivka.

Na to Kašurko řekl, že když tohle napíše, nikdo to neotiskne.

Dejte ty věty přečíst Semelové a neřekněte, že jsou od Koněva. Třeba se od ní něco dozvíte o přepisování historie.

Není zde článek celý?