Dvakrát realisticky k 21. srpnu 1968

Lenka Procházková

Koncem března 1968 jsem oslavila sedmnácté narozeniny. To už byl obrodný proces v rozběhu a já jsem litovala, že nejsem alespoň o dva roky starší a nemohu tu převratnou dobu plnou nadějí prožívat jako vysokoškolačka. Nicméně jsem měla štěstí v tom, že můj táta – spisovatel a filmový scénárista Jan Procházka – patřil k protagonistům pražského jara, a tak jsem měla o průběhu i zádrhelích „obroďáku“ rychlejší zprávy než moji spolužáci na gymnáziu.

Samozřejmě jsem se s těmi informacemi ve škole netajila… Skončilo to tím, že táta byl vedením gymnázia požádán, aby pro studenty udělal přednášku o politickém vývoji v zemi. To, že výzvu přijal, mě zaskočilo a měla jsem trému, jak obstojí. Po jeho prvních větách jsem se uklidnila. Spolužáci v narvané učebně byli nadšení, pedagogové se pozvolna vytráceli. V dalších dnech mě však někteří profesoři zastavovali na chodbě a ztišeným hlasem mě žádali, abych „otci poděkovala za nevšední zážitek.“ Ruštinářka se dokonce vyjádřila, že táta je rozený táborový řečník. A vyslovila (pro mě nepochopitelné) obavy o jeho osud.

Vím, že on sám takové obavy neměl, stejně jako je neměli jeho kolegové spisovatelé a filmaři. Z debat, které probíhaly v našem dejvickém bytě i z mnoha setkání jinde, na která mě jako nejstarší dceru bral, jsem ale vycítila, že jde o závod s časem. Ten závod však jinak chápali umělci, publicisté a vysokoškoláci, kteří „rozněcovali“ veřejnost ke spěchu a jinak jej nazírali reformní politici v čele s Alexandrem Dubčekem. Tyto rozdíly ve vnímání a hodnocení situace byly osudové, ale teprve zpětně lze z chronologie příběhu pochopit, ke kterým průsečíkům došlo předčasně a ke kterým zpožděně…

Celý článek najdete na Nové republice


Vladimír Stwora

Od 21. srpna 1968 uplynulo 50 let. Strašně se za tu dobu změnil svět, vyrostly dvě nové generace, kterým srpen už nic neříká. Byly popsány stohy papírů o tom, co se vlastně tehdy stalo, vše podstatné už bylo řečeno a zdá se, že nic nového už k tomu dodat nelze. Sám jsem původně o tom tématu psát nechtěl, ale nakonec proč ne? Další kulaté výročí bude až za dalších 50 let a to už asi nic nenapíši.

Dnes se hledají na Pražském jaru chyby, zpochybňují se cíle a činy jednotlivců, bagatelizuje se celý program tehdejšího vedení. Ale tak to nebylo. Pamatuji si na tu dobu velmi dobře. Celá sedmdesátá léta byla ve znamení uvolňování, jasnění, byla to doba vzniku nejlepších filmů, doba skvělých herců, komiků, bavičů, doba výborných písniček. Ani ten prezident Novotný asi nebyl úplně špatný. Byl to zřejmě poctivý chlap. Patrně se nikdy nedovíme, nakolik došlo k uvolnění a odklonění od pevné linie strany z jeho slabosti nebo proto, že postupně ztrácel podporu sovětských soudruhů. Chruščevovo odhalení stalinských zločinů a památný 20. sjezd KSSS v roce 1956 značně oslabily pozice stalinských kovaných soudruhů ve vedení států všech zemí Varšavské smlouvy, ale byla to naše země, která v uvolňování došla nejdál. Samozřejmě předtím to bylo Maďarsko v roce 1957, ale Maďaři chtěli svrhnout socialistický řád a nastolit kapitalismus. Tito v Jugoslávii byl také pro určitou liberální formu social-kapitalismu, ale Tito byl příliš zaměstnán udržením jednoty ve státě složeném z mnoha etnických menšin. My jsme se pokusili o nemožné. Pokusili jsme se dotknout se hvězd, jak by řekl básník. Pokusili jsme se vybudovat řád, který by přebral to nejlepší ze socialismu s tím nejlepším z kapitalismu. Říkali jsme tomu socialismus s lidskou tváří. Předběhli jsme čas o nějakých 100-200 let. Protože pevně věřím, že k tomu, co jsme tehdy chtěli v Československu vybudovat, jednou společnosti dospějí také. Nemohli jsme s tím uspět jen proto, že jsme byli příliš vpředu, příliš advanced, jak by řekl Angličan. Ale můžeme být hrdi na to, o co jsme se jako první pokusili. I když to nevyšlo. Tak, jako Jan Hus a později celé husitské hnutí předběhlo dění v Evropě o nějakých 200-300 let (dnes se přijímá pod obojí běžně, tehdy to byl progresivní krok), tak i Pražské jaro bylo příliš vpředu a svět na takovou společnost nebyl připraven…

Celý článek najdete na Zvědavci

Není zde článek celý?