Čínské investice: politický kapitál za prázdné sliby, zisk jen pro vyvolené

Takzvaný restart ve vztazích s Čínou je jev, který je Česku již dobře známý. Opakuje se i v jiných zemích, kupříkladu na Filipínách. Za pozornost pak stojí především to, že podobně jako v Česku, ani filipínský obrat k Pekingu slíbené investice nepřinesl; nanejvýš pomohl vybraným jedincům, aby se obohatili či zviditelnili.

Filipíny v roce 2016 vyhrály mezinárodní arbitráž, která oficiálně potvrdila, že čínské nároky v Jihočínském moři jsou neopodstatněné. Šlo tehdy o bezprecedentní úspěch v boji proti čínské expanzi v této oblasti. Ve stejném roce ale také proběhly prezidentské volby a nový prezident, Rodrigo Duterte, provedl “restart” ve vztazích s ČLR – podobný právě tomu českému.

Čínské investiční přísliby Filipíncům (stejně jako v ČR) mají převážně  podobu memorand o porozumění. Ta jsou ovšem často nekonkrétní a nezávazná. doku

Jen mlhavě přislíbené projekty může bez sankcí omezit nebo rovnou zrušit jedna či druhá strana. Především v rozvojových zemích, kde se často mění legislativa a bují korupce, jsou v podstatě jen výrazem dobré vůle.

Podle článku South China Morning Post jsou na Filipínách prodlevy investičních projektů nebo jejich úplné rušení běžnou záležitostí. Může za to často místní samospráva nebo nerealistické představy.

Ze šesti miliard dolarů přislíbených v roce 2017 Japonskem se na Filipínské ostrovy zatím dostalo jen necelých 50 milionů. Z indických investičních plánů z letošního ledna v celkové hodnotě 1,2 mld. dolarů se zatím realizovaly jen projekty za 600 tisíc.

Není tedy zas tak překvapivé, že z avizovaných 24 miliard dolarů čínských investic a rozvojové pomoci došlo zatím jen na jednu miliardu.

To je podobný výsledek jako 100 miliard korun čínských investic slibovaných jen pro rok 2016 prezidentem Zemanem…

Zvláštní (a problematické) ovšem je, že efemérní čínské sliby se – jak na Filipínách, tak i v Česku – prezentují ze strany místních politiků jako nezpochybnitelná realita.

Nezávazná memoranda, z nichž se většina nikdy nenaplní, mají sloužit jako důkaz úspěchů “ekonomické diplomacie” s Pekingem.

Otázkou zůstává, nakolik je takový investiční optimismus jen projevem politické naivity, a nakolik jde o vědomou lež.

Čínská strana navíc tyto „investice“ silně politizuje a medializuje; politici, kteří se memorandy o porozumění tak rádi ohánějí pak snadno uvíznou ve “slibové pasti”.

Nedostatečný přísun slíbených čínských peněz (či jejich totální absence) může zapříčinit, že o rychle nabytý politický kapitál mohou “přátelé Číny” zase rychle přijít. Tím víc ale musí lobbovat za své čínské patrony a umlčovat kritiky, kteří poukazují na rozdíly mezi sliby a realitou.

Co horšího, v Číně musí čím dál více poklonkovat tamním vůdcům, aby konečně na slibované projekty došlo. Příkladem může sloužit památný slogan filipínského prezidenta “Filipíny, provincie Čínské republiky”.

Čínská republika je přitom oficiální název Tchaj-wanu, což dobře ilustruje míru Duterteho znalostí o jeho nových přátelích.

Stejného rázu jsou také Zemanovy projevy o “stabilizaci společnosti” a podobné podlézavé výroky, které ostře kontrastují s mizivými hospodářskými výsledky jeho “ekonomické diplomacie”.

Text byl publikován na serveru Hlídacípes.org

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?