Chuligáni a policajti mezinárodní politiky

Setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa s vůdcem Severní Koreje Kim Čong-unem. | FOTO: ČTK

Hlavní chuligán mezinárodní politiky, KLDR, porušuje sankce, uvalené na ni ze strany OSN. Jenže „it takes two to tango“ – KLDR by těžko porušovala sankce sama. Někdo s ní musí spolupracovat a ten „někdo“ musí mít slušné logistické schopnosti. 

Ministr zahraničí USA M. Pompeo na nedávném Regionálním fóru ASEAN otevřeně obvinil Rusko (další chuligán) a Čínu (o které se nikdo neodváží jako o chuligánovi mluvit) z porušování sankcí OSN. Nevyzradil tím žádné tajemství. Jenom nezmínil ochotně spolupracující jihokorejské firmy a některé další výtečníky. 

Mike Pompeo ke svému výroku přidal varování, že dokud se KLDR nezbaví jaderných zbraní, žádné sankce zrušeny nebudou. Pompeo zdůrazňuje, že proces zahájený v Singapuru bude nějaký čas trvat. Podle jeho názoru je stále ještě ve své rané fázi. Naději do budoucna ovšem posiluje nedávná výměna dopisů mezi prezidentem Trumpem a předsedou Kim Čong-unem.

Poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost J. Bolton (jeho veřejný projev a možná i názory se liší od názorů M. Pompea, což by bylo na samostatný rozbor) se tento týden nechal slyšet, že USA čekají, až „Severokorejci začnou s procesem denuklearizace, jak se zavázali v Singapuru“.

Výroky obou vyvolaly poměrně silnou reakci KLDR, která se vyhnula osobním útokům a hovoří jen o „jistých elementech v administrativě“. USA prý mají špatný přístup, protože trvají na posilování sankcí. KLDR se nenechá přinutit k jednostranným krokům a pokud USA chtějí úspěšně vyjednávat, měly by začít s „budováním důvěry“. K tomu je nezbytné, aby „obě strany podnikly simultánní akce a rozfázované kroky.“ Místo toho, aby USA reagovaly na pozitivní kroky KLDR (pozastavení jaderných pokusů a zkoušek raket, navrácení ostatků amerických vojáků), chovají se prý nadále nepřátelsky. 

Nesoulad v přístupu ke KLDR není jen mezi americkými představiteli, je i uvnitř jihokorejské vlády. Její ministr pro sjednocení dne 7. srpna „uvítal rozhodnutí“ Pchjongjangu propustit jihokorejského občana, zadrženého „pro ilegální vstup na Sever“. Podle ministra se „vztahy mezi oběma zeměmi zlepšují v důsledku dubnového setkání jejich vedoucích představitelů“. Naopak ministr obrany při své návštěvě Ankary tento týden požádal turecké představitele, aby jeho zemi pomohli překonat „mrtvý bod ve vztazích s KLDR“, který prý „trvá už celá desetiletí“.

Po vlastních zkušenostech s komunistickou propagandou máme někteří tendenci nebrat slova představitelů KLDR moc vážně. Naopak nemalá část naší veřejnosti je přesvědčena, že USA si hrají na světového policajta, a i když severokorejský režim zrovna moc nemusí, považují USA přinejmenším za spoluviníka současného stavu. Podle toho pak lidé interpretují to, co jim předloží média. Naneštěstí i ta seriózní nebo převážně seriózní, zahraniční i ta naše, si někdy pletou dojmy s pojmy. Komentáře k výsledku singapurského summitu jsou dobrým příkladem v podstatě trojího čtení události. 

Podle jednoho došly USA a KLDR k dohodě o denuklearizaci KLDR a je to KLDR, kdo tuto dohodu neplní. Podle druhého je vina na straně USA, které příliš tlačí na pilu, nenechají severokorejský režim dýchat a neprojevují žádnou vstřícnost. Třetí říká, že vlastně žádná dohoda neexistuje, i když obě strany projevily jasnou vůli k dohodě, jež má vést k denuklearizaci KLDR. 

V Singapuru obě strany podepsaly dokument, který se jmenuje Joint Statement of President Donald J. Trump of the United States of America and Chairman Kim Jong Un of the Democratic People’s Republic of Korea at the Singapore Summit. Je to tedy „společné prohlášení“, nikoli „dohoda“ nebo „smlouva“, jak s oblibou tvrdí noviny. 

Není to hra se slovy, i když to tak někomu může připadat. Kamenem úrazu je interpretace dokumentu nejen co do obsahu, ale i co se týče jeho formálního statusu a závaznosti. Jelikož se jedná o „prohlášení“, není to závazný text, ale souhlasný projev vůle obou stran. Je to vyjádření jejich ochoty jednat a pracovat s cílem „kompletní denuklearizace“ Korejského poloostrova. Nikde se v něm nemluví o závazku, termínech nebo sankcích za neplnění. 

Pokud jde o údajnou závaznost Prohlášení, není to řečeno jednoznačně, takže KLDR může používat svou vlastní interpretaci. Výraz „zavázaly se“ (committed to) má v angličtině víc významů, z nichž jeden, a rozhodně ne nějak okrajový, je „být něčemu oddán“. A to je význam, v němž o obsahu Společného prohlášení hovoří KLDR, která si celý proces představuje jinak než USA. 

Nejsem příznivec režimu v KLDR, ale nevidím důvod, proč by neměl mít právo na vlastní interpretaci dokumentu, který spolupodepsal, a proč by KLDR měla svět vidět americkýma očima. Mám dokonce pocit, že – na rozdíl od Američanů – Severokorejci svému protivníkovi rozumějí dokonale. Velice šikovně využívají jeho klapek na očích k tomu, aby v konfrontaci vypadali jako strana, které se křivdí. 

Koncem loňského roku vypustili „olympijský“ balónek a k jejich radosti jej americká strana spolkla i s navijákem. Podařilo se jim dosáhnout přímého jednání s USA a jeho oddělení od jednání s Jižní Koreou. KLDR si stále ještě udržuje iniciativu a zájem světa o své promyšlené „vstřícné kroky“. Ty vystavují USA čas od času do ofsajdu a obvyklá americká reakce ještě přiživuje severokorejskou propagandu. 

Nepochybuji o tom, že USA nakonec budou vítězem. Silně však pochybuji o tom, že se jim podaří severokorejské gamblery přechytračit tak, aby zůstali světovým chuligánem číslo jedna. KLDR si nejspíš podrží svůj jaderný deterent, podvyživení lidé tam asi budou umírat hladem a infekcemi. A rádoby podnikatelský, ve skutečnosti spíš handlířský přístup D. Trumpa k Nobelovce za mír nedovede.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?